ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.1614.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 1614/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného R. B. proti povinné L. B., zastoupené advokátkou, vyklizením, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 12 E 289/2001, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 26. března 2003, č. j. 23 Co 155/2003-69, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 13. 2. 2003, jímž okresní soud zamítl návrh na zastavení výkonu rozhodnutí. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že provedením výkonu rozhodnutí vyklizením povinné z předmětných nemovitostí (domu a zahrady) dnem 16. 9. 2002 „došlo k ukončení vykonávacího řízení,“ že „výkon rozhodnutí, který byl již realizován, zanikl,“ a že tedy návrh na jeho zastavení, podaný u soudu 4. 10. 2002, nemůže být úspěšný.
V dovolání, jehož přípustnost (avšak bez odůvodnění, v čem konkrétně má mít napadené rozhodnutí zásadní právní význam) dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §238a odst. 1 „písm. c) a d)“ občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), povinná namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spatřuje v tom, že návrh na zastavení výkonu rozhodnutí byl zamítnut „jen s odůvodněním, že výkon rozhodnutí byl ukončen,“ ač podle ní „je právní moc a vykonatelnost uvedených exekučních titulů sporná a tím se stává sporná i právní moc usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí.“ Své pochybnosti v tomto směru povinná dovozuje z toho, že rozsudek ze 17. 9. 1998, č. j. 5C 113/99-10, citovaný v usnesení o nařízení výkonu, byl usnesením krajského soudu č. j. 22 Co 702/98-23 zrušen, zatímco naopak rozsudek krajského soudu ze 6. 3. 2001, č. j. 22 Co 88/2001-51, citovaný v usnesení o nařízení výkonu, vůbec s rozsudkem č. j. 5 C 113/99-10 nesouvisí, jelikož jím byl potvrzen rozsudek téhož okresního soudu ze 16. 5. 1999, č. j. 5 C 113/97-27.
Dovolací soud se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. (o rozhodnutí podle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř., citovaného povinnou, v předmětném dovolacím řízení nejde), je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc jen zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka však, ač jej ohlásila, ve skutečnosti dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. neuplatnila.
Napadené rozhodnutí totiž spočívá na jediném – ostatně správném – právním závěru, a to, že návrhu na zastavení exekuce ze 4. 10. 2002 (č. l. 60) nelze vyhovět, jelikož exekuce byla již 16. 9. téhož roku (viz protokol na č. l. 58) provedena. Tento závěr však zůstal dovoláním (jehož důvody – včetně jejich obsahového vymezení – je dovolací soud podle §242 odst. 3 věty první o.s.ř. vázán) nenapaden. Dovolatelka totiž, stejně jako v odvolání i v návrhu na zastavení exekuce, pouze opakovaně namítá, že výkon rozhodnutí měl být zastaven, jelikož byl nařízen ve vztahu k jinému rozsudku, než který byl označen v návrhu na nařízení exekuce, takže je právní moc a vykonatelnost titulů, stejně jako právní moc usnesení o nařízení exekuce, sporná. Na takovém právním posouzení však napadené rozhodnutí – viz výše – nespočívá.
Pokud jde o označení vykonávaného titulu, je sice v soudní praxi běžné, že soudy ve výrocích usnesení, jimiž exekuce nařizují, vykonávané tituly označují, na druhé straně jim však takovou povinnost žádné ustanovení občanského soudního řádu ani jiného předpisu neukládá. Navíc vzhledem k tomu, na posouzení které právní otázky - viz první věta předchozího odstavce - napadené rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce spočívá, se dovolací soud správností výroku usnesení o nařízení exekuce stejně zabývat nemohl.
I tak však nelze než konstatovat, že namítá-li povinná v dovolání (což ovšem není regulérním uplatněním dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 věta první o.s.ř.), že „právní moc a vykonatelnost exekučních titulů je sporná a tím se stává sporná i právní moc usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí“, nemá tato námitka oporu ve spise, a to ani v připojeném spise nalézacího soudu sp. zn. 5 C 113/97. O identitě vykonávaného titulu nemohlo být pochyb (a neměla je ostatně ani samotná povinná, jež odvolání do usnesení o nařízení exekuce i návrhy na její odklad vždy odůvodňovala okolnostmi jinými, např. probíhajícím řízením o obnově nalézacího řízení /č. l. 21/, svým nepříznivým zdravotním stavem /č. l. 41/, nemožností jiného bydlení /č. l. 57/ atd.), jelikož spisová značka exekučního titulu vydaného okresním soudem, totiž 5 C 113/97, byla v návrhu na nařízení exekuce označena správně. Šlo tedy pouze o to, že vykonáván nebyl rozsudek č. j. 5 C 113/97 (nikoli tedy 113/99, jak navíc nesprávně uvádí okresní soud)-10 ze 17. 9. 1998 (ten byl skutečně usnesením krajského soudu č. j. 22 Co 702/98-23 z 23. března 1999 zrušen), nýbrž rozsudek č. j. 5 C 113/97-27 vydaný v témže řízení, který pak byl rozsudkem krajského soudu č. j. 22 Co 88/2001-51 potvrzen. Tuto skutečnost bylo možno jednoznačně dovodit ze správné spisové značky (byť spojené s nesprávným jednacím číslem) rozsudku okresního soudu ve spojení se správně označeným jednacím číslem rozsudku soudu krajského.
Protože tedy dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jež předpokládá, aby dovoláním napadené rozhodnutí na vytýkaném nesprávném právním posouzení věci spočívalo, uplatněn nebyl, nebylo ani možno dospět k závěru o jeho zásadním právním významu, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) dovolání jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněnému náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by jinak měl právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2004
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu