ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.1694.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 1694/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Z. G., proti povinnému B. S., zastoupenému advokátem, pro částku 225.000,- Kč s příslušenstvím zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. E 4713/97, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2002, č. j. 29 Co 88/2002-65, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení, jímž obvodní soud nařídil výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech.
V dovolání – aniž se zabývá otázkou jeho přípustnosti – povinný namítá, že „odvolací soud rozhodl na základě nesprávného právního posouzení věci, přičemž rovněž vycházel ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování.“ Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a to ve vztahu k ustanovení §263 odst. 2 o.s.ř., spatřuje v nařízení výkonu rozhodnutí, přestože předmětná pohledávka „byla z poloviny uhrazena“ na základě již provedeného výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z jeho účtu u peněžního ústavu, a že další postupná úhrada pohledávky probíhá na základě pokračujícího výkonu rozhodnutí srážkami z jeho mzdy. Protože k vymožení pohledávky ve výši (v době podání návrhu) přes 100.000,- Kč byly zastaveny nemovitosti v ceně převyšující 2.500.000,- Kč, povinný dále dovozuje, že rozhodnutí je také v rozporu s ustanovením §264 odst. 1 o.s.ř., upravujícím postup soudu v případech, že výkon rozhodnutí byl navržen způsobem zřejmě nevhodným vzhledem k nepoměru výše pohledávky a ceny předmětu, z něhož má být uspokojení této pohledávky dosaženo.
Protože soud prvního stupně ve věci rozhodl (svým v pořadí druhým usnesením) po 1. 1. 2001, odvolací soud správně (srov. též usnesení Krajského soudu v Ostravě z 24. 8. 2001, sp. zn. 11 Co 716/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2002 pod poř. č. 32) aplikoval zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 30/2000 Sb., (dále též jen „o.s.ř.“), a se zřetelem k bodu 17. (a contr.) a bodu 1. hlavy první, části dvanácté tohoto zákona, rozhodl podle občanského soudního řádu v tomto znění i soud dovolací.
Ten nejdříve posoudil, zda je dovolání přípustné, a v tomto ohledu dospěl k závěru, že tomu tak není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně (a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu (jemuž sice v dané věci předcházelo kasační rozhodnutí, nikoli však takové, v důsledku něhož by soud prvního stupně rozhodl jinak než ve svém rozhodnutí předchozím) přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.); jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání založit nemohou. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Povinný však v dovolání, jež ostatně pojem „zásadní právní význam“ neobsahuje, ani nenamítá, že napadené rozhodnutí je v rozporu s dosavadní judikaturou nebo že řeší právní otázku dosud neřešenou či odvolacími nebo dovolacím soudem rozhodovanou rozdílně. Podklad pro závěr, že je naplněn některý z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., přitom neskýtá ani samotné rozhodnutí, jelikož v daném případě nejenže nejde o otázku judikatorně nevyřešenou (viz. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 2103/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2004 pod poř. č. 38, a rozhodnutí téhož soudu sp. zn. 2104/2002) či řešenou rozdílně, ale naopak vyřešenou v plném souladu s doslovným zněním ustanovení §338e odst. 1 o.s.ř., podle něhož se při výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitosti ustanovení §263 až 266, 267a a 268 odst. 1 písm. e/ nepoužijí.
O případný rozpor s hmotným právem nemůže jít již proto, že výkon rozhodnutí, a tedy i jeho nařízení (§261 a násl. o.s.ř.), je institutem práva procesního.
Jiný dovolací důvod podřaditelný pod ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. povinný, posuzováno podle obsahu dovolání, neuplatnil.
Protože – jak výše uvedeno – nelze dovodit, že napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadního významu (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.), Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a 243b odst. 5 o.s.ř.; oprávněné, jíž by jinak tato náhrada příslušela, však v tomto stadiu řízení náklady prokazatelně (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. července 2004
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu