ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.1710.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 1710/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných A) J. B. a B) M. B., zastoupených advokátkou, proti povinné V. J., zastoupené advokátkou, vyklizením, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 27 E 837/2002, o dovolání oprávněných proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. dubna 2003, č. j. 18 Co 184/2003-48, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud k odvolání povinné změnil usnesení, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí vyklizením povinné a jejím přestěhováním do zajištěného náhradního bytu, a to tak, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítl. Oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že nabízený náhradní byt – ač jej z hlediska rozlohy podlahové plochy, kvality, vybavenosti a polohy v téže části města lze hodnotit jako zásadně rovnocenný bytu vyklizovanému (§712 odst. 2 věta druhá občanského zákoníku /dále též jen „obč. zák.“/) – není pro povinnou takovou bytovou náhradou, jaká byla určena ve vykonávaném rozhodnutí (§343 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů /dále též jen „o.s.ř.“/), jelikož by pro ni, tehdy devětašedesátiletou, stiženou deformační artrózou kolenních kloubů a dalšími chorobami způsobujícími středně těžké omezení pohybu, přestěhování do náhradního bytu situovaného o dvě poschodí výše (bez výtahu) znamenalo každodenní nutnost překonat 83 schody, tj. o 55 schodů více než dosud.
V dovolání oprávnění namítají nesprávné právní posouzení věci; naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spatřují v nesprávném výkladu ustanovení §343 odst. 1 o.s.ř., „když odvolací soud při rozhodování o přiměřenosti bytové náhrady vycházel ze současného zdravotního stavu povinné a učinil jej jediným měřítkem adekvátnosti bytové náhrady.“ Ve vykonávaném rozhodnutí podle nich „žádné specifické vlastnosti zajišťovaného bytu (např. nezbytnost výtahu, dostupnost hromadné dopravy) stanoveny nebyly,“ a došlo-li posléze ke zhoršení zdravotního stavu povinné, měla takovou změnu poměrů – k níž ve vykonávacím řízení již přihlédnout nelze – žalovat v nalézacím řízení. Dále pak připomínají judikaturu k ustanovení §343 (dříve §340) o.s.ř., podle níž nelze trvat na absolutní srovnatelnosti bytů se zřetelem k místním podmínkám v dané obci, a konečně dovozují, že zdravotní stav povinné a jeho prognóza jsou nerelevantní, jelikož „přiměřeností ve smyslu §712 odst. 2 obč. zák. se rozumí objektivní srovnatelnost bytů.“
Dovolání, přípustné podle §237 dost. 1 písm. a) o.s.ř. ve spojení s ustanovením §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o.s.ř., důvodné není.
Jelikož vady podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti), ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.) vázán, je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že nabízený náhradní byt není takovou bytovou náhradou (ve smyslu ustanovení §343 odst. 1 o.s.ř.), jaká byla určena ve vykonávaném rozhodnutí.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Byt se vyznačuje zejména znaky rozlohy, kvality, vybavenosti, polohy v obci, resp. městě, a umístění v domě). Ustanovení §712 odst. 2 věty první obč. zák. obsahuje požadavek, aby každý náhradní byt svou velikostí a vybavením zajišťoval lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho domácnosti. Pro přiměřený náhradní byt je vyžadován další znak, kterým je zásadní rovnocennost s bytem vyklizovaným, posuzovaná podle místních podmínek (srov. §712 odst. 2 větu druhou obč. zák.).
Jak soudní praxe (srov. rozsudek z 31.3.1994, sp. zn. 2 Cdo 100/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze č. 3, ročník 1994, pod poř. č. 6) ze srovnání zákonného vymezení přiměřeného náhradního bytu a náhradního bytu nikoli přiměřeného dovodila, přiměřeným náhradním bytem nemůže být byt s podstatně nižší podlahovou plochou, nebo s podstatně menším počtem obytných místností než má vyklizovaný byt; současně však byl přijat závěr, že se zřetelem k místním podmínkám v dané obci na absolutní srovnatelnosti výměry podlahové plochy, počtu obytných místností, vybavení a kvality trvat nelze. Pojmy „zásadní rovnocennost“ a „místní podmínky“ jsou vykládány v tom smyslu, že kladou na pronajímatele (příp. vlastníka) požadavek vyvinout úsilí, jež lze od něj rozumně vyžadovat, aby zajistil byt, který se podle místních podmínek nejvíce blíží bytu vyklizovanému (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 30. 7. 1998, sp. zn. 20 Cdo 129/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 22, ročník 1998 pod poř. č. 163).
Činí-li ustanovení §343 odst. 1 o.s.ř. (zde ve spojení s ustanovením §712 odst. 2 obč. zák.) podmínkou nařízení výkonu rozhodnutí zajištění (v daném případě přiměřeného) náhradního bytu, jde - co do právní konstrukce - o právní normu s relativně neurčitě formulovaným předpokladem; vyložit pojem „přiměřeného náhradního bytu“ pak znamená vymezit – demonstrativním výčtem obecných kritérií nebo určením jejich neuzavřené množiny – ta (kritéria), s jejichž pomocí se lze k takovému pojmu přiblížit. Takto podaný výklad (a potažmo i právní posouzení věci) lze tedy mít za nesprávný jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že vymezení pojmu, k němuž soud v konkrétní věci dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát. Tak je tomu např. tehdy, jestliže vymezená kritéria definovaný pojem ve skutečnosti nepředjímá (jsou mu irelevantní nebo dokonce s ním obsahově či účelem nesouladná) nebo jsou-li vymezená kriteria ve svém souhrnu neúplná (jiná, rovněž relevantní, byla opomenuta).
Nic z toho však odvolacímu soudu vytýkat nelze. Všemi rozhodnými kritérii (rozlohou, kvalitou, vybaveností, polohou bytu ve městě i jeho umístěním v domě) se totiž zabýval a z těchto hledisek také oba byty porovnal. Význam těch, jež pokládal za určující, přitom sice může být dovolateli hodnocen odlišně, avšak k úsudku, že objektivně - z pohledu logického nebo věcného - závěry odvolacího soudu nemohou (vůbec) obstát, argumentace uplatněná v dovolání zjevně vést nemůže.
Přisvědčit nelze ani argumentaci dovolatelů, že „přiměřeností se rozumí objektivní srovnatelnost bytů“ (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 28. 2. 2002, sp. zn. 20 Cdo 196/2002, v němž Nejvyšší soud dovodil, že „poloha bytu…, jeho dopravní dostupnost, infrastruktura…jsou znaky, které soud rovněž zvažuje, že však jejich význam je závislý na konkrétních okolnostech“).
Jelikož se oprávněným prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn skutečností, že povinné, jež by jinak měla na tuto náhradu právo podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., náklady tohoto řízení prokazatelně (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.