ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.1716.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 1716/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné I. B., s.r.o., zastoupené advokátem, proti povinným 1) V. M. a 2) E. M., zastoupeným advokátem, vyklizením, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 E 233/2000, o dovolání povinných proti usnesení Městského soudu v Praze z 9. října 2002, č.j. 55 Co 373/2002-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení, jímž obvodní soud (kromě jiného) zamítl návrh povinných na zastavení výkonu rozhodnutí odůvodněný poukazem na ustanovení §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“); odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že při provádění výkonu rozhodnutí vyklizením bytu nelze přihlédnout ke změně poměrů nastalé po vydání vykonávaného titulu. Spatřují-li povinní důvod nepřípustnosti exekuce ve skutečnosti, že se jim 12. 11. 2000, tedy po vydání vykonávaného rozsudku z 13. 7. 1999, narodilo dítě, je jejich návrh na zastavení výkonu rozhodnutí nedůvodný a zamítavé rozhodnutí obvodního soudu je tudíž, uzavřel městský soud, správné.
V dovolání, směřujícím výlučně proti výroku o zastavení exekuce – aniž uvádějí, ze kterého ustanovení občanského soudního řádu dovozují jeho přípustnost – povinní namítají, že právní posouzení věci „je v rozporu nejen s §3 občanského zákona, ale i s právním řádem jehož základ tvoří rodina.“ Provedení výkonu rozhodnutí by totiž podle jejich názoru – za situace, kdy by se druhá povinná musela se dvěma nezletilými dětmi (jak jí to ostatně doporučil i sociální odbor městské části P.) odstěhovat do útulku pro matky s dětmi, zatímco první povinný by byl s osmnáctiletým synem vyklizen do přístřeší – vedlo k rozdělení rodiny. Za tohoto stavu povinní „nadále zastávají stanovisko, že rozsudek realisovaný tímto způsobem je nevykonatelný.“
Dovolací soud se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř., je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí (usnesením odvolacího soudu z 30. 1. 2002, č.j. 11 Co 430/2001-52 bylo zrušeno usnesení, jímž obvodní soud rozhodl o něčem jiném než o návrhu na zastavení exekuce), přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
Dovolatelé (jež ostatně pojem „zásadní právní význam“ ani nepoužili) se však otázkou přípustnosti dovolání nezabývali, a proto argumenty ve prospěch názoru, že podmínky stanovené v §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nepřednesli; hodnocením samotných námitek vznesených v dovolání k závěru o splnění těchto podmínek dospět nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde.
Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe (v tomto ohledu srov. např. zprávu občanskoprávního kolegia z 30. 12. 1983, Cpj 40/83, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6, ročník 1984 pod poř. č. 27, v níž tehdejší Nejvyšší soud zdůraznil /viz. bod 2 na str. 136 zdola/, že soud provádějící výkon rozhodnutí vyklizením nemůže brát zřetel na změnu poměrů, k níž došlo od vydání vykonávaného rozhodnutí, a která by jinak /tj. nastala-li by v průběhu nalézacího řízení/ měla na přiznání náhrady za byt rozhodující vliv). O rozpor s hmotným právem nemůže jít už vůbec, jelikož výkon rozhodnutí, a tedy i jeho zastavení, je institutem práva procesního. K dovolací námitce rozporu napadeného rozhodnutí s ustanovením §3 občanského zákoníku srov. 7. a 8. odstavec odůvodnění usnesení z 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2001, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003 pod poř. č. 67, kde Nejvyšší soud vysvětlil, proč nelze návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítnout s poukazem na ustanovení §3 občanského zákoníku; tyto závěry samozřejmě platí i v opačném směru, tedy při odpovědi na otázku, proč s poukazem na totéž hmotněprávní ustanovení nelze vyhovět návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí.
Protože – jak výše uvedeno – nelze dovodit, že napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadního významu (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.), Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a 243b odst. 5 o.s.ř.; oprávněné, jíž by jinak tato náhrada příslušela, však v tomto stadiu řízení náklady prokazatelně (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně den 21. července 2004
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu