ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.180.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 180/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Okresní správy sociálního zabezpečení ve F., proti povinnému B. S., za účasti manželky H. S., zastoupeným advokátem, prodejem movitých věcí, pro 501.503,20 Kč, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 26 E 1949/98, o dovolání povinného a jeho manželky proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.10.2002, č.j. 9 Co 935/2002-96, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl návrh na zastavení výkonu rozhodnutí ohledně (konkrétních) věcí pojatých do soupisu, pořízeného v rámci dříve nařízeného výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí (§323 a násl. o.s.ř.). Se soudem prvního stupně se ztotožnil v závěru, že z věcí tvořících \"obvyklé vybavení domácnosti\" jsou z výkonu rozhodnutí ve smyslu §322 odst. 1 o.s.ř. vyloučeny jen věci, které povinný \"nezbytně potřebuje\", popř. jejichž prodej by byl v rozporu \"s morálními pravidly\"; jelikož tyto podmínky v daném případě splněny nejsou, byl návrh na zastavení výkonu rozhodnutí, vycházející z ustanovení §268 odst. 1 písm. d/ o.s.ř., podle odvolacího soudu zamítnut důvodně.
Povinný a jeho manželka (zastoupeni advokátem) ve včasném dovolání především namítli, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže věci, ohledně nichž navrhli, aby výkon byl zastaven, byly posouzeny jako ty, jež patří do obvyklého vybavení domácnosti, pak se tím dává \"zcela jednoznačně najevo\", že jsou i nezbytně potřebné k uspokojování hmotných potřeb osobních a potřeb jejich rodiny, jakož i k \"plnění pracovních úkolů\". Z obdobného důvodu, vystihují-li tyto věci (coby obvyklé vybavení domácnosti) potřeby \"běžné\" a \"přirozené\", je splněna i podmínka, že jejich prodej by byl v rozporu s morálními pravidly, a bez nich dovolatelé nemohou \"tvořit zisk i za účelem uspokojení oprávněného\". Jestliže by přesto byl shledán právní názor odvolacího soudu správným, pak bylo podle dovolatelů řízení zatíženo vadou, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; tento dovolací důvod spatřují v tom, že skutkový stav nebyl doplněn konkrétním zjištěním, zda sepsané věci jsou vskutku těmi, pro něž platí, že nejsou pro ně nezbytně potřebné k uspokojování jejich potřeb, a že jejich prodej není v rozporu s morálními pravidly.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci zastavení výkonu rozhodnutí; odstavec 2 téhož ustanovení stanoví, že §237 odst. 1 a 3 o.s.ř. zde platí obdobně.
Dovolatelé zjevně přehlédli, že z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením není přípustné vždy, nýbrž jen za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v §237 odst. 1 pod písm. a/ až c/ o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by však dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilý dovolací důvod představuje ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Již z toho plyne, že případné vady řízení, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (i kdyby existovaly), jsou naopak - pro závěr o zásadním právním významu rozhodnutí, a potažmo o přípustnosti dovolání - bezcenné.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelé se otázkou, zda jimi napadené rozhodnutí je v tomto smyslu zásadního významu nezabývali; ačkoli žádali, aby přípustnost dovolání \"byla shledána podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.\", konkrétní důvody ve prospěch závěru, že podmínky stanovené v tomto ustanovení jsou splněny, dovolacímu soudu nepředložili.
Samotným hodnocením obsahu dovolání k takovému závěru dospět nelze.
Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud - při posuzování otázek, předestřených odvoláním povinného a jeho manželky - uplatnil právní názory nestandardní resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe; rozpor s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.) je vyloučen již proto, že dovolání směřuje do oblasti práva procesního.
Je součástí konstantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu názor, že to, které věci jsou vyloučeny z výkonu rozhodnutí, má-li jít o věci tvořící \"obvyklé vybavení domácnosti\" ve smyslu §322 odst. 2 písm. a/ o.s.ř., je nutné posuzovat z hlediska uvozujícího ustanovení §322 odst. 1 o.s.ř., a tam vtěleného hlediska jejich \"nezbytné potřeby\" při uspokojování hmotných potřeb povinného a jeho rodiny; proto výkonem rozhodnutí nelze postihnout jen takový majetek, který slouží k uspokojování těch životních potřeb, které lze hodnotit jako základní (majetek, jež reflektuje potřebu \"nezbytnou\"). Byť ustanovení §322 o.s.ř. vyjadřuje princip ochrany povinného v exekučním řízení, nelze ztratit se zřetele, že tato ochrana je logicky limitována tím, o co v tomto řízení jde; totiž vymoci (a nikoli naopak) plnění, jež bylo kvalifikovaně uloženo, resp. k plnění stanoveno. Skutečnost, že určité věci - se zřetelem k aktuálním sociálním standardům - tvoří i typické vybavení domácnosti (kupř. barevný televizor, přehrávací aparatura, sedací souprava apod.), ještě neznamená, že jsou věcmi nezbytně potřebnými. I když jsou tedy součástí tzv. obvyklého vybavení domácnosti, nemusí být z výkonu vyloučeny, jestliže jsou současně věcmi (posuzováno především z objektivního hlediska) k uspokojování potřeb povinného zbytnými. Okolnost, že tyto věci byly dosud povinným užívány \"běžně\" a \"přirozeně\" v sledovaných souvislostech významná není; měřítko nezbytnosti se totiž neodvíjí pouze od četnosti a způsobu užívání věcí, nýbrž má základ v úvaze, zda lze na povinném požadovat, aby se při uspokojování základních životních potřeb svých a své rodiny bez uvedených věcí obešel, případně je uspokojoval na kvalitativně nižší úrovni, s nižšími náklady, dávaje přednost plnění svých zákonných povinností (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.2.2002, sp. zn. 20 Cdo 2133/2001, a srov. dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.9.2000, sp. zn. 21 Cdo 698/2000, uveřejněné pod č. 140/2000 v časopisu Soudní judikatura, příp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.6.2002, sp. zn. 20 Cdo 1766/2001, uveřejněný pod č. 33/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Právní posouzení věci odvolacím soudem je s těmito závěry souladné; naopak názor dovolatelů, že je-li konkrétní věc součástí obvyklého vybavení domácnosti (§322 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), je tím bez dalšího určeno, že se jí výkon rozhodnutí nemůže týkat (§322 odst. 1 o.s.ř.), a že ohledně ní musí být výkon rozhodnutí již proto zastaven (§268 odst. 1 písm. d/ o.s.ř.), tedy neobstojí.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), přirozeně nejde tam, kde by měl být význam jednotlivých věcí poměřován konkrétními poměry povinného a jeho manželky, a jejich individuálními potřebami.
Dostatečným podkladem úsudku, že konkrétní věc je z výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí podle §322 o.s.ř. vyloučena, nemusí být již samo obecné (abstraktní) hodnocení způsobilosti takové věci uspokojovat specifické potřeby; není důvod přehlížet případný význam i konkrétních zjištění, jaké potřeby jsou jejím prostřednictvím v osobních poměrech povinného a jeho rodiny uspokojovány, jakou roli v jeho osobním a rodinném životě hrají, a zda a s jakým (nižším) nákladem jsou uspokojovatelné jinak. Otázka, zda tato zjištění byla v posuzované věci potřebná či nikoli, však již není otázkou právní, nýbrž skutkovou (správnosti nebo úplnosti skutkového základu věci); jí odpovídají dovolací důvody (podle §241a odst. 2 písm. a/, resp. §241a odst. 3 o.s.ř.), které - jak bylo uvedeno výše - jsou pro závěr o přípustnosti dovolání, jež může být přípustné toliko podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., bezvýznamné.
Proto druhá námitka dovolatelů, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), by byla relevantní jen tehdy, bylo-li by dovolání (jinak) přípustné; není-li tato podmínka splněna, jak je tomu v daném případě, není důvodu se jí zabývat.
Nelze-li dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je pro dovoláním otevřené otázky po právní stránce zásadního významu, není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.; jelikož ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Ve vztahu k otázce označení účastníků řízení o výkon rozhodnutí není z obsahu spisu zřejmý důvod, pro který byla manželka povinného - posléze - označována jakožto povinná; Nejvyšší soud s ní proto nakládá jako s osobou podle §255 odst. 2 o.s.ř., čemuž obsah jejích podání dosud nasvědčuje.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.; oprávněné, která by měla na jejich náhradu právo, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.
V Brně dne 26. února 2004
JUDr. Vladimír Kurka, v.r.
předseda senátu