ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.1924.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 1924/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předseda JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobce Obvodního státního zastupitelství pro P., proti žalovaným 1) Obvodnímu podniku bytového hospodářství v P., státnímu podniku v likvidaci, zastoupenému advokátkou, a 2) B. M., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti dohody o vydání nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 117/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14.5.2002, č.j. 16 Co 126/2002-131, takto:
I. Dovolání se zamítá; dovolání proti výroku o nákladech řízení se odmítá.
II. Česká republika - Obvodní státní zastupitelství pro P. je povinna zaplatit druhé žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.075,- Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Odvolací soud (poté, co jeho předchozí rozsudek byl nálezem Ústavního soudu ze dne 16.1.2002, sp. zn. I. ÚS 152/2000 zrušen) změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu vycházející z ustanovení §42 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, o určení neplatnosti dohody o vydání nemovitostí, uzavřené žalovanými podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, zamítl. Veden právním názorem Ústavního soudu dospěl k závěru, že právní předchůdkyně druhé žalované byla právem oprávněnou osobou ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., pročež je nutno dohodu o vydání dotčených nemovitostí - oproti úsudku žalobce - mít za platnou (za takovou ji považoval i Ústavní soud).
Žalobce ve včasném dovolání odvolacímu soudu vytkl, že důsledně neprošetřil, zda druhá žalovaná a její právní předchůdkyně využily všech zákonných možností k uplatnění svých práv a zda dědické právo po zůstavitelce F. C. bylo předchůdkyni druhé žalované skutečně upřeno; podle jeho názoru dědictví po jmenované zůstavitelce připadlo státu coby odúmrť oprávněně, neboť skutkový závěr, že předchůdkyně druhé žalované se zůstavitelkou žila ve společné domácnosti, je pochybný, a údajná závěť zveřejněna dodnes nebyla. Druhá žalovaná, stejně jako její právní předchůdkyně, se mohly domáhat svého tvrzeného dědického práva obvyklými postupy, a okolnost, že jich nevyužily, „nelze dávat k tíži soudům ani komukoliv jinému“.
Druhá žalovaná označila ve svém vyjádření dovolání za „neurčité a nekonkrétní“, jímž nebyl uplatněn řádný dovolací důvod.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání je ve smyslu §236 odst.1 o.s.ř. přípustné, jelikož směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).
Ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti vady vyjmenované v §237 o.s.ř., a je-li dovolání přípustné, i jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak byly dovolatelem obsahově vymezeny.
Dovolatel (výslovně) žádný dovolací důvod neohlásil; z obsahového hlediska jeho námitky proti rozhodnutí odvolacího soudu mají - především - povahu kritiky správnosti rozhodných skutkových zjištění.
Námitka nesprávnosti skutkových zjištění podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování) se však nepojí s jakoukoli skutkovou výhradou; jak z tohoto ustanovení vyplývá, významné jsou jen námitky, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že pominul skutečnosti, které naopak v řízení najevo vyšly, případně že v hodnocení důkazů, resp. jiných poznatků, je z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor, anebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsoby předjímanými ustanoveními §133 až §135 o.s.ř.
Z pohledu tohoto vymezení dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. tedy námitky ke zjištěnému skutkovému stavu nemohou být efektivní, jestliže nezpochybňují logiku úsudku o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně neplyne-li z nich, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Přitom vždy musí jít o skutečnosti významné pro (následné) právní posouzení věci (srov. důvody rozhodnutí uveřejněného pod č. 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V daných souvislostech je významné, že dovolatel netvrdí, že ta dílčí skutková zjištění, jež byla pro výsledek sporu rozhodná, nemají oporu ve spisu resp. že skutkové závěry odvolacího soudu jsou výrazem logicky vadného hodnocení důkazů. To, že poukazuje na jiné skutečnosti, resp. že přikládá provedeným důkazům jiný význam a hodnotí je odlišně, sama o sobě existenci dovolacího důvodu podle §242 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. nezakládá. Ostatně rozhodná skutková zjištění z provedených důkazů zjevně vyplynula (viz kupříkladu výpověď druhé žalované a spis Okresního soudu v Berouně sp. zn. D 76/59); je třeba mít na zřeteli, že z pohledu právního názoru Ústavního soudu, jímž se odvolací soud cítil být (právem) vázán, byla relevantní jen existence soužití předchůdkyně druhé žalované se zůstavitelkou, neboť právě jejím prostřednictvím byla dovozena legitimace druhé žalované k uzavření dohody o vydání nemovitostí (srov. §6 odst. 2, §2 odst. 1 písm. c/, odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.), již žalobce - vycházeje z opaku - napadl.
Námitka neúplnosti skutkových zjištění je v dovolacím řízení uplatnitelná tehdy, a zakládá dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. (řízení je postiženo jinou než v §237 uvedenou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), jestliže při vytváření skutkového základu sporu soud nepostupoval v souladu se zásadami, zakotvenými v ustanovení §120 o.s.ř. (např. neprovedl navržený důkaz a z nedostatku odpovídajícího zjištění vyvodil pro účastníka nepříznivý skutkový závěr).
Z dovolání neplyne, že by dovolatel tuto námitku vznesl, a existence odpovídající vady řízení se ani jinak ze spisu nepodává (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Lze tedy shrnout, že správnost a úplnost skutkových zjištění, z nichž vycházel odvolací soud, dovolatel prostředky, uplatnitelnými v dovolacím řízení, účinně nezpochybnil.
Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. (že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) pak za uplatněný (natožpak právem) mít nelze, jestliže správnost výkladu kritických podmínek pro uzavření dohody (podle §6 odst. 2 ve vztahu k §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb.) dovolatel ve skutečnosti nijak nezpochybnil. Námitka, že druhá žalovaná, resp. její právní předchůdkyně, se od smrti zůstavitelky mohly domáhat svého dědického práva, což jim měl umožňovat „jak tehdejší, tak současný právní řád“, je z hlediska určení sledovaného dovolacího důvodu bezcenná, neboť se nikterak nedotýká (věcně ani logicky) rozhodujícího právního závěru (viz výše uvedený nález Ústavního soudu), že právní předchůdkyně druhé žalované byla oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb.
Správnost závěru, že dohoda o vydání nemovitostí, uzavřená mezi prvním a druhou žalovanou není neplatná, k němuž dospěl odvolací soud, se tedy dovolateli v mezích dovoláním založeného přezkumu zpochybnit nepodařilo; rozsudek odvolacího soudu je tedy správný, a v důsledku toho Nejvyšší soud dovolání zamítl (§243b odst. 1 o.s.ř.).
Směřovalo-li dovolání též proti výroku o nákladech řízení „před soudy všech stupňů“, není zjevně přípustné (viz §236 odst. 1, §238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).
O nákladech řízení dovolacího bylo pak rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř.; jelikož bylo dovolací řízení zahájeno dne 26.6.2002, určuje se výše odměny podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (viz část dvanáctou, hlavu první, bod 10. zákona č. 30/2000 Sb.), kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Náklady dovolacího řízení, jež vznikly druhé žalované, spočívají v odměně zástupce (advokáta) v částce 5.000,- Kč (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §5 písm. b/, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky) a v částce 75,- Kč paušální náhrady ve smyslu ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.
V Brně dne 29. ledna 2004
JUDr. Vladimír Kurka, v.r.
předseda senátu