ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.1957.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 1957/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného M. L., zastoupeného advokátkou, proti povinnému I. P., zastoupenému advokátem, za účasti manželky povinného R. P., prodejem nemovitostí, pro 700.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 2 E 1/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26.5.2003, č.j. 5 Co 1212/2003-39, takto:
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26.5.2003, č.j. 5 Co 1212/2003-39, a usnesení Okresního soudu v Prachaticích ze dne 27.3.2003, č.j. 2 E 1/2003-15, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně na základě směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6.3.2001, č.j. Sm 00015/2001-8, nařídil výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí ve společném jmění povinného a jeho manželky. Obranu povinného, že vykonávaný směnečný platební rozkaz mu nebyl řádně doručen, posoudil jako nevýznamnou, neboť podle jeho názoru při nařízení výkonu „rozhodné je naopak to, že stejnopis směnečného platebního rozkazu je opatřen doložkou vykonatelnosti, kterou vystavil soud, jenž vymáhané rozhodnutí vydal“.
Povinný (zastoupen advokátem) ve včasném dovolání namítl, že odvolací soud vycházel pouze ze stejnopisu směnečného platebního rozkazu opatřeného potvrzením o jeho vykonatelnosti, aniž by se „vůbec zabýval otázkou“, zda a jakým způsobem mu byl platební rozkaz doručen, a „zda byla bezezbytku dodržena ustanovení §46 odst. 4 o.s.ř.“ Obšírně též vysvětlil, že (a proč) se na adrese doručení nezdržoval.
Oprávněný se ve vyjádření ztotožnil se závěrem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; odstavec 2 téhož ustanovení stanoví, že §237 odst. 1 a 3 o.s.ř. zde platí obdobně.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný těmito ustanoveními, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Proto způsobilý dovolací důvod představuje ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
Naopak v rámci dovolacího přezkumu, jehož přípustnost má být založena ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., nelze zohlednit výhrady (uplatnitelné jinak prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a/ nebo odst. 3 o.s.ř.) proti úplnosti nebo správnosti skutkových zjištění, na jejichž základě odvolací soud rozhodl.
Proto dovolatelova námitka, že se na adrese doručování vykonávaného titulu nezdržoval, a zdržoval se jinde, coby námitka skutková, je zde bezcenná; jejich prostřednictvím k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, dospět nelze.
Dovolatel však – oponuje odvolacímu soudu – zároveň v dovolání otevřel otázku, jaké důsledky lze při hodnocení podmínek nařízení výkonu rozhodnutí, jmenovitě (formální) vykonatelnosti podkladového titulu, vyvozovat ze samotné okolnosti, že byl opatřen doložkou vykonatelnosti, jíž jej opatřil soud, který titul vydal. Ta je svojí povahou otázkou nejen právní, nýbrž i zásadního významu (viz výše citované ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.) potud, že ji odvolací soud posoudil nesprávně, resp. v rozporu s právními názory, jež jsou vlastní nejen rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, ale i konstantní soudní praxi vůbec.
Dovolání je proto přípustné, a logicky i důvodné.
V tomto kontextu totiž názor, že pro úsudek, že k výkonu rozhodnutí předložený titul je vykonatelný, se postačí omezit na údaj obsažený v připojeném potvrzení o vykonatelnosti (§261 odst. 2 o.s.ř.), neobstojí.
Splnění podmínky, aby k výkonu předložený titul byl vykonatelný, soud při jeho nařízení posuzuje vždy; vychází sice z potvrzení o vykonatelnosti, jímž musí být titul opatřen tím, kdo jej vydal (viz §261 odst. 2, §275 odst. 1 o.s.ř.), je však oprávněn obsahovou správnost tohoto potvrzení prověřit na základě vlastního (právního) úsudku, resp. vlastním šetřením o rozhodných skutkových okolnostech, zpravidla (a především) z příslušného spisu (viz Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR z 18.2.1981, Cpj 159/79, uveřejněného pod č. 21/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vykonatelnost rozhodnutí je zásadně vázána na řádné doručení rozhodnutí povinnému; proto právě sem je typicky soustředěna pozornost soudu, je-li – zejména k námitce povinného – i povinen prověřit, zda potvrzení o vykonatelnosti je věcně správné, resp. zda podkladové rozhodnutí je skutečně vykonatelné. Při zkoumání, zda k výkonu navržené rozhodnutí bylo povinnému doručeno, soud vychází ze skutečností vyplývajících z obsahu spisu, v němž bylo vykonávané rozhodnutí vydáno, popřípadě ze skutečností o okolnostech doručení zjištěných pomocí šetření, které provedl buď sám nebo prostřednictvím soudu dožádaného. I když při zjišťování skutečností rozhodných pro posouzení předpokladů pro nařízení výkonu rozhodnutí nejde o dokazování, soud při něm postupuje podle ustanovení §122 a násl. o.s.ř. přiměřeně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.8.2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné pod č. 25/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud těchto zásad nedbal, pročež právní názor, na němž založil své rozhodnutí, správný není; dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. tudíž dovolatel uplatnil právem.
Dovoláním napadené rozhodnutí Nejvyšší soud proto zrušil; vzhledem k tomu, že důvody, pro které tak učinil, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je, a tomuto soudu věc vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1, věta první, o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. října 2004
JUDr. Vladimír K ů r k a , v.r.
předseda senátu