ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.2002.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 2002/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného V. H., proti povinnému O. V., zastoupenému advokátem, pro splnění jiné povinnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 35 E 556/2002, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4.2.2003, č.j. 20 Co 38/2003-31, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze dne 11.9.2002, č.j.35 E 556/2002-9, kterým obvodní soud nařídil podle svého předběžného opatření ze dne 27.5.2002, č.j. 33 Nc 1426/2002-2, k vynucení povinnosti povinného zdržet se zásahů bránících ve funkčnosti odkouření plynového podokenního topidla WAW, instalovaného v bytě oprávněného, výkon rozhodnutí uložením pokuty povinnému. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí byly splněny. Námitky povinného, že nebrání funkčnosti plynového topidla a že oprávněný nepodal ve lhůtě stanovené v předběžné opatření návrh na zahájení řízení, považoval v tomto stadiu řízení za nedůvodné, mající význam až v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož důvodnost shledával v nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.“) a dále namítl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Podle jeho přesvědčení soudy obou stupňů nezohlednily náležitě skutečnost, že oprávněný nesplnil povinnost uloženou mu ve vykonávaném předběžném opatření, aby ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci uvedeného výroku podal návrh na zahájení řízení ve věci samé. Vytkl, že soudy náležitě neposoudily jeho argumenty obsažené ve spisech sp. zn 33 Nc 1426/2002 a 24 C 118/98. Žádal proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil. Současně navrhl zastavení výkonu rozhodnutí v dané věci, neboť vykonávané rozhodnutí se dle jeho názoru stalo neúčinným (§268 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), resp. je zde jiný důvod, pro který nelze rozhodnutí vykonat (§268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř.).
Oprávněný ve vyjádření k dovolání označil námitky povinného za nepravdivé a bezvýznamné.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. l o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu), je možné přípustnost posuzovat jen v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Povinný přípustnost dovolání dovozoval z (neúplného) poučení odvolacího soudu obsaženého v dovoláním dotčeném usnesení; argumenty ve prospěch názoru, že podmínky stanovené v §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o.s.ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nepředložil.
Odvolací soud při posuzování otázek, jež ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí posuzovat lze, nevybočil z mezí ustálené soudní praxe tj. v souladu s ní vycházel z tvrzení oprávněného, že povinný nesplnil povinnost uloženou mu v podkladovém rozhodnutí, a zároveň zkoumal, zda toto rozhodnutí je vykonatelné.
Ani namítané nesplnění povinnosti oprávněného podat ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci vykonávaného předběžného opatření návrh na zahájení řízení ve věci samé nepředstavuje způsobilou otázku pro posouzení, zda je dovolání přípustné (podle §237 odst. l písm. c/ o.s.ř.). Není-li totiž neúčinnost exekučního titulu (kterou by v daném případě pozdní podání návrhu na zahájení řízení ve věci samé způsobilo) zřejmá již při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí, což by vedlo k zamítnutí návrhu na exekuci, je až důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. l písm. b/ o.s.ř., jak dovodil i odvolací soud.
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto, jak je uvedeno ve výroku, proto, že oprávněnému, jenž by měl právo na jejich náhradu podle §243b odst. 5, §224 odst. l a §146 odst. 3 o.s.ř., takové náklady nevznikly; za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva (§142 odst. l věta první o.s.ř.) totiž nelze považovat náklady spojené s vyjádřením k dovolání, jelikož to svým obsahem k výsledku dovolacího řízení nevedlo
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. prosince 2004
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu