ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.2012.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 2012/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného města L., zastoupeného advokátem, proti povinnému M. S., pro 12.866,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 45 Nc 5120/2002, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 25. 6. 2003, č.j. 36 Co 176/2003-19, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 25. 6. 2003, č.j. 36 Co 176/2003-19, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Ve výroku označeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení ze dne 27. 12. 2002, č.j. 45 Nc 5120/2002-6, kterým Okresní soud v Liberci na základě svého rozsudku ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 24 C 935/2001, nařídil podle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), k vydobytí pohledávky 12.866,- Kč s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile denně od 6. 10. 1998 do zaplacení a pro náklady předcházejícího řízení (7.255,- Kč) exekuci, jejímž provedením pověřil JUDr. S. K., soudní exekutorku, tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl. Odvolací soud zjistil, že držitel poštovní licence (dále jen „pošta“), jehož prostřednictvím bylo podkladové rozhodnutí povinnému dne 13. 3. 2002 doručováno, nepostupoval v souladu s obecně závaznými právními předpisy, které způsob doručování do vlastních rukou adresáta tehdy upravovaly. Jelikož v domě, v němž bydlí povinný (který se v místě doručení 13. 3. 2002 zdržoval), je hlášena i další osoba s příjmením „S.“ (což vyplývá z předloženého potvrzení a fotografií), a protože poštovní schránky nebyly dostatečně rozlišeny (na jedné je uvedeno „S.,“ na druhé „J. – S.“), „lze mít důvodnou pochybnost o tom, že povinnému bylo zanecháno v jeho doručné schránce oznámení o uložení písemnosti na poště.“ Rozhodnutí, jehož výkon byl navržen, nebylo – uzavřel odvolací soud – povinnému řádně doručeno a není tudíž vykonatelné.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadlo oprávněné město dovoláním, namítaje, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o.s.ř.“), a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Naplnění prvního z dovolacích důvodů spatřuje v neúplnosti dokazování okolností týkajících se postupu při doručení listiny povinnému, zejména v absenci výslechu svědka (jmenovce povinného), a dále v tom, že „odvolací soud otázku právní moci řešil v odvolacím řízení v rámci exekuce,“ čímž porušil zásadu dvouinstančnosti soudního řízení. Prověření toho, zda podkladové rozhodnutí je vykonatelné, při rozhodování o odvolání proti usnesení o nařízení exekuce odvolacímu soudu podle dovolatele nepřísluší, neboť doložkou právní moci vyznačenou nalézacím soudem je exekuční soud „v podstatě“ vázán (tím je dán druhý dovolací důvod). Závěrem činí návrh, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. a/, §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, viz §130 zákona č. 120/2001 Sb.), a je také – byť z jiných než dovolatelem uváděných důvodů – opodstatněné.
Dovolací soud je při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu vázán v dovolání uplatněnými dovolacími důvody (včetně jejich obsahového vymezení); je-li dovolání přípustné (jako v projednávaném případě), přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, 2 písm. a/, b/ a odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Námitka dovolatele, že soud výkonu rozhodnutí vychází z potvrzení o vykonatelnosti exekučního titulu (že jím je vázán a musí rozsudek „považovat … i nadále za pravomocný a vykonatelný“), neobstojí.
Předpokladem pro nařízení exekuce je existence vykonatelného rozhodnutí nebo jiného exekučního titulu (§37 odst. 2, §40 odst. 1, §44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb.). V řízení, jež nařízení exekuce předchází, se tedy soud zabývá mimo jiné i tím, zda exekuční titul je z hledisek zakotvených v příslušných právních předpisech vykonatelný, a to jak po stránce formální, tak i po stránce obsahové (materiální). Vykonatelnost – v jednotě obou aspektů – lze ztotožnit s vlastností exekučního titulu, která ho činí způsobilým k nucenému uskutečnění cestou exekuce; nevykonatelnost titulu je důvodem pro zamítnutí návrhu.
Je-li – jako v projednávaném případě – exekučním titulem rozhodnutí vydané v občanském soudním řízení (§40 odst. 1 písm. a/ zákona č. 120/2001 Sb.), vychází soud především z připojeného stejnopisu rozhodnutí opatřeného potvrzením o jeho vykonatelnosti (§261 odst. 2 o.s.ř.), případně z potvrzení vykonatelnosti vyznačeného přímo na návrhu na nařízení exekuce (§261 odst. 3 o.s.ř.); v případě pochybností je však oprávněn (a povinen) provést potřebná zjištění přímo ze spisu o řízení, v němž bylo vydáno vykonávané soudní rozhodnutí (zejména zjištění, zda rozhodnutí bylo řádně doručeno). O tom, za jakých podmínek se podkladové soudní rozhodnutí stane vykonatelným po stránce formální, pojednávají ustanovení §161, §162, §171 a §172 a násl. o.s.ř.
Soud není v exekučním řízení oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí (nebo jiného titulu), jehož výkon se navrhuje; jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet. Okolnost, že před rozhodnutím o návrhu na nařízení exekuce posuzuje, zda je titul vykonatelný, nepředstavuje přezkum soudního rozhodnutí vydaného v nalézacím řízení, a to ani pokud jde o vyznačení právní moci (vykonatelnosti), jímž je opatřeno (srov. §23 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů). Záznam soudce na vyhotovení rozhodnutí založeném ve spise, že nastala jeho právní moc, který slouží pro následné vyznačování doložek o právní moci a vykonatelnosti na stejnopisech rozhodnutí (srov. §24 odst. 1, 2 cit. vyhlášky), nemá povahu rozhodnutí; ustanovení §152 a násl. o.s.ř. se na něj nevztahuje. Jestliže soud v exekučním řízení vyvodí závěr z toho, že podkladové rozhodnutí – oproti vyznačení právní moci a potvrzení o vykonatelnosti, jímž rozhodnutí opatřil nalézací soud – není formálně vykonatelné (např. pro absenci účinného doručení subjektu, jemuž podle zákona mělo být doručeno), plní povinnost vyplývající z ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb.
Lze uzavřít, že v exekučním řízení nejsou soud prvního stupně a odvolací soud vázány potvrzením o vykonatelnosti; naopak jsou oprávněny posoudit, zda exekuční titul je po formální stránce vykonatelný (§52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., §275 odst. 2 o.s.ř.). Tím je dána odpověď i na výtku stran porušení zásady dvouinstančnosti soudního řízení, které pojmově – ve vztahu mezi nalézacím a exekučním řízení – v otázce nabytí právní moci (vykonatelnosti) exekučního titulu nemůže nastat.
Dovolání je přesto důvodné, neboť – jak vyplývá z obsahu spisu – řízení je postiženo vadou ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř., jež zmatečnost řízení spojuje s tím, že účastníku řízení (dovolateli) byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád přiznává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.), přičemž není rozhodné, zda účastníku byla odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo soudem odvolacím (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 1992, sp. zn. 2 Cdo 19/92, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 3-4/1993 pod číslem 25). O vadu podle §229 odst. 3 o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení, tj. v činnosti, která vydání konečného rozhodnutí předchází (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/1998 pod číslem 27, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 6/1998 pod číslem 49). Tak tomu je zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno.
V řízení, které je upraveno v části šesté občanského soudního řádu (jež se – není-li stanoveno jinak – přiměřeně použije i pro řízení exekuční, viz §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.), platí, že soud nařídí jednání, jen považuje-li to za nutné nebo stanoví-li to zákon (§253 odst. 2 o.s.ř.). Obecnou povinnost nařídit k projednání věci samé jednání, k němuž je třeba předvolat účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je třeba (§115 odst. 1, §254 odst. 1, věta první, o.s.ř., §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.), zákon – ve vztahu k řízení o nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) – soudům neukládá. Návrhu oprávněného však soud vyhoví jen tehdy, jsou-li splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro nařízení exekuce (§44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb.); jedním z těchto předpokladů je – jak již bylo vysvětleno shora – formální vykonatelnost exekučního titulu (srov. §37 odst. 2, §40 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).
V projednávané věci je exekučním titulem rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 24 C 935/2001, jehož vykonatelnost nastává uplynutím lhůty k plnění počítané od právní moci; ta předpokládá, že stejnopis písemného vyhotovení rozsudku byl doručen účastníkům nalézacího řízení (srov. §158 odst. 2, §159, §161 odst. 1 o.s.ř.).
Při zkoumání, zda k výkonu navržené rozhodnutí bylo povinnému doručeno, vychází soud ze skutečností vyplývajících z obsahu spisu, v němž bylo vydáno, popřípadě ze skutečností týkajících se doručení zjištěných pomocí šetření. I když při zjišťování skutečností rozhodných pro posouzení předpokladů nařízení exekuce (včetně otázky, zda exekuční titul je formálně vykonatelný), nejde o dokazování, soud při něm postupuje přiměřeně podle ustanovení §122 a násl. o.s.ř. Účastníci proto mají mimo jiné právo být přítomni při výslechu svědků (§126 o.s.ř.), výslechu účastníků (§131 o.s.ř.) či provádění důkazu listinou (§129 o.s.ř.), jejíž obsah je zaměřen ke zjištění rozhodných skutečností, vyjádřit se k její pravosti či správnosti a k výsledkům provedeného šetření (srov. §123 o.s.ř.). Pokud soud činí závěr o vykonatelnosti exekučního titulu (včetně závěru o účinném doručení) pouze z obsahu spisu, v němž bylo vykonávané rozhodnutí vydáno, nejde o šetření postupy podle §122 a násl. o.s.ř. a neuplatní se požadavek, aby účastníci exekučního řízení mohli být přítomni při provádění šetření a aby se před rozhodnutím mohli vyjádřit k jeho výsledkům (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/2002 pod číslem 25, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 5/2003 pod číslem 40).
Povinný v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně nevykonatelnost exekučního titulu namítal tvrzením, že 13. 3. 2002 – ačkoli se v místě doručení zdržoval – nebyl vyzván, aby si písemnost, kterou doručovatel uložil u pošty, vyzvedl. K prokázání svého tvrzení předložil odvolacímu soudu potvrzení z 9. 4. 2003, vystavené jednatelem společnosti P. L. s. r. o. (o tom, že v domě bydlí dvě osoby s příjmením „Sýkora“), a fotografie poštovních schránek vstupní haly domu. Závěr, že vykonávaný rozsudek nebyl povinnému řádně (tj. způsobem předpokládaným v §46 odst. 4 občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2002) doručen uložením, odvolací soud učinil nikoli z obsahu nalézacího spisu, nýbrž z listin předložených povinným.
Možnost rozhodnout o odvolání, jímž účastník napadl rozhodnutí soudu prvního stupně, podle ustanovení §214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř., tj. bez jednání, má odvolací soud jen tehdy, rozhoduje-li bez provádění dokazování; přistoupí-li k dokazování, tedy zjišťuje-li skutečnosti o okolnostech doručení šetřením, musí i v případě uvedeném v §214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. nařídit jednání. Využití postupu podle uvedeného ustanovení nesmí totiž být na újmu práv, která občanský soudní řád účastníkům poskytuje (jen při jednání mohou účastníci uplatnit své právo vyjádřit se k výsledkům provedeného šetření / 122 odst. 1, §123, §129 odst. 1 o.s.ř./).
Jestliže odvolací soud závěr, že vykonávaný rozsudek nebyl řádně doručen povinnému, postavil na listinách, jimiž neprovedl procesně regulérním způsobem důkaz, jinými slovy, odvolání projednal a rozhodl o něm v rozporu s ustanovením §214 odst. 1 o.s.ř., zatížil řízení vadou uvedenou v §229 odst. 3 o.s.ř., k níž dovolací soud přihlédl z úřední povinnosti.
Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Právním názorem v tomto usnesení vyjádřeným je odvolací soud vázán (§243d odst. 1, věta první, o.s.ř.).
V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. října 2004
JUDr. Pavel Krbek, v.r.
předseda senátu