ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.2030.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 2030/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky - Okresního soudu v Olomouci proti povinnému S. M., pro 590,- Kč srážkami ze mzdy, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. E 1372/98, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 14. 12. 1998, č.j. 40 Co 1014/98-23, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 14. 8. 1998, č.j. E 1372/98-16, kterým Okresní soud v Šumperku zamítl návrhy na odklad provedení a na zastavení výkonu rozhodnutí (nařízeného usnesením ze dne 2. 6. 1998, č.j. E 1372/98-4, k vydobytí pohledávky 590,- Kč srážkami z důchodu povinného). Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že předpoklady stanovené v §266 odst. 1, resp. §290 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, splněny nejsou.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný (zastoupen ustanovenou advokátkou) dovoláním, jímž – vedle věcné nesprávnosti exekučního titulu a pochybení při provádění srážek – namítá, že mu bylo odepřeno právo jednat před soudem, neboť nebylo nařízeno jednání, a soud „ignoroval obsah jeho odvolání a rozhodoval na lžích.“
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále též jen „o.s.ř.“ (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravuje především ustanovení §238a o.s.ř.; o žádný z případů zde uvedených však v projednávané věci nejde. Použitelnost ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. není dána proto, že usnesení odvolacího soudu není měnící, nýbrž potvrzující, a napadené rozhodnutí přitom nelze podřadit ani odstavci 1 písmenům b/ až f/ citovaného ustanovení (a tedy ani písmenu d/, jelikož sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu).
Dovolání není přípustné ani podle ustanovení §239 o.s.ř., protože odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (odstavec 1/) a povinný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání neučinil (odstavec 2/).
Zbývá posoudit, zda jsou splněny podmínky ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., jež přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) spojují s takovými hrubými vadami řízení, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.
Jelikož jiné vady dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají, je pro závěr o přípustnosti (a současně důvodnosti) dovolání rozhodující, zda je řízení postiženo vadou, na niž poukazuje dovolatel.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád přiznává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.), přičemž není rozhodné, zda byla účastníku odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo soudem odvolacím (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 1992, sp. zn. 2 Cdo 19/92, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 3-4/1993 pod číslem 25). O vadu podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení, tj. v činnosti, která vydání konečného rozhodnutí předchází (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/1998 pod číslem 27, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 6/1998 pod číslem 49). Tak tomu je zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno.
V řízení, které je upraveno v části šesté občanského soudního řádu, platí, že soud nařídí jednání, jen považuje-li to za nutné nebo stanoví-li to zákon (§253 odst. 2 o.s.ř.). Pro řízení o odložení provedení výkonu rozhodnutí občanský soudní řád povinnost nařídit jednání nestanoví (srov. §266, §289 o.s.ř.). Ve vztahu k řízení o zastavení výkonu rozhodnutí zákon rovněž obecnou povinnost nařídit k projednání věci samé jednání, k němuž je třeba předvolat účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je třeba (§115 odst. 1, §254 odst. 1, věta první, o.s.ř.), soudům neukládá (pouze spočívají-li důvody zastavení v §268 odst. 1 písm. g/ nebo h/ o.s.ř., rozhoduje se zpravidla po předchozím jednání /§269 odst. 2 o.s.ř./, viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1624/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 8/1997 pod číslem 64). Návrh na zastavení výkonu rozhodnutí srážkami z důchodu povinný opřel o ustanovení §290 odst. 1 o.s.ř.; o takovém návrhu soud prvního stupně – v intencích ustanovení §253 odst. 2 o.s.ř. – může rozhodnout bez jednání.
Odvolací soud rovněž nepochybil, když o odvolání rozhodl bez jednání (podle §214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. k projednání odvolání není třeba nařizovat jednání, směřuje-li odvolání proti usnesení soudu prvního stupně).
Není-li dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam), o.s.ř.; oprávněné, jíž by příslušela jejich náhrada, v tomto stadiu řízení náklady nevznikly).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. září 2004
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu