ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.2058.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 2058/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného města S., zastoupeného advokátem, proti povinnému P. S., zastoupeného advokátem, vyklizením bytu, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 27 E 243/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30.4.2003, č.j. 13 Co 259/2003-9, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Proti shora označenému rozhodnutí, jímž krajský soud potvrdil usnesení ze dne 11.3.2002, č.j. 27 E 243/2003-5 (kterým okresní soud nařídil výkon rozhodnutí), podal povinný dovolání prostřednictvím pošty dne 2.9.2003. Důvodnost dovolání spatřoval v nesprávném právním posouzení věci a zároveň namítal, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uvedl, že žije ve společné domácnosti se svoji družkou M. B. a jejími dětmi, že ta se starala a nadále stará o „rodinné peníze“ a že o neplacení nájemného se dozvěděl až z rozsudku Okresního soudu v Sokolově č.j. 10 C 29/2002-9, ze dne 7.3.2002. Tento rozsudek však neobdržel, případný podpis na doručence není jeho, neboť poštu přebírala a podepisovala jeho družka, a proto podkladový rozsudek nemohl nabýt právní moci a stát se vykonatelným. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně a tomuto soudu věc vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněný ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitku nedoručení pokladového rozhodnutí vznesl povinný až v dovolání, proto se jí soud prvního stupně ani soud odvolací nezabývaly, a že tak není úkolem dovolacího soudu skutková tvrzení povinného přezkoumávat. Připomněl, že nedostatek vykonatelnosti exekučního titulu je důvodem k zamítnutí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí jen tehdy, byl-li zjištěn před jeho nařízením. Poukázal na rozporná tvrzení povinného v dovolání, který zároveň tvrdil, že o neplacení nájemného se dozvěděl až z exekučního titulu, a zároveň namítá, že mu exekuční titul nebyl nikdy doručen. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Z obsahu spisu se podává, že stejnopis usnesení krajského soudu byl povinnému doručen dvakrát. Z dodejek, které jsou součástí spisu (č.l. 10 p.v.), vyplývá, že poprvé bylo doručeno dne 17.6.2003 a písemnost převzala osoba podepsaná „B.“, podruhé bylo doručeno dne 3.7.2003 a písemnost převzal osobně povinný.
Podle ustanovení §240 odst. l zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení.
Podle ustanovení §240 odst. 2 o.s.ř. zmeškání lhůty uvedené v odstavci l nelze prominout. Lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
Podle ustanovení §46 odst. l o.s.ř. fyzické osobě lze doručit písemnost v bytě, v místě podnikání, na pracovišti nebo kdekoli bude zastižena.
Podle §46 odst. 2 věty první o.s.ř. nebyl-li adresát zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, doručí se jiné dospělé osobě bydlící v témže bytě nebo v témže domě, působící v témže místě podnikání anebo zaměstnané na témže pracovišti, je-li ochotna obstarat odevzdání písemnosti.
V daném případě bylo usnesení odvolacího soudu povinnému účinně doručeno podle §46 odst. 2 o.s.ř. dne 17.6.2003 a tohoto dne také nastala právní moc usnesení, neboť se jednalo o rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není odvolání přípustné (§159 odst. l a §167odst. 2 o.s.ř.). Od tohoto data zároveň počala běžet dvouměsíční dovolací lhůta, jejíž poslední den připadl na 18.8.2003 (§57 odst. 2 o.s.ř.). Skutečnost, že odvolací soud toto rozhodnutí doručoval povinnému znovu, nemá na běh dovolací lhůty žádný vliv, neboť opětovné doručení téhož rozhodnutí účastníkům novou (další) lhůtu k podání dovolání nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.9.1996, sp. zn. 2 Cdon 1154/96, publikované v časopise Soudní judikatura č. 1/1998, pod pořadovým číslem 5).
Podal-li povinný dovolání dne 2.9.2003, je zřejmé, že jej podal po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 5 a §218a o.s.ř. a dovolání pro opožděnost odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto, jak je uvedeno ve výroku, protože oprávněnému, který by měl právo na jejich náhradu podle §243b odst. 5, §224 odst. l a §146 odst. 3 o.s.ř., takové náklady nevznikly; za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva (§142 odst. l věta první o.s.ř.) totiž nelze považovat náklady spojené s vyjádřením k dovolání, jelikož to svým obsahem k výsledku dovolacího řízení (odmítnutí dovolání pro jeho opožděnost, aniž mohla jeho důvodnost a tedy přípustnost být zkoumána) nevedlo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. prosince 2004
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu