ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.2133.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 2133/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Finančního úřadu v H., proti povinné M. F., zastoupené advokátem, pro 2.601.301,- Kč prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. E 2366/2000, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 8. 2002, č.j. 25 Co 190/2002-80, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud (v odvoláním napadené části) potvrdil usnesení ze dne 19. 3. 2002, č.j. E 2366/2000-69, kterým Okresní soud v Jičíně nařídil podle výzvy k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem z 17. 8. 1995, č.j. FÚ EX 6/1995, k uspokojení pohledávky 2.601.301,- Kč výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí povinné (domu č.p. 2008 se stavební parcelou č. 2912, stavební parcely č. 2913 s garáží a parcely č. 321/2-zahrady v katastrálním území H.). Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §251 a §335 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), byly splněny; i když exekuční titul jako osobu povinnou označuje J. F., lze postihnout nemovitosti ve vlastnictví povinné (jeho manželky), neboť dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví z 4. 8. 1994, jíž nemovitosti přešly do jejího vlastnictví, byla ve vztahu k oprávněnému rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 21. 4. 1997, sp. zn. 5 C 123/95-69, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 11. 1998, sp. zn. 19 Co 443/97, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 31 Cdo 870/99, prohlášena neúčinnou (§42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“). Námitky, jimiž povinná zpochybnila platnost uvedené dohody, odvolací soud neshledal ve vykonávacím řízení relevantními.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jímž – v konečném důsledku – zpochybňuje závěr, že jsou výkonem postiženy nemovitosti (podíly na nich), které na základě dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví převedl dlužník oprávněného (J. F.) na povinnou. Vlastnicí rozestavěného domu byla povinná již před uzavřením manželství s J. F. a až poté převedla kupní smlouvou ze dne 5. 6. 1984 jeho polovinu na svého manžela. Nemovitosti, „popř. podíly na těchto nemovitostech,“ nebyly, argumentuje dovolatelka, součástí bezpodílového spoluvlastnictví a dohoda o jeho vypořádání se na ně nemohla vztahovat (v tomto smyslu napadá obsah dohody). Odvolacímu soudu vytkla, že nepřihlédl k námitce promlčení vymáhané daňové pohledávky. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (soud prvního stupně sice rozhodoval – poté, co jeho první rozhodnutí odvolací soud zrušil – znovu, ale s výsledkem stejným jako v dřívějším rozhodnutí /v obou případech nařídil výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí pro vymožení pohledávky ve výši 2.601.301,- Kč/), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávným právním posouzením věci), jímž také povinná správnost rozhodnutí poměřuje. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka zpochybnila – je dovolací soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Otázky, které dovolatelka nabídla k přezkumu, shora uvedené znaky nesplňují, neboť odvolací soud je vyřešil v souladu s ustálenou soudní praxí.
Závěr, že rozhodnutí, jímž soud vyhověl žalobě podle §42a obč. zák., je podkladem pro to, aby se oprávněný na základě exekučního titulu vydaného proti dlužníku (J. F.) domáhal vůči osobě, v jejíž prospěch právní jednání vyznělo (povinné), nařízení výkonu rozhodnutí postižením toho, co odporovaným (neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, dovolatelka nezpochybňuje. Z ustanovení §335 odst. 1, věty první, o.s.ř. (ve spojení s §42a obč. zák.) vyplývá povinnost oprávněného doložit (osvědčit), že jím navržený způsob výkonu rozhodnutí se týká těch nemovitostí, které byly neúčinným právním úkonem převedeny z dlužníka na povinnou, a že k rozhodnému okamžiku (§335a odst. 1 o.s.ř.) nemovitosti jsou v jejím vlastnictví. Není pochyb o tom (ani dovolatelka netvrdila opak), že odporovaným právním úkonem vypořádal dlužník s povinnou předmětné nemovitosti tak, že jejich výlučnou vlastnicí se stala povinná; otázka, zda nemovitosti, které byly předmětem vypořádání, skutečně tvořily součást bezpodílového spoluvlastnictví manželů (tj. otázka platnosti dohody), v řízení o výkon rozhodnutí řešena být nemůže.
Námitkou promlčení vymáhaného dluhu se soud při nařízení výkonu rozhodnutí nezabývá; významná může být teprve v řízení o zastavení výkonu (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 2. 1981, Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981, pod poř. č. 21, str. 187/525).
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. (oprávněnému náklady v tomto stadiu řízení nevznikly a povinná na jejich náhradu nemá právo).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. září 2004
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu