ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.2214.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 2214/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci žalobkyně J. – T., s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. 7, s. r. o., zastoupenému advokátem, o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 8 C 5/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 2003, č.j. 42 Co 202/2003-206, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.200,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. K. H.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil ve věci samé rozsudek ze dne 13. 11. 2002, č.j. 8 C 5/2000-170, jímž Okresní soud v Přerově zamítl žalobu na vyloučení spoluvlastnického podílu označených nemovitostí z výkonu rozhodnutí vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 20 E 1300/98 (výrok I.), v nákladovém výroku jej změnil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud uzavřel, že smlouva, jíž P. Š. (povinný) prodal ideální 1/2 nemovitostí žalobkyni, je ve smyslu §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), neplatným právním úkonem, neboť jej převodce učinil „v úmyslu zmařit … provedení již nařízeného výkonu rozhodnutí, přestože věděl o zákazu převádět předmětné nemovitosti,“ vysloveném v usnesení o nařízení exekuce. Protože kupní smlouva nevyvolala žádné účinky, žalobkyně na jejím základě vlastnictví podílu nemovitostí nenabyla; právo k věcem, jež výkon rozhodnutí jejich prodejem nepřipouští (§267 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o.s.ř.“), tudíž prokázáno nebylo. Okolnost, že o exekučním postižení předmětu převodu žalobkyně nevěděla (vycházela ze zápisu v katastru, z něhož vyplývala toliko existence /věcného/ práva předkupního ve prospěch města Hranice), na uvedeném závěru nic nemění.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jímž požaduje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. S odkazem na zákon č. 436/1991 Sb. dovozuje, že o odvolání rozhodl „místně nepříslušný soud,“ tj. Krajský soud v Ostravě namísto jeho pobočky v Olomouci. Zjištění, že P. Š. prodal podíl na nemovitostech, přestože věděl, že usnesením o nařízení výkonu rozhodnutí mu bylo zakázáno s ním nakládat, že smlouvu uzavřel v úmyslu zmařit uspokojení pohledávky žalovaného (oprávněného) a že usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí zakazovalo povinnému převést na jiného spoluvlastnický podíl nemovitostí (zákaz /zavazující „povinné,“ ačkoli jím byl toliko P. Š./ se týkal nemovitých věcí jako celku, nikoliv jejich podílu coby specifického předmětu exekuce, přičemž v usnesení není uvedena ani jeho výše), nemá podle dovolatelky oporu v provedeném dokazování. Nebylo-li P. Š. zakázáno s podílem na nemovitostech nakládat – názor, že takový zákaz vyplývá přímo ze zákona (srov. §335 odst. 3, větu první, občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000), považuje dovolatelka za mylný – je závěr o neplatnosti smlouvy nesprávný. V této souvislosti dovolatelka znovu poukázala na „dobrou víru“ v době, kdy uzavírala kupní smlouvu, tedy na to, že neměla v úmyslu poškodit žalovaného jako věřitele P. Š., a že vycházela z výpisu z katastru nemovitostí, který příslušný zápis (poznámku) postrádal. Závěrem vyslovila nesouhlas s přístupem soudu k trestnímu řízení, v němž byl P. Š. odsouzen pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí (usnesení o nařízení exekuce) rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 7. 1. 2002, sp. zn. 5 T 82/2001, zejména namítá, že spáchání trestného činu v souvislosti s převodem nemovitostí neznamená bez dalšího neplatnost smlouvy, a pojmenovala vady, jimiž – podle jejího názoru – trpí řízení o výkon rozhodnutí.
Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil s odvolacím soudem co do skutkových zjištění i jejich právního posouzení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen (ve výroku o věci samé) rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné za podmínek vymezených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (soud prvního stupně sice rozhodoval – poté, co jeho první rozsudek odvolací soud zrušil – znovu, ale s výsledkem stejným jako v dřívějším rozsudku /v obou případech žalobu na vyloučení nemovitostí jako celku, popř. spoluvlastnického podílu na nich zamítl/), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy pouze důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka zpochybnila – je dovolací soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
V řízení před soudy obou stupňů bylo zjištěno, že usnesením ze dne 1. 8. 1996, č.j. 20 E 553/96-11, které nabylo 1. 10. 1996 právní moci, Okresní soud v Přerově nařídil k uspokojení pohledávky žalovaného (oprávněného) ve výši 424.705,10 Kč s příslušenstvím výkon rozhodnutí prodejem (i) „spoluvlastnického podílu na nemovitostech – pozemku p. č. 198-zast. plochy, domu čp. 114 a zahrady p. č. 245, zapsaných na LV č. 3400 pro k. ú. H. u Katastrálního úřadu v P.,“ a ve smyslu §335 odst. 3, věty první, občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, rozhodl tak, že „povinným se zakazuje, aby převedli shora popsané nemovitosti na jiného, nebo tyto nemovitosti jiným způsobem zatížili;“ usnesení bylo P. Š. (povinnému) doručeno 16. 8. 1996 (výkon rozhodnutí prodejem spoluvlastnického podílu pak byl vyloučen k samostatnému řízení vedenému u téhož soudu pod sp. zn. 20 E 1300/98). Kupní smlouvou ze dne 17. 11. 1997 prodal P. Š. spoluvlastnický podíl v rozsahu jedné poloviny uvedených nemovitostí žalobkyni (vklad práva byl zapsán na základě rozhodnutí Katastrálního úřadu v P. ze dne 8. 12. 1997 s právními účinky vkladu ke dni 17. 11. 1997). Katastrální úřad v P. – i když mu soud (nepravomocné) usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí zaslal – zápis poznámky na příslušném operátu katastru nemovitostí neučinil; jelikož ani prodávající o nařízené exekuci nabyvatelku neinformoval, žalobkyně v době uzavření kupní smlouvy o dané skutečnosti nevěděla. Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 7. 1. 2002, sp. zn. 5 T 82/2001, byl P. Š. odsouzen pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí (§171 odst. 1 písm. a/ trestního zákona), jehož se dopustil tím, že smlouvou ze dne 17. 11. 1997 prodal spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech žalobkyni, přestože věděl, že usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí mu takové nakládání s nemovitostmi zakazovalo.
Napadá-li dovolatelka skutková zjištění (v tom smyslu, že podle obsahu spisu nemají oporu v provedeném dokazování), že P. Š. věděl o zákazu nakládat s nemovitostmi a že smlouvu uzavřel v úmyslu zmařit uspokojení žalovaným vymáhané pohledávky, uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.; jeho užití je však podmíněno tím, že dovolání je bez dalšího přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ nebo b/ o.s.ř. Jestliže přípustnost dovolání může být založena jen na úvaze o zásadním významu napadeného rozhodnutí po stránce právní (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) – jako je tomu v projednávaném případě – nelze takovým důvodem správnost rozhodnutí odvolacího soudu poměřovat. Táž výhrada se uplatní ve vztahu k argumentaci zpochybňující interpretaci výroků usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí (tvrzení, že exekuční soud tím, že zakázal „povinným“ nakládat s označenými nemovitostmi, když z předcházejícího výroku se podává, že jde o spoluvlastnický podíl na nemovitostech náležející P. Š., neformuloval výrok natolik jednoznačně, aby z něj imperativ ve smyslu §335 odst. 3, věty první, občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, vyplýval). Listina – usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 1. 8. 1996, sp. zn. 20 E 553/96 – je (v řízení o vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí) důkazním prostředkem (§125, §129 odst. 1 o.s.ř.). Otázka, zda její obsah odpovídá zákonným hlediskům, tj. je-li v ní určitým a srozumitelným způsobem vtělen zákaz převodu předmětu exekuce, je skutkovou otázkou a zjištění v tomto směru je (na rozdíl od právního posouzení, jímž je úsudek, jaká práva a povinnosti pro účastníky z takové listiny vyplývají) skutkovým zjištěním.
Námitky zpochybňující (právní) závěr, na němž odvolací soud rozhodnutí založil, že totiž kupní smlouva ze dne 17. 11. 1997 je podle §39 obč. zák. (z důvodu rozporu se zákonem) neplatná, dovolatelka tudíž vybudovala na vlastních skutkových závěrech, ke kterým soudy obou stupňů hodnocením provedených důkazů nedospěly. Samotnou tezi, podle níž právní úkon, kterým povinný přes zákaz vyslovený v souladu s ustanovením §335 odst. 3, větou první, občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, usnesením o nařízení výkonu rozhodnutí, nemovitosti (jejich podíl) převedl na jiného, je podle §39 obč. zák. neplatný, dovolatelka nenapadla (uvedený závěr ostatně vychází z ustálené soudní praxe, viz mutatis mutandis rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 5. 2000, sp. zn. 18 Co 18/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9/2001 pod č. 59).
Protože napadené rozhodnutí neřeší, jaké důsledky na platnost smlouvy má okolnost, že její účastník spáchal v souvislosti s jejím uzavřením trestný čin, zbývá posoudit otázku dovolatelkou v rámci důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. k přezkumu navrženou, totiž jaký význam má „dobrá víra“ nabyvatelky při jednání, jehož výsledkem je právní úkon ex tunc absolutně neplatný; znaky uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. uvedená otázka nesplňuje, neboť odvolací soud při jejím řešení vycházel z konstantní judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1659/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 12/1999 pod č. 121). Na závěru, že smlouva, která je v rozporu se zákonem, je objektivní skutečností, jež nemá právní následky sledované smluvními stranami (např. převod vlastnického práva), a to bez ohledu k tomu, která ze smluvních stran neplatnost způsobila, nebo zda některá ze smluvních stran uzavřela smlouvu v dobré víře, nic nemění ani to, že katastrální úřad nezapsal do katastrálního operátu na podkladě usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí poznámku, že nemovitosti (spoluvlastnický podíl) jsou postiženy exekucí (§9 odst. 1 písm. a/, §12 odst. 1, §14 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění zákonů č. 210/1993 Sb. a č. 90/1996 Sb., §5 odst. 3 písm. c/ zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky /katastrální zákon/, ve znění zákona č. 89/1996 Sb.).
Argumentace vadami, jimiž podle dovolatelky trpí řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí, je v daných souvislostech bezcenná a k vadám uvedeným v §229 odst. 1 o.s.ř., tedy i k výtce, že zmatečnost spočívá v nesprávném obsazení (odvolacího) soudu (viz písmeno f/ cit. ustanoveni), může dovolací soud přihlédnout jen, pokud by dovolání bylo přípustné (uvedená podmínka v projednávaném případě splněna není).
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) odmítne (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, je povinna nahradit žalovanému náklady, které mu v tomto stadiu řízení vznikly (§243b odst. 5, věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.); tyto náklady představují částku 1.200,- Kč (§1 odst. 1, §2 odst. 1, 2, §8 písm. a/, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1, věta první, vyhlášky č. 484/2000 Sb., §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. července 2004
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu