ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.2370.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 2370/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobce O. S. B., zastoupeného advokátem, proti žalované M. S. D. U., OS v P., o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 11 C 171/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27.2.2003, č.j. 13 Co 236/2001-123, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, a žalobu, jíž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované vyklidit označené nemovitosti, zamítl. Vycházeje z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, dospěl k závěru, že i v dané věci platí, že subjekt, který je podle zákona č. 298/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, oprávněn k majetku vypočtenému v příloze uvedeného zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu, který sice byl odňat řeholním řádům, kongregacím a arcibiskupství olomouckému při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není. Právě to je totiž případ majetku žalovaného, a už proto žalobě vyhovět nelze; netřeba se proto zabývat platností darovací smlouvy uzavřené v roce 1959 Náboženskou maticí.
Žalobce (zastoupen advokátem) ve včasném dovolání namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podrobil obsáhlé kritice právní názory Nejvyššího soudu, vytkl jim, že jsou stále stejné (nesprávné), a nedbají, že jsou církevními subjekty kritizovány. Zákon č. 298/1990 Sb. dle dovolatelova přesvědčení nebrání tomu, aby bylo právem zjištěno, že je vlastníkem i jiných nemovitostí, než zde vyjmenovaných.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001, dále jen „o.s.ř“).
Dovolání je ve smyslu §236 odst.1 o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), a dovolatel jím uplatnil způsobilý dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Jelikož s výjimkou vad řízení podle §242 odst. 3 o.s.ř. (jež nebyly dovoláním tvrzeny a z obsahu spisu se nepodávají) je dovolací soud vázán dovolacím důvodem, je předmětem přezkumu správnost posouzení, jaké důsledky pro dotčené právní poměry plynou ze zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, ve znění zákona č. 338/1991 Sb. (dále jen „zákon č. 298/1990 Sb.“), ke kterému v dané věci dospěl odvolací soud.
Právní posouzení věci je - obecně - nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolání není důvodné.
V judikatuře Nejvyššího soudu byl mnohokrát (kupř. v rozsudcích ze dne 30.5.1996, sp. zn. 3 Cdon 647/96, ze dne 29.5.1997, sp. zn. 3 Cdon 404/96, ze dne 23.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 669/97, ze dne 25.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 1802/97, ze dne 30.6.1999, sp. zn. 20 Cdo 409/98, ze dne 30.11.1999, sp. zn. 20 Cdo 1601/98, ze dne 30.5.2000, sp. zn. 20 Cdo 2044/98, ze dne 29.6.2000, sp. zn. 20 Cdo 2181/98, ze dne 28.11.2001, sp. zn. 20 Cdo 28/2000, ze dne 13.12.2001, sp. zn. 20 Cdo 1276/2000, ze dne 30.1.2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, 20 Cdo 1380/2000, 20 Cdo 1314/2001, 20 Cdo 1497/2001 a 20 Cdo 1374/2001, ze dne 28.2.2002, sp. zn. 2303/2000, ze dne 29.4.2002, sp. zn. 20 Cdo 1418/2001, ze dne 18.12.2003, sp. zn. 20 Cdo 2157/2002, a implicite v rozhodnutích dalších) vysloven názor (z něhož odvolací soud vycházel), že subjekt, který je podle zákona č. 298/1990 Sb. oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není (s touto právní větou byl rozsudek ve věci sp. zn. 3 Cdon 404/96 uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod č. 78/1997).
Ve všech těchto rozhodnutích Nejvyšší soud vysvětlil, proč tomu tak je; dovolatel tyto názory zná, a oponuje jim, stejně jako ostatní žalující církevní subjekty (řeholní řády a kongregace) předtím. Namítá-li, že Nejvyšší soud si vede stále svou, je třeba připomenout, že uplatňované závěry vyslovil - od počátku - i ve vztahu k té argumentaci, kterou nyní dovolatel již jen opakuje; Nejvyšší soud míní, že je správné, je-li jeho judikatura ustálená a konzistentní.
Není tomu tak, že Nejvyšší soud jen znovu (a znovu) uplatňuje svůj názor, aniž by čelil novým námitkám; Nejvyšší soud vychází z názoru, kterým se - již dříve - k těmto (ve skutečnosti starým) námitkám vyslovil.
Dovolatelem kritizované pojetí názoru Nejvyššího soudu na obnovu tzv. církevního majetku (ad tzv. restituční skutková podstata) má ostatně pro něho a ty, kdož tvrdí své (obdobné) právo, i výhody, jež neprávem pomíjí; stranou dosahu zákona č. 298/1990 Sb. totiž Nejvyšší soud ponechává - a dovolateli je to známo - ty způsoby odnětí církevního majetku, k nimž došlo na základě první pozemkové reformy podle zákona č. 142/1947 Sb. (viz kupříkladu rozsudek ze dne 18.12.2003, sp. zn. 20 Cdo 2157/2002, resp. rozsudek ze dne 31.10.2002, sp. zn. 20 Cdo 2015/2001, uveřejněný pod č. 230/2002 v časopisu Soudní judikatura) nebo na základě „nezavršeného“ procesu znárodnění zestátněním pro nedostatek podpisu ministra na znárodňovacím aktu (viz kupříkladu rozsudek ze dne 17.8.2004, sp. zn. 20 Cdo 723/2003).
Nejvyšší soud usiluje o takový výklad vztahu předpisů speciálních (restitučních) a předpisů obecných, který je způsobilý vystihnout aspekty současného praktického života, zřetele historické, nezpochybněnou kontinuitu práva (a přiměřeně i požadavek stability právních poměrů), jakož i (tomu korespondující) smysl a účel těch předpisů, jež jsou zde dotčeny (srov. též rozsudek velkého senátu ze dne 11.9.2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001).
Zaujat polemikou s Nejvyšším soudem dovolatel přehlíží, že právní názor, který Nejvyšší soud aplikuje, koresponduje tomu, který vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 5.12.1996, sp. zn. I. ÚS 280/96, jakož i v usnesení ze dne 25.4.2000, sp. zn. II. ÚS 107/2000, v němž odmítl ústavní stížnost proti rozsudku ze dne 30.11.1999, sp. zn. 20 Cdo 1601/98, vycházejícímu z názoru, který dovolatel nyní kritizuje.
I z pohledu Ústavního soudu se ve věcech vlastnické obnovy původně církevního majetku prosazují - v rozhodovací praxi obecných soudů známé - zvláštnosti; v usnesení ze dne 10.6.2004, sp. zn. IV. ÚS 232/03, poukázal Ústavní soud též na ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. (podle něhož majetek zde uvedených církevních subjektů nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku), a vyložil je tak, že „zemědělský majetek, který byl dříve ve vlastnictví církevních právnických osob, bude řešen samostatným zákonem a do doby vydání takového zákona je chráněn“.
Právní posouzení dané věci odvolacím soudem, jež je s uvedenými závěry konformní, má Nejvyšší soud logicky za správné; proto naopak nemůže obstát dovolací důvod, který proti němu dovolatel uplatnil.
V mezích dovoláním založeného přezkumu je proto i rozsudek odvolacího soudu správný, v důsledku čehož Nejvyšší soud dovolání zamítl (§243b odst. 1, věta před středníkem, o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř.; úspěšné žalované, jíž by příslušela jejich náhrada, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2004
JUDr. Vladimír K ů r k a , v.r.
předseda senátu