ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.2394.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 2394/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné T-M. C. R., a. s., proti povinnému P. V., pro 11.501,10 Kč s příslušenstvím prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 29 E 676/2000, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2003, č.j. 10 Co 377/2003-16, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 6. 8. 2003, č.j. 10 Co 377/2003-38, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím (ve znění opravného usnesení) krajský soud změnil usnesení ze dne 10. 7. 2000, č.j. 29 E 676/2000-7, kterým Okresní soud ve Frýdku - Místku nařídil podle rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR – Č. t. ú. ze dne 15. 3. 1999, č.j. 251306/9-6381-II.výpr., k vydobytí pohledávky 11.501,10 Kč s 15 % úroky od 22. 1. 1999 do zaplacení výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí, tak, že návrh zamítl. Odvolací soud uzavřel, že rozhodnutí, jehož výkon byl navržen, se stalo vykonatelným dne 20. 4. 1999, kdy povinnému uplynula lhůta k plnění. Protože rozhodnutí správního orgánu lze (i v soudní exekuci) vykonat jen ve lhůtě uvedené v §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení /správní řád/, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 71/1967 Sb.“), a jelikož tato lhůta po podání odvolání proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí uplynula, aniž byl výkon realizován, není možné v exekuci pokračovat.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla oprávněná (za niž jednala zaměstnankyně s právnickým vzděláním) dovoláním, jehož důvodnost shledávala v nesprávném právním posouzení věci. Oproti soudům obou stupňů prosazuje, že v řízení o výkon rozhodnutí, je-li exekučním titulem rozhodnutí orgánu státní správy (zde rozhodnutí vydané podle §8 odst. 1 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, ve znění zákonů č. 150/1992 Sb. a č. 253/1994 Sb.), nepřichází aplikace ustanovení §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. v úvahu, neboť „ze systematického i jazykového výkladu tohoto ustanovení jednoznačně vyplývá, že jde o procesní ustanovení, které upravuje podmínky výkonu správního rozhodnutí ve správním výkonu rozhodnutí.“ Pokud soudy – i pod vlivem dřívější judikatury – zaujaly názor opačný, není jejich výklad „ústavně konformní,“ protože „zkracuje oprávněnou na jejich základních právech zaručených článkem 38 odst. 2 Listiny základních práva a svobod a článkem 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.“
Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, dále též jen „o.s.ř.“). O takový případ v souzené věci jde, jelikož odvolací soud – ač rozhodoval po 1. 1. 2001 – odvolání proti usnesení soudu prvního stupně vydanému 10. 7. 2000 projednal a rozhodl o něm podle dosavadních právních předpisů (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 15. zákona č. 30/2000 Sb.).
Dovolání je podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné, důvodné však není.
Protože vady vyjmenované v §237 odst. 1 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu toliko otázka, zda ustanovení §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. dopadá i na soudní výkon rozhodnutí orgánů státní správy (rozhodnutí o dlužných telekomunikačních /telefonních/ úhradách).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §251 o.s.ř., nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. Citované ustanovení se použije nejen na výkon rozhodnutí vydaných v občanském soudním řízení, ale i na výkon dalších exekučních titulů uvedených v §274 o.s.ř.
Podle ustanovení §274 písm. f/ o.s.ř. jsou exekučními tituly, na jejichž základě lze nařídit soudní výkon rozhodnutí, vykonatelná rozhodnutí orgánů státní správy a územní samosprávy včetně platebních výměrů, výkazů nedoplatků ve věcech daní a poplatků, jakož i smírů schválených těmito orgány.
Podle ustanovení §71 odst. 1, věty první, zákona č. 71/1967 Sb., nesplní-li účastník řízení ve stanovené lhůtě dobrovolně povinnost uloženou mu rozhodnutím, které je vykonatelné (§52 odst. 2), nebo smírem schváleným správním orgánem nebo výkazem nedoplatků jím sestaveným (dále jen „rozhodnutí“), jejich výkon se provede. Podle třetího odstavce téhož ustanovení lze rozhodnutí vykonat nejpozději do tří let po uplynutí lhůty stanovené pro splnění uložené povinnosti.
Soudní praxe je jednotná v tom, že rozhodnutí správního orgánu lze v soudním výkonu rozhodnutí vykonat (tj. jeho výkon nařídit a provést) jen ve lhůtě uvedené v §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 1972, sp. zn. 11 Co 84/72, uveřejněné pod č. 19 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1973, rozsudky Nejvyššího soudu SSR ze dne 30. 11. 1977, sp. zn. 2 Cz 151/77, uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR IV, str. 775, a ze dne 27. 3. 1987, sp. zn. 4 Cz 26/87, uveřejněný pod č. 6 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1989); z toho vychází – vyjma případů, kdy jde o rozhodnutí, smíry a výkazy nedoplatků vydané orgány státní správy, které mohou být v souladu se zvláštní úpravou vykonány bez zřetele na lhůtu uvedenou v §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. (námitku, že v daném případě je právě takový titul vykonáván, dovolatelka nevznesla) – i současná judikatura (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1887/98, uveřejněného v časopise Soudní judikatura 2/1999 pod č. 21, popř. důvody usnesení ze dne 28. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 437/99, uveřejněného v časopise Soudní judikatura 1/2000 pod č. 11).
Jelikož se dovolatelce správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.), dovolání jako neopodstatněné zamítl (§243b odst. 1, část věty před středníkem, o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1, věty první, o.s.ř. odůvodněn neúspěchem dovolatelky, jakož i skutečností, že povinnému, jenž by měl na jejich náhradu právo, náklady v tomto stadiu řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. října 2004
JUDr. Pavel Krbek, v.r.
předseda senátu