ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.2429.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 2429/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně K. k. p. n. S., proti žalované obci H., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 1543/94, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25.6.2002, č.j. 24 Co 284/2001-119, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně určil, že žalobkyně je vlastníkem označených nemovitostí.
Žalovaná (zastoupena advokátem) podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání (jež má za přípustné ve smyslu „§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.“), z jehož obsahu se podává, že namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání bylo podáno opožděně.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.“).
Podle bodu 15. téhož ustanovení odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedením podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Podle dosavadních předpisů tudíž právem rozhodoval (byť až 25.6.2002) odvolací soud o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže bylo vydáno 7.11.2000, a v důsledku toho i o dovolání platí, že se projedná a rozhodne podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 (směřuje totiž proti rozhodnutí, jež bylo „vydáno po řízení provedeném podle dosavadních předpisů”, jak výslovně odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl).
Projednání a rozhodnutí dovolání podle dosavadních právních předpisů ve smyslu citovaného bodu 17. části dvanácté, hlavy první, zákona č. 30/2000 Sb. zahrnuje nejen (kupříkladu) posuzování podmínek řízení, přípustnosti dovolání, náležitostí písemného vyhotovení rozhodnutí, nýbrž i posouzení, zda dovolání bylo podáno včas, včetně určení počátku lhůty k jeho podání (shodný názor vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 19.4.2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněném pod č. 70/2001 Sbírky soudní rozhodnutí a stanovisek, jakož i v mnoha rozhodnutích dalších).
Podle §240 odst. 1 o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Zmeškání lhůty k podání dovolání nelze prominout, lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu (§240 odst. 2 o.s.ř.).
Dovolání tudíž mohlo být podáno pouze ve lhůtě (jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí) stanovené v §240 odst. 1 o.s.ř., a naopak se neuplatní lhůta dvou měsíců (od doručení) stanovená v §240 odst. 1 o.s.ř., ve znění účinném od 1.1.2001, jak se zřejmě (nesprávně) domnívala dovolatelka.
Ze spisu se podává, že rozsudek odvolacího soudu byl žalobkyni doručen dne 17.9.2002, žalované pak 18.9.2002, a téhož dne nabyl i právní moci.
Posledním dnem jednoměsíční lhůty k podání dovolání (ve smyslu ustanovení §57 odst. 2 o.s.ř.) byl pátek 18.10.2002. Dovolání podané u soudu prvního stupně až 12.11.2002 je tedy zjevně opožděné.
Nejvyšší soud proto nemohl než dovolání žalované podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. odmítnout.
Důsledky toho, že dovolatelka vycházela z nesprávného určení rozhodného procesního předpisu, nemohou být oslabeny ani případným poukazem na poučení o dovolání, jež se jí dostalo rozhodnutím odvolacího soudu. Odvolací soud nejenže nebyl o dovolání povinen poučit (srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 31. 5. 1994, sp. zn. III. ÚS 65/93, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 1, pod číslem 27), nýbrž přistoupil-li již nad to k němu, učinil tak věcně správně, jestliže uvedl, že dovolání není přípustné (pročež logicky odpadá poučení o lhůtě k dovolání).
Opačné „přesvědčení“ dovolatelky vychází opět z nesprávné představy, že se dovolací řízení spravuje zákonem č. 99/1963 Sb., občanským soudním řádem, ve znění zákona č. 30/2000 Sb. Podle občanského soudního řádu ve znění do 1.1.2001 dovolání vskutku přípustné není (srov. §237, §238 a §239 o.s.ř.); kdyby nebylo opožděné, muselo by být - jako nepřípustné - odmítnuto rovněž (§243b odst. 4 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první, (per analogiam) o.s.ř.; úspěšné žalobkyni, jež by měla na jejich náhradu nárok, však v tomto stadiu řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2004
JUDr. Vladimír Kurka, v.r.
předseda senátu