ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.2548.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 2548/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné H. z. p., zastoupené advokátkou, proti povinné Z., společnost s ručením omezeným, zastoupené advokátem, prodejem movitých věcí, pro 174.107,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 29 E 1143/2000, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15.3.2002, č.j. 10 Co 167/2002-33, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinné na zastavení výkonu rozhodnutí, který opřela o ustanovení §268 odst. 1 písm. d/ o.s.ř. Uvedl, že zemědělská činnost povinné je jednak jen jednou z činností, jež má zapsány coby předmět podnikání v obchodním rejstříku, a kromě toho případným prodejem secího stroje nelze očekávat, že dojde k zastavení (vůbec) její podnikatelské činnosti.
Povinná (zastoupena advokátem) ve včasném dovolání, jež pokládá za přípustné, uvedla, že „odvolací soud věc po právní stránce posoudil v rozporu s novelizovaným ustanovením §322 odst. 3 o.s.ř.“, neboť mohla-li by secí stroj při výkonu své podnikatelské činnosti postrádat, řešila by sama jeho nadbytečnost „odprodejem za účelem snížení zadlužení“.
Jelikož rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího byla vydána po 1.1.2001, projednal Nejvyšší soud dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.), tj. ve znění účinném od 1.1.2001 (srov. bod 17. části dvanácté, hlavy I, zákona č. 30/2000 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci zastavení výkonu rozhodnutí; odstavec 2 téhož ustanovení stanoví, že §237 odst. 1 a 3 o.s.ř. zde platí obdobně.
Dovolatelka zjevně přehlédla, že z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením není přípustné vždy, nýbrž jen za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v §237 odst. 1 pod písm. a/ až c/ o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by však dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilý dovolací důvod představuje ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Hodnocením námitek, jež v dovolání vznesla, k pozitivnímu závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí dospět nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž zjevně nejde.
Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud uplatnil ve svém výsledku závěry nestandardní resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Nejvyšší soud kupříkladu v usnesení ze dne 19.9.2000, sp. zn. 21 Cdo 698/2000, uveřejněném pod č. 140/2000 v časopise Soudní judikatura, vyslovil názor, že „z výkonu rozhodnutí jsou ve smyslu ustanovení §322 odst. 1 o.s.ř. vyloučeny jen movité nebo nemovité věci, popřípadě spoluvlastnický podíl k nim, které povinný nezbytně potřebuje ke svému podnikání, vymezenému jeho předmětem (činností). Ke svému podnikání povinný nezbytně potřebuje jen takové věci, popřípadě spoluvlastnický podíl k nim, které mu umožní alespoň v minimálním rozsahu provozovat podnikání v souladu s předmětem jeho podnikatelské činnosti“.
Tento závěr je použitelný i v daném případě, a napadené rozhodnutí je s ním zjevně v souladu.
O rozpor s hmotným právem nemůže jít už vůbec, neboť dovolání směřuje do oblasti práva procesního.
Není-li dostupný závěr, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání nepřicházejí v úvahu, Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné - podle §243b odst. 5, věty první, §218 písm. c/ o.s.ř. - odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.; oprávněné, která by měla na jejich náhradu nárok, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2004
JUDr. Vladimír Kurka, v.r.
předseda senátu