ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.2574.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 2574/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného P., státního podniku v likvidaci, zastoupeného advokátem, proti povinné H. K., zastoupené advokátkou, pro 165.814,10 Kč s příslušenstvím, prodejem movitých věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 34 E 397/98, o dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2003, č.j. 20 Co 18/2003-47, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze dne 2. 10. 2001, č.j. 34 E 397/98-26, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl návrh na zastavení výkonu rozhodnutí (nařízeného podle jeho platebního rozkazu ze dne 4. 9. 1995, sp. zn. 31 C 126/95, usnesením ze dne 5. 11. 1998, č.j. 34 E 397/98-10, k vydobytí pohledávky 165.814,10 Kč s příslušenstvím prodejem movitých věcí). Odvolací soud uzavřel, že podmínky pro zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. a/ až h/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), nejsou dány. Za nerozhodné ve vykonávacím řízení označil věcné námitky proti platebnímu rozkazu (exekučnímu titulu), který se stal vykonatelným, a okolnost, že shodná pohledávka byla uplatněna v konkursním řízení proti společnosti U., s. r. o., s výkonem vedeným proti povinné, která je podle exekučního titulu věcně legitimována, nijak nesouvisí.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jímž prostřednictvím důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. namítá nesprávné právní posouzení své věcné pasivní legitimace. Předchůdci oprávněného (státnímu podniku P. P.) vymáhanou částku, představující pohledávku nájemného a služeb s ním spojených, nikdy nedlužila, skutečným dlužníkem byla společnost U., s. r. o., na jejíž majetek byl prohlášen konkurs; vykonávaným platebním rozkazem, který nenapadla odporem „v domnění, že jde o omyl,“ byla (nesprávně) zavázána k plnění namísto uvedené společnosti. Navrhla proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl návrh na zastavení výkonu, nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se může týkat jen právních otázek, jejichž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu předpokládá); dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávným právním posouzením věci), jímž také dovolatelka správnost rozhodnutí odvolacího soudu poměřuje. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka zpochybnila – je dovolací soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Dovolatelka netvrdí, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu, a hodnocení argumentace v dovolání obsažené takový závěr učinit neumožňuje; otázka, kterou nabídla k přezkumu, znaky uvedené v §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. nesplňuje, neboť odvolací soud ji vyřešil v souladu s ustálenou soudní praxí. Věcnou legitimaci účastníků řízení o výkon rozhodnutí lze zkoumat jen ve vztahu k samotnému exekučnímu titulu, který oprávněnému subjektu zakládá právo a povinnou osobu zavazuje k plnění. Námitky, že dlužníkem je někdo jiný než povinná (osoba, jíž titul ukládá povinnost plnit) a že podkladové rozhodnutí neodráží skutečné hmotněprávní vztahy účastníků nalézacího řízení (popř. jejich právních nástupců), se týkají věcné správnosti titulu; v řízení o výkon rozhodnutí – tedy i v řízení o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §268 odst. 1 o.s.ř. – jsou bezcenné.
Rozpor s hmotným právem je vyloučen již proto, že napadené rozhodnutí je zakotveno v oblasti práva procesního.
Není-li dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. (oprávněnému, který by na jejich náhradu měl právo, náklady v tomto stadiu řízení nevznikly a povinná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů právo nemá).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2004
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu