ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.2649.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 2649/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Domovní správy města P. proti povinné V. T., vyklizením, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. E 1068/93, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. srpna 2003, č. j. 10 Co 353/2003-477, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 18. 12. 2002, č. j. E 1068/93-454, jímž okresní soud nařídil provedení (již nařízeného) výkonu rozhodnutí vyklizením předmětného bytu s bytovou náhradou a současně žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním.
Při zkoumání včasnosti dovolání musel Nejvyšší soud věc posoudit nejdříve z intertemporálního hlediska. Výkon rozhodnutí okresní soud nařídil 7. 4. 1995, tedy přede dnem nabytí účinnosti novely občanského soudního řádu č. 30/2000 Sb., jeho provedení pak usnesením z 18. 12. 2002, tedy již za účinnosti občanského soudního řádu ve znění od 1. ledna 2001. Odvolací soud poté - v souladu s ustanoveními bodů 15. a 27. hlavy I, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. - dne 29. 8. 2003 (tedy byť po 1. lednu 2001) rozhodl správně podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací (rozhodný je totiž okamžik nařízení exekuce, nikoli nařízení jejího provedení). Je-li ovšem namístě usnesení odvolacího soudu posuzovat jako rozhodnutí vydané po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, je nutno občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále též jen „o.s.ř.“) použít i pro účely posouzení včasnosti dovolání (viz bod 17., hlavy I, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb.).
Dovolání bylo podáno opožděně.
Projednáním dovolání a rozhodnutím o něm podle dosavadních právních předpisů ve smyslu části dvanácté, hlavy I, bodu 27. zákona č. 30/2000 Sb. se rozumí též posouzení včasnosti dovolání včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání.
Dovolání v této věci tudíž mohlo být podáno pouze ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §240 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2000), nikoli ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §240 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2001). O délce lhůty k podání dovolání byla povinná poučena v napadeném rozhodnutí.
Jak se podává z obsahu spisu, bylo napadené usnesení dne 29. 9. 2003 doručeno zástupkyni povinné a 30. 9. téhož roku zástupci oprávněné, takže dne 30. 9. 2003 nabylo právní moci. Z uvedeného pak vyplývá, že posledním dnem jednoměsíční lhůty k podání dovolání byl čtvrtek 30. 10. 2003 (ustanovení §57 odst. 2 o. s. ř.). Bylo-li dovolání podáno (viz fotokopie podacího lístku na č. l. 499) až 18. 11. 2003, stalo se tak zjevně po marném uplynutí zákonné lhůty.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jako opožděné odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by jinak měla právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2004
JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.
předseda senátu