ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.269.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 269/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobce C. o. V. B., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 718/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6.6.2002, č.j. 8 Co 1018/2002-283, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o určení vlastnického práva k označeným nemovitostem. Přisvědčil posléze zjištěním, že vlastnictví žalobce po období nesvobody nebylo obnoveno, resp. „restituce“ nebyla „provedena ani žádána“, a tato skutečnost „je také podporována vyznačením konfiskace dle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb.“.
Žalobce (zastoupen advokátem) napadl tento rozsudek včasným dovoláním, v němž namítl, že soudy obou stupňů „nesprávně hodnotily v řízení provedené důkazy a provedly nesprávné právní posouzení“. Rozhodnutí o konfiskaci vydané v době nesvobody bylo, jak uvedl, „zjevně nezákonné a bylo také prohlášeno za absolutně neplatné“, v důsledku čehož na jeho základě nemohl pozbýt vlastnického práva k žalovaným nemovitostem. Hodnocení důkazů odvolacím soudem označil za „jednostranné a neobjektivní“, bylo-li založeno na poznámce v pozemkové knize, která však nemohla způsobit žádné právní následky. K obnovení vlastnického práva mohlo dojít i bez návrhu, přičemž žalobce „nikdy v tomto řízení netvrdil, že by restituci svého majetku nepožadoval“. K přechodu vlastnictví na stát podle dekretu č. 108/1945 Sb. rovněž nedošlo, neboť nebyl dodržen „zvláštní zákonný postup“. Později vyznačený záměr převzít sporné nemovitosti pro účely revize první pozemkové reformy dokládá, že nemovitosti byly i nadále považovány za vlastnictví žalobce.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho zamítnutí, pokládajíc právní závěry odvolacího soudu i jím provedené posouzení skutkového stavu za správné.
V souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů (srov. §44 zákona č. 147/2000 Sb., o okresních úřadech) a s ohledem na ustanovení §29, §32 zák. č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Nejvyšší soud jako s oprávněnou jednal s Českou republikou – Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v P.
Podle §236 o.s.ř lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich) vyslovené v §237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř.
Ve smyslu §237 odst. 1 o.s.ř je dovolání přípustné v případě měnícího rozhodnutí (písm. a/), nebo v případě, že bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozhodnutí, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (písm. b/), anebo tehdy, bylo-li potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že jde o rozhodnutí, které má (ve věci samé) po právní stránce zásadní význam (písm. c/).
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustnost dovolání v dané věci neplyne zjevně, neboť napadený rozsudek není měnící, nýbrž potvrzující.
Nezakládá ji ani ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., jelikož není splněna podmínka, aby soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozhodnutí, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu (odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž rozhodl v obsahové shodě s rozhodnutím předchozím).
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilý dovolací důvod představuje ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Naopak, v rámci dovolacího přezkumu, jehož přípustnost nemůže být založena jinak než podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., stejně jako argumentem vady řízení odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (i kdyby existovala), jež jinak - ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. - se mohou uplatnit až
v případě, že dovolání je přípustné.
Dovolatel argument ve prospěch závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu, nepředložil; samotným hodnocením obsahu dovolání k němu dospět nelze.
Skutkové výhrady, jež tvoří těžiště dovolatelovy argumentace, jsou totiž - jak vyplývá z předchozího - v daných souvislostech nevýznamné.
Jestliže nelze zpochybnit rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěl odvolací soud, nemůže logicky obstát ani právní závěr, který měl vyplynout z dovolatelem tvrzeného opaku. Právní námitky dovolatel neformuloval samostatně, ale až toliko coby důsledek - podle jeho názoru - vadných skutkových zjištění.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní jak v dané věci tak i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), tím nemůže být řeč. Spor není veden o výklad práva (institutů nabytí resp. pozbytí vlastnictví), nýbrž o to, zda nastaly či nikoli pro uplatněný nárok relevantní právní skutečnosti.
Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud, posuzoval-li otázky právní, uplatnil názory nestandardní resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Úvaha dovolatele, že rozhodnutí o konfiskaci vydané v době nesvobody bylo „zjevně nezákonné“ a je „absolutně neplatné“, neobstojí již proto, že (správní) rozhodnutí „neplatnosti“ vystavit nelze, a co do námitky „jednostranného a neobjektivního hodnocení důkazů“ - z hlediska toho, zda je způsobilá otevřít otázku zásadního právního významu - není co dodat (viz výše); ve zbytku jde o námitky zcela konkrétně zakotvené k daným skutkovým poměrům, bez dispozic všeobecného judikatorního přesahu.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243b odst. 5, věty první, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalované, jíž by příslušela jejich náhrada, však ve stadiu dovolacího řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2004
JUDr. Vladimír K u r k a, v.r.
předseda senátu