ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.279.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 279/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Kurky ve věci žalobkyně M. S., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí – Generálnímu ředitelství cel, Celní úřad Břeclav-dálnice, se sídlem v Lanžhotě, o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 7 C 241/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 2002, č. j. 8 Co 682/2002-45, a rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 27. března 2002, č. j. 7 C 241/2001-27, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 2002, č. j.
8 Co 682/2002-45, se zamítá.
II. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 27. března 2002, č. j. 7 C 241/2001-27, se zastavuje.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek z 27. 3. 2002, jímž okresní soud zamítl žalobu na vyloučení tam specifikovaného majetku z výkonu rozhodnutí. Soudy obou stupňů se shodly v právním závěru, že vznikla-li exekucí vymáhaná pohledávka před uzavřením smlouvy žalobkyně s jejím manželem (ve vykonávacím řízení povinným) o zúžení rozsahu společného jmění manželů (dále jen „SJM“), obsah této smlouvy žalovaná (ve vykonávacím řízení oprávněná) neznala ani znát nemohla; protože se manželé mohou vůči jiné osobě na smlouvu podle ustanovení §143a občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) odvolat jen tehdy, je-li této osobě obsah takové smlouvy znám, pak k této dohodě přihlédnout nelze a žaloba o vyloučení majetku (o nějž byl rozsah SJM zúžen) z výkonu rozhodnutí tudíž důvodná není.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. (rozpor s hmotným právem spatřuje zejména v nesprávném výkladu ustanovení §143a obč. zák.), žalobkyně s poukazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. namítá nesprávné právní posouzení věci. Byl-li totiž podle ní na základě dohody z 25. 8. 2000 o zúžení rozsahu SJM zapsán vklad do katastru nemovitostí 13. 9. 2000 s právními účinky dnem 28. 8. 2000, pak žalovaná ke dni zahájení exekučního řízení (návrh na nařízení výkonu rozhodnutí podala 4. 12. 2000) obsah dohody o zúžení rozsahu SJM znát měla a (např. po nahlédnutí do veřejného rejstříku - katastru nemovitostí) mohla. Jestliže soudy obou stupňů „přistoupily na tvrzení žalované strany, že dohoda jí nebyla známa, jedná se o nesprávný názor popírající princip zejména materiální stránky publicity, ale i formální stránky publicity povahy zápisů do katastru nemovitostí.“ Žalobkyně pak „z důvodu opatrnosti“ navrhla, aby dovolací soud „zopakoval některé důkazy, resp. provedl důkazy další.“
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné je, jelikož napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), který je dán tím, že je v něm řešena judikaturou dovolacího soudu dosud nevyřešená otázka (§237 odst. 3 o.s.ř.), jejíž posouzení má význam nejen pro předmětnou věc, ale pro soudní praxi obecně.
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že z výkonu rozhodnutí není vyloučen majetek, o nějž byl zákonem stanovený rozsah SJM zúžen dohodou podle §143a odst. 1 obč. zák., jelikož obsah této dohody nebyl v době vzniku pohledávky (již proto, že dohoda byla uzavřena teprve /asi 4,5 let/ poté, co pohledávka vznikla) oprávněné, tedy žalované, znám.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Podle dovolatelky je rozhodným okamžikem, k němuž má být posouzeno, zda byl oprávněné znám obsah smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu SJM, den zahájení exekučního řízení. Takovýto výklad však nemá oporu v zákoně.
Předně občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů včetně novely č. 30/2000 Sb., účinné od 1. 1. 2001 (tedy ve znění rozhodném pro dané řízení zahájené vylučovací žalobou z 5. 9. 2001 /a ostatně i pro řízení sp. zn. 19 E 1240/2000, v němž byla dne 20. 6. 2001 exekuce - v souladu s ustanovením bodu 1., hlavy první, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. - nařízena/) v ustanovení §267 odst. 2 písm. a/ užívá výslovně pojmu „…majetek, který podle smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů…nepatřil do společného jmění manželů, a oprávněnému byl v době vzniku vymáhané pohledávky znám obsah smlouvy“.
Okolnost, že takovéto výslovné znění bylo do občanského soudního řádu zavedeno až novelou č. 30/2000 Sb., neznamená, že okamžik, k němuž je nutno zkoumat, zda byla dohoda o zúžení zákonem stanoveného rozsahu SJM oprávněnému známa, byl před účinností novely (podle dovolatelky 25. 8. 2000, tj. v den uzavření smlouvy, případně 28. 8. 2000, kdy nabyl právních účinků vklad do katastru) jiný. Ustanovení §267 odst. 2 o.s.ř. (stejně jako §262a odst. 1, jehož pojmu „majetek, který se považuje za součást společného jmění manželů“ je v §267 odst. 2 užito) obsahuje legislativní poznámku odkazující na ustanovení §143a obč. zák. Podle čtvrtého odstavce tohoto hmotněprávního ustanovení (jehož znění bylo před účinností novely o.s.ř. č. 30/2000 Sb. stejné jako po ní) se manželé mohou vůči jiné osobě na smlouvu uvedenou v předcházejících odstavcích odvolat jen tehdy, jestliže je jí obsah této smlouvy znám.
Z účelu ustanovení §143a odst. 4 obč. zák., jímž je ochrana právního postavení třetích osob, věřitelů – a součástí této ochrany je (viz. důvodová zpráva k novele o.s.ř. č. 30/2000 Sb., podle níž se v §262a odst. 2 o.s.ř. právě hmotněprávní ustanovení §143a odst. 4 obč. zák. promítá) „čelit účelovým dohodám, směřujícím k tomu, aby bylo znemožněno uspokojení pohledávky z majetku ze společného jmění manželů…“ – vyplývá, že (má-li ustanovení §143a odst. 4 obč. zák. svou funkci skutečně plnit) možnost odvolat se na dohodu podle §143a odst. 1 až 3 obč. zák. může být manželovi povinného dána jen tehdy, byl-li obsah dohody věřiteli neboli oprávněnému znám nejpozději ke dni vzniku pohledávky (věřiteli, tedy oprávněnému může přitom být obsah dohody podle §143a odst. 1 až 3 obč. zák. znám jen za předpokladu, že taková dohoda v době vzniku vymáhané pohledávky existovala). O takový případ však v souzené věci, kdy vykonávané pohledávky vznikly v roce 1996 (tehdy nabyly právní moci a vykonatelnosti podkladové platební výměry), zatímco smlouva o zúžení zákonem stanoveného rozsahu SJM byla uzavřena 25. 8. 2000 (těmito skutkovými zjištěními, dovolatelkou ostatně nenapadenými, je dovolací soud vázán), nejde.
Lze tedy uzavřít, že pro účely posouzení, zda byl oprávněné znám obsah smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu SJM, je stav ke dni zahájení (exekučního) řízení, v němž má být tato pohledávka vykonána, právně nevýznamný. Protože se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Kromě rozsudku odvolacího soudu, dovolatelka výslovně napadla též rozhodnutí soudu prvního stupně.
Z ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř., dle něhož je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, však vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze.
Jelikož funkční nepříslušnost Nejvyššího soudu k projednání „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení, které touto vadou trpí, v této části podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000 pod poř. č. 45).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. odůvodněn procesním neúspěchem dovolatelky, jakož i skutečností, že žalované náklady tohoto řízení podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2004
JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.
předseda senátu