ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.615.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 615/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Kurky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného T. C. R. proti povinné E. M., zastoupenou advokátem, pro 16.073,90 Kč s příslušenstvím, prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 91 E 954/2000, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. března 2003, č.j. 10 Co 274/2003-38, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 25. 10. 2002, č.j. 91 E 954/2000-21, kterým okresní soud zastavil pro prekluzi výkon rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR – Českého telekomunikačního úřadu č.j. 251849/1999-6381-II.výpr. (nařízený usnesením ze dne 18. prosince 2000, č.j. 91 E 954/2000-9). Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že rozhodnutí, jehož výkon byl nařízen (§274 písm. f/ o.s.ř.), se stalo vykonatelným 16. 7. 1999, kdy povinné uplynula lhůta k plnění. Protože rozhodnutí správního orgánu lze vykonat jen ve lhůtě uvedené v §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení /správní řád/, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 71/1967 Sb.“), a jelikož tato lhůta uplynula, není možné ve výkonu rozhodnutí pokračovat.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl oprávněný (za nějž jednal zaměstnanec s právnickým vzděláním) dovoláním, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §238a odst. l písm. d/ a §237 odst. l písm. c/ a odst. 3 o.s.ř. a důvodnost shledával v nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Oproti soudům obou stupňů prosazuje, že v řízení o výkon rozhodnutí, je-li exekučním titulem rozhodnutí orgánu státní správy (zde rozhodnutí vydané podle §8 odst. l zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, ve znění zákonů č. 150/1992 Sb., a č. 253/1994 Sb.), nepřichází aplikace ustanovení §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. v úvahu, neboť „ze systematického i jazykového výkladu tohoto ustanovení jednoznačně vyplývá, že jde o procesní ustanovení, které upravuje podmínky výkonu správního rozhodnutí ve správním výkonu rozhodnutí, nikoliv o ustanovení, které by bylo možno aplikovat i v případech soudního výkonu rozhodnutí či v případech exekuce prováděné soudními exekutory podle zákona č. 120/2001 Sb.“ Pokud soudy - i pod vlivem dřívější judikatury - zaujaly opačný názor, není jejich výklad „ústavně konformní“, protože „zkracuje oprávněného na jeho základních právech zaručených článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a článkem 6 odst. l Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod“. Dovolatel současně za „odepření spravedlnosti“ považuje to, že soud prvního stupně poté, co nařídil výkon rozhodnutí, jej důsledně neprováděl a způsobil marné uplynutí lhůty stanovené v §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb.
Povinná ve svém vyjádření uvedla, že v souzené věci se uplatní ustanovení §237 odst. 2 písm. a/ o.s.ř., podle něho není dovolání přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. l o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu), je možné přípustnost posuzovat jen v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Za zásadně právně významnou dovolatel výslovně pokládá otázku použitelnosti ustanovení §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. při soudním výkonu rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR – Českého telekomunikačního úřadu č.j. 251849/1999-6381-II.výpr. (o dlužných telekomunikačních /telefonních/ úhradách). Odvolací soud ji však posoudil shodně s ustálenou soudní praxí (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 1972, sp. zn. 11 Co 84/1972, uveřejněné pod č. l9 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. l973, rozsudky býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 30. 11. 1997, sp. zn. 2 Cz l51/77, uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR IV, str. 775, a ze dne 27. 3. 1987, sp. zn. 4 Cz 26/87, uveřejněný pod č. 6 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. l989), z níž vychází – vyjma případů, kdy jde o rozhodnutí, smíry a výkazy nedoplatků vydané orgány státní správy, které mohou být v souladu se zvláštní úpravou vykonány i po uplynutí prekluzivní lhůty uvedené v §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. (námitku, že v daném případě je právě takový titul vykonáván, dovolatel nevznesl) – i současná judikatura (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. l. l999, sp. zn. 21 Cdo 1887/98, uveřejněného v časopise Soudní judikatura 2/1999 pod č. 21, příp. důvody usnesení ze dne 28. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 437/99, uveřejněného v časopise Soudní judikatura 1/2000 pod č. ll); zásadní význam po stránce správní proto napadené usnesení nevykazuje.
Pokud jde o výtku týkající se nečinnosti soudu, Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 20 Cdo 984/2002, vysvětlil, že průtahy v provádění nařízeného výkonu, byť mohly způsobit marné uplynutí lhůty podle §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., vadou řízení ve smyslu §241 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. být nemohou.
Není-li dovolání přípustné (okolnost že soudy obou stupňů nesprávně podřadily zastavení výkonu rozhodnutí §268 odst. l písm. b/ o.s.ř. namísto písmene h/ citovaného ustanovení, nečiní rozhodnutí zásadně právně významným) podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítne (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. l a §146 odst. 3 o.s.ř. Povinné, která by měla právo na jejich náhradu, náklady nevznikly; za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva totiž nelze považovat náklady spojené s vyjádřením k dovolání, jelikož to svým obsahem k výsledku dovolacího řízení nevedlo (ustanovení §237 odst. 2 o.s.ř. není v případech vymezených v §238a odst. l o.s.ř. použitelné).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. července 2004
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu