ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.651.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 651/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky – Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, proti povinnému V. B., zastoupenému advokátem, srážkami ze mzdy, pro 202.670,- Kč, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. E 1525/2001, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31.7.2002, č.j. 10 Co 551/2002-29, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy povinného.
Povinný (zastoupen advokátem) ve včasném dovolání namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; podle jeho názoru je vykonávané rozhodnutí nepřezkoumatelné, neboť „naprosto jednoznačně neobsahuje obligatorní náležitost“, již vyžaduje ustanovení §124 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., totiž uvedení ustanovení právního předpisu, podle nějž bylo rozhodnuto. Odkaz na
§148 odst. 2 a §150 uvedeného zákona, míní dovolatel, je „zjevně nesprávný a tudíž právně neúčinný“; §148 odst. 2 nebylo možno vzhledem ke speciální úpravě obsažené
v §150 na „daný případ“ vůbec aplikovat, a §150 pak „vůbec neupravuje podstatu či základ vlastního nároku“.
Oprávněná se ve vyjádření k dovolání, které označila za „účelové a bez právního významu“, ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. l písm. c), odst. 2 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; ustanovení §237 odst. 1 a 3 o.s.ř. zde platí obdobně.
Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v §237 odst. 1 písm. a) až c) o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu
s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán
(§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Hodnocením námitek, jež dovolatel v dovolání vznesl, k závěru, že v daném případě jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, dospět nelze. Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud - při posuzování otázek, jež ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí posuzovat lze - uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe; o rozpor s hmotným právem nemůže jít už vůbec, neboť dovolání směřuje do oblasti práva procesního.
Prvotním předpokladem pro nařízení soudního výkonu je existence vykonatelného rozhodnutí; při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí pro vymožení peněžitého plnění soud posuzuje (kromě podmínek řízení), zda rozhodnutí, jehož výkon je navrhován, bylo vydáno oprávněným orgánem, zda je vykonatelné jak po stránce formální tak materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon rozhodnutí navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, a nebyl-li navržen způsob výkonu, který je zřejmě nevhodný.
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že všechna tato kritéria při svém rozhodování bral v úvahu, a aplikoval je přiléhavě, v souladu s konstantní judikaturou.
Dovolatelovy námitky neotevírají zobecnitelný (pro všeobecnou soudní praxi užitelný) problém též proto, že se s nimi ztotožnit nelze.
Podle §124 odst. 1 a 2 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů, musí být rozhodnutí služebního funkcionáře v souladu s právními předpisy, vycházet ze skutečného stavu věci a obsahovat výrok, odůvodnění a poučení o odvolání; písemné vyhotovení rozhodnutí musí obsahovat též datum vydání a musí být podepsáno s uvedením hodnosti, jména, příjmení a funkce služebního funkcionáře a doručeno účastníkovi řízení. Výrok obsahuje rozhodnutí ve věci s uvedením ustanovení právního předpisu, podle něhož bylo rozhodnuto, a rozhodnutí o nákladech řízení; pokud se v rozhodnutí ukládá povinnost k plnění, stanoví pro ni služební funkcionář lhůtu.
Není žádného důvodu pro úsudek, že dovolatelem vytýkaný nedostatek podkladového rozhodnutí, ať již v podobě, že „uvedení ustanovení právního předpisu, podle něhož bylo rozhodnuto,“ v něm chybí vůbec nebo v něm sice obsaženo je, je však věcně nesprávné, má vliv na hodnocení otázky, zda takové rozhodnutí je materiálně vykonatelné (a o nic jiného jít nemůže). Materiální vykonatelnost rozhodnutí jakožto podmínka nařízení jeho výkonu se totiž spojuje s určitým a srozumitelným stanovením povinnosti, jež je ukládána, lhůtou, v níž má být plněno, určením toho, kdo má plnit, a toho, komu má být plněno; absenci těchto znaků však dovolatel nevytýká.
To, že argumentace dovolatele neobstojí, závěr, že podmínky přípustnosti dovolání splněny nejsou, jen posiluje.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinného podle §243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení vychází z ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.; oprávněné, jež by měla jinak právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, však v tomto stadiu řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. května 2004
JUDr. Vladimír Kurka, v. r.
předseda senátu