ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.674.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 674/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka s soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Vladimíra Kurky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného O. K., zastoupeného advokátem, proti povinné E. V., zastoupené advokátem, pro 133.334,- Kč s příslušenstvím srážkami ze mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 22 E 1818/2001, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2002, č.j. 16 Co 2000/2002-19, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil městský soud usnesení ze dne 6. 3. 2002, č.j. 22 E 1818/2001-8, kterým Obvodní soud pro Prahu 3 nařídil podle svého rozsudku ze dne 25. 1. 2000, sp. zn. 7 C 100/99, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 5. 2000, k uspokojení pohledávky ve výši 133.334,- Kč s 21 % úroky z částky 134.334,- Kč od 25. 5. 1998 do 11. 11. 2001 a z částky 133.334,- Kč od 12. 11. 2001 do zaplacení, nákladů předcházejícího řízení (22.176,- Kč) a určených exekučních nákladů výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy, na niž má povinná nárok u plátce mzdy (N., s. r. o.). Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí ve smyslu §251, §263 a §264 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), jsou splněny. Námitku, že podkladové rozhodnutí se dosud nestalo po formální stránce vykonatelným, neshledal opodstatněnou (vykonávaný rozsudek totiž byl řádně doručen opatrovníku, který byl povinné – účastnici, jejíž pobyt nebyl znám – v nalézacím řízení ustanoven); ke stejnému závěru ostatně dospěl Městský soud v Praze, který usnesením ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 36 Co 54/2002, potvrdil usnesení, jímž Obvodní soud pro Prahu 3 pro opožděnost odmítl odvolání povinné proti vykonávanému rozsudku. Pokud povinná proti vymáhané pohledávce uplatnila k započtení svoji pohledávku za oprávněným, odkázal ji odvolací soud na řízení o zastavení výkonu rozhodnutí s vysvětlením, že v dané fázi vykonávacího řízení k takové námitce přihlédnout nelze.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala povinná včas dovolání, jímž vytýká, že „nepřihlédl“ k jejímu tvrzení, že „vykonávané rozhodnutí … nenabylo právní moci“ (v této souvislosti připomněla, že rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno usnesení o odmítnutí odvolání proti vykonávanému rozsudku, napadla dovoláním i ústavní stížností). Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že námitka zániku vymáhaného práva započtením její pohledávky za oprávněným je v řízení, které nařízení výkonu rozhodnutí předchází, použitelná a soud by se měl takovou obranou povinné zabývat. Navrhla proto, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněný ve vyjádření navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť vykazuje vady a dovolatelka není zákonem stanoveným způsobem zastoupena.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení, kterým soud prvního stupně výkon nařídil, nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy pouze důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci), jímž dovolatelka – pokud brojí proti závěru odvolacího soudu o bezcennosti námitky započtení v řízení, jež nařízení výkonu předchází – správnost rozhodnutí poměřuje. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu dané otázky – je dovolací soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Dovolatelkou zpochybněnou otázku – zkoumá-li soud při věcném posuzování návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce), zda právo přiznané exekučním titulem zaniklo započtením pohledávky povinné za oprávněným – vyřešil odvolací soud v souladu s konstantní judikaturou. Soudní praxe vychází z názoru, že v období rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) se nezkoumá, zda a v jaké míře povinný plnil oprávněnému, popřípadě zda došlo k zániku vymáhané pohledávky některým ze způsobů stanovených hmotným právem (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 2. 1981 „Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí,“ Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981 pod č. 21). Okolnost, že právo oprávněného po vydání podkladového rozhodnutí zaniklo, může být rozhodná toliko v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí (srov. §268 odst. 1 písm. g/, §269 odst. 1 o.s.ř.).
Výtka, že nebylo „přihlédnuto“ k tvrzením o nedostatku právní moci (vykonatelnosti) podkladového rozhodnutí (protože stejnopis jeho písemného vyhotovení nebyl účinně doručen), je podřaditelná důvodu uvedenému v §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.; takový dovolací důvod (že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) však k přípustnosti dovolání, jež má být založena ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., vést nemůže (odvolací soud ostatně tvrzení povinné nepominul, ale vypořádal se s ním tak, že exekučnímu titulu vykonatelnost neupřel).
Není-li dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Oprávněnému, jemuž by příslušela náhrada, však v tomto stadiu řízení účelně vynaložené náklady nevznikly (vyjádření k dovolání se nedotýká otázky, jejíž posouzení bylo pro výsledek dovolacího řízení určující); tomu odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2004
JUDr. Pavel Krbek, v.r.
předseda senátu