ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.691.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 691/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Kurky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného T-M. C. R., a.s., proti povinnému J. B., prodejem movitých věcí pro 12.OO2,5O Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 92 E 30/2000, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. května 2003, č.j. 9 Co 535/2003-27, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 26.2.2003, č.j. 92 E 30/2000-16, kterým Okresní soud v Ostravě zastavil podle ustanovení §268 odst. l písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“) výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí (nařízený podle rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR-Č. t. ú. ze dne 30.6.1999 č.j. 263259/1999-6381-II. výpr.). Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že rozhodnutí, jehož výkon byl nařízen ( §274 písm. f)/ o.s.ř.), se stalo vykonatelným dne 10.8.1999, kdy povinnému uplynula lhůta k plnění. Protože rozhodnutí správního orgánu lze vykonat jen ve lhůtě uvedené v §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 71/1967 Sb.“), a jelikož tato lhůta uplynula, aniž byl výkon rozhodnutí realizován, není možné ve výkonu rozhodnutí pokračovat.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl oprávněný (za nějž jednal zaměstnanec s právnickým vzděláním) dovoláním, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. l písm. c) o.s.ř. a důvodnost shledával v nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.) Oproti soudům obou stupňů prosazuje, že v řízení o výkon rozhodnutí , je-li exekučním titulem rozhodnutí orgánu státní správy ( zde rozhodnutí vydané podle §8 odst. l zákona č.110/1964 Sb., o telekomunikacích, ve znění zákona č. 150/1992 Sb., a zákona č. 253/1994 Sb.), nepřichází aplikace ustanovení §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. v úvahu, neboť „ ze systematického i jazykového výkladu tohoto ustanovení jednoznačně vyplývá, že jde o procesní ustanovení, které upravuje podmínky výkonu správního rozhodnutí ve správním výkonu rozhodnutí, nikoliv o ustanovení, které by bylo možno aplikovat i v případech soudního výkonu rozhodnutí či v případech exekuce prováděné soudními exekutory podle zákona č. 120/2001 Sb.“ . Pokud soudy – i pod vlivem dřívější judikatury - zaujaly opačný názor, není jejich výklad „ústavně konformní“, protože „zkracuje oprávněného na jeho základních právech zaručených článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a článkem 6 odst. l Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod“. Úvahu shora uvedenou podpořil dovolatel i tím, že rozhodnutí, jehož výkon navrhl, přiznává soukromé subjektivní právo (na zaplacení telekomunikačních úhrad), tedy právo, které se promlčuje buď podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů ( dále též jen „občanský zákoník“) nebo zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obchodní zákoník“). Dovolatel současně za „odepření spravedlnosti“ považuje to, že soud prvního stupně poté, co nařídil výkon rozhodnutí, jej důsledně neprováděl a způsobil marné uplynutí lhůty stanovené v §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. l o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím-jako v projednávaném případě- usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení,. kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. l o.s.ř. písm.d) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. l písm. b) nebo c) o.s.ř. ( srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. l písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější –odvolacím soudem zrušené- rozhodnutí téhož soudu,), je možné přípustnost posuzovat jen v intencích ustanovení §237 odst. l písm. c) o.s.ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena nebyla nebo která je odvolacími soudu nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( §237 odst. 3 o.s.ř.).
Za zásadně právně významnou dovolatel výslovně pokládá otázku použitelnosti ustanovení §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. při soudním výkonu rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR-Č. t. ú. ze dne 30.6.1999 č.jedn. 263259/1999-6381-II.výpr ( o dlužných telekomunikačních /telefonních/ úhradách). Odvolací soud ji však posoudil ve shodě s ustálenou soudní praxí ( srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.2.l972, sp. zn. 11Co 84/1972, uveřejněné pod č.19 Sbírky sousních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1973, rozsudky býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 30.11.1977, sp. zn. 2 Cz 151/77, uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR IV, str. 775, a ze dne 27.3.1987, sp. zn. 4 Cz 26/87, uveřejněný pod č. 6 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. l989), z níž vychází - vyjma případů, kdy jde o rozhodnutí, smíry a výkazy nedoplatků vydané orgány státní správy, které mohou být v souladu se zvláštní úpravou vykonány i po uplynutí prekluzivní lhůty uvedené v §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. – i současná judikatura (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne l3.l.l999 sp. zn. 21 Cdo l887/98, uveřejněného v časopise Soudní judikatura 2/1999 po č. 21, příp důvody usnesení ze dne 28.7.1999, sp.zn. 20 Cdo 437/99, uveřejněného v časopise Soudní judikatura l/2000 pod č. ll) . Argumentace úpravou promlčení v obchodním zákoníku (zejména v jeho §402) , popř. v občanském zákoníku , je nepřípadná, jelikož ustanovení §21 odst. l zákona č. 110/1964 Sb. odkazuje při rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob na obecné předpisy o správním řízení, tedy zákon č. 71/1967 Sb.
Pokud jde o výtku týkající se nečinnosti soudu, Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 27.2.2003, sp. zn. 20 Cdo 984/2002, vysvětlil, že průtahy v provádění nařízeného výkonu, byť mohly způsobit marné uplynutí lhůty podle §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., vadou řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. být nemohou.
Není-li dovolání přípustné (okolnost, že soudy obou stupňů nesprávně podřadily zastavení výkonu rozhodnutí §268 odst. l písm. g/, o.s.ř. namísto písmene h/ cit. ustanovení, nečiní rozhodnutí zásadně právně významným) podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítne (§243b odst. 5, věta první,
§218 písm. c/ o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, větu první,
§224 odst. l a §146 odst. 3 o.s.ř. (povinnému, který by měl na jejich náhradu právo, v tomto stadiu řízení náklady nevznikly).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 24. června 2004
JUDr. Pavel K r b e k, v.r.
předseda senátu