ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.709.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 709/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného R. W., proti povinnému F. K., zastoupenému advokátem, vyklizením bytu, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 2 E 164/2002, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23.10.2002, č.j. 18 Co 213/2002-32, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí vyklizením bytu povinným.
Povinný (zastoupen advokátem) ve včasném dovolání, jež bylo podle jeho přesvědčení „výslovně odvolacím soudem připuštěno“, namítl, že poté, co vykonávané rozhodnutí nabylo právní moci, mu dal oprávněný „pro další roky“ souhlas k dalšímu užívání předmětného bytu, v důsledku čehož podle jeho názoru nelze vykonávané rozhodnutí „jako titulu pro výkon využít“.
Dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §238a odst. l písm. c), odst. 2 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; ustanovení §237 odst. 1 a 3 o.s.ř. zde platí obdobně.
Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v §237 odst. 1 písm. a) až c) o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Dovolatel se tedy mýlí, jestliže poučení obsažené v usnesení odvolacího soudu vykládá tak, že odvolací soud „dovolání připustil“, když údajně sám dovodil, že jde
o rozhodnutí zásadního významu; nejenže nic takového odvolací soud nevyslovil, ale
i platí, že závěr o zásadním právním významu rozhodnutí přísluší nikoli soudu odvolacímu, nýbrž dovolacímu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu
s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán
(§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Hodnocením námitek, jež dovolatel v dovolání vznesl, k závěru, že v daném případě jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, dospět nelze. Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud - při posuzování otázek, jež ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí posuzovat lze - uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe; o rozpor s hmotným právem nemůže jít už vůbec, neboť dovolání směřuje do oblasti práva procesního.
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se naopak podává, že rozhodná hlediska při svém rozhodování bral soud v úvahu, a aplikoval je přiléhavě, v souladu s konstantní judikaturou.
Dovolatelovy námitky neotevírají zobecnitelný (pro všeobecnou soudní praxi užitelný) problém též proto, že se s nimi ztotožnit nelze.
Předně se připomíná (viz výše), že v dovolacím přezkumu přípustném jen se zřetelem k ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jsou skutkové námitky bezcenné, nehledě na to, že správnost napadeného rozhodnutí nelze poměřovat z pohledu skutkových novot vůbec (srov. §241a odst. 4 o.s.ř.).
Za druhé, i kdyby námitka, že oprávněný „dal následně pro další roky souhlas povinnému s užíváním bytu“, zde uplatnitelná byla (stejně jako okolnost později uzavřené smlouvy o budoucí smlouvě), správnost rozhodnutí odvolacího soudu nezpochybňuje; při nařízení výkonu rozhodnutí totiž význam nemá. Tím není dotčena možnost ji posuzovat v rámci řízení o zastavení výkonu podle §268 odst. 1 písm. h) o.s.ř.
To, že argumentace dovolatele neobstojí, závěr, že podmínky přípustnosti dovolání splněny nejsou, jen posiluje.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinné podle §243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení vychází z ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.; oprávněnému, jenž by měl jinak právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, však v tomto stadiu řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. května 2004
JUDr. Vladimír Kurka, v. r.
předseda senátu