ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.710.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 710/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného T-M. C. R., a.s., proti povinnému A. L., pro 4.073.60 Kč s příslušenstvím, prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 E 532/20000, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. června 2003, č.j. 9 Co 554/2003-25, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 17. října 2002, č.j. 50 E 532/2000-1l, kterým okresní soud zastavil pro prekluzi výkon rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR – Č. t. ú. ze dne 20.4.l999 , č.j. 251550/99-6381-II. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že rozhodnutí, jehož výkon byl nařízen (§274 písm. f)/ o.s.ř.), lze vykonat jen ve lhůtě uvedené v §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 71/1967 Sb.“), a jelikož tato lhůta uplynula, aniž byl výkon rozhodnutí realizován, není možné ve výkonu rozhodnutí pokračovat. Z citovaného ustanovení je třeba vycházet proto, že §21 odst. l zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, odkazuje při rozhodování o právech a povinnostech fyzických nebo právnických osob na obecné předpisy o správním řízení.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238a odst.1 písm. d/ a §237 odst. 1 písm.c/ a 3 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Důvodnost shledával v nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Namítá, že ustanovení §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. nelze použít na soudní výkon rozhodnutí, a to zvláště v případě, kdy rozhodnutí orgánu státní správy (zde rozhodnutí vydané podle §8 odst. 1 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, ve znění zákona č. 150/1992 Sb. a č. 253/1994 Sb., dále jen „zákon č. 110/1964 Sb.“) přiznává soukromé subjektivní právo (na zaplacení telekomunikačních úhrad), tedy právo, které se podle ustanovení §387 až §408 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění pozdějších předpisů, promlčuje. Uvedl současně, že aplikací ustanovení §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. „by došlo k odepření spravedlnosti a bylo by porušeno základní právo oprávněného na spravedlivý proces dle článku 36 Listiny základních práv a svobod“.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu), je možné přípustnost posuzovat jen v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Za zásadně právně významnou dovolatel výslovně pokládá otázku použitelnosti ustanovení §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. při soudním výkonu rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR – Č. t. ú. v O. z 23.2.1999, č. j. 251050/99-6381-II.- výpr. Odvolací soud ji však posoudil ve shodě s ustálenou soudní praxí (srov. usnesení Městského soudu v Praze z 28. 2. 1972, sp. zn. 11 Co 84/72, uveřejněné pod č. 19 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1973, rozsudky bývalého Nejvyššího soudu SSR z 30. 11. 1977, sp. zn. 2 Cz 151/77, uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR IV, str. 775, a z 27. 3. 1987, sp. zn. 4 Cz 26/87, uveřejněný pod č. 6 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1989), z níž vychází – vyjma případů, kdy jde o rozhodnutí, smíry a výkazy nedoplatků vydané orgány státní správy, které mohou být v souladu se zvláštní úpravou vykonány bez zřetele na lhůtu uvedenou v §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. - i současná judikatura (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 13.1.1999, sp. zn. 21 Cdo1887/98, uveřejněného v časopise Soudní judikatura 2/1999 pod č. 21, příp. důvody usnesení z 28.7.1999, sp. zn. 20 Cdo 437/99, uveřejněného v časopise Soudní judikatura 1/2000 pod č. 11). Argumentace komplexní úpravou promlčení v obchodním zákoníku (zejména v jeho §402) je nepřípadná, jelikož ustanovení §21 odst. 1 zákona č. 110/1964 Sb. odkazuje při rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob na obecné předpisy o správním řízení, tedy zákon č. 71/1967 Sb.
O rozpor s hmotným právem ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. nejde proto, že otázka, jejíž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl, spadá do oblasti práva procesního.
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítne (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, větu první, §224 odst. l a §146 odst. 3 o.s.ř. (povinnému, který by měl na jejich náhradu právo, v tomto stadiu řízení náklady nevznikly).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. července 2004
JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.
předseda senátu