ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.715.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 715/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné P. s. s. z., proti povinné I., veř.obch. spol., pro 468.465,- Kč s příslušenstvím, prodejem movitých věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu l pod sp. zn. 34 E 374/2000, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze, č.j. 20 Co 444/2002-32, ze dne 28.srpna 2002, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze dne 3.5.2000, č.j. 34 E 374/2000-3, kterým okresní soud nařídil podle výkazu nedoplatků oprávněné ze dne 13.1.2000, č.j. 28894/00, výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinné. Odvolací soud uzavřel, že v exekučním řízení již nemůže přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí, ani správnost postupu správního orgánu, který jej vydal, a že pro nařízení výkonu rozhodnutí není ani podstatné, zda se povinná domáhá přezkumu exekučního titulu a jaké jsou její majetkové poměry.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jehož důvodnost spatřovala v nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že odvolací soud měl při svém rozhodování zohlednit další usnesení obvodního soudu, kterým byl výkon rozhodnutí částečně zastaven a rozhodnuto, že výkon rozhodnutí bude nadále veden pro částku 334.465.- Kč. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy I, bodu l7. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000). O takovýto posléze uvedený případ jde v souzené věci, jelikož odvolací soud – ač rozhodoval po l.l.2001 – odvolání proti usnesení soudu prvního stupně vydanému 3.5.2000 projednal a rozhodl o něm podle dosavadních právních předpisů (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod l5. zákona č. 30/2000 Sb.). Je-li ovšem namístě usnesení odvolacího soudu posuzovat jako rozhodnutí vydané po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, je nutno občanský soudní řád ve znění účinném do 31.12. 2000 použít i pro účely posouzení přípustnosti dovolání (viz bod l7. hlavy I, části dvanácté zákona č.30/2000 Sb.).
V takovém případě však dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však ve věci nejde.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; tyto vady - k nimž je dovolací soud (bylo-li dovolání podáno včas a k tomu legitimovaným subjektem) povinen podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout z úřední povinnosti - v dovolání namítány nebyly a z obsahu spisu nevyplývají.
Dovolání není přípustné ani podle §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí není usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím, a nelze je podřadit ani případům vyjmenovaným v odstavci 1 pod písmeny b) - f) tohoto ustanovení (a tedy ani pod jeho písmenem d/, jelikož sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu).
Přípustnost dovolání není dána ani ustanovením §239 o. s. ř.; podle jeho prvního odstavce proto, že ji ve výroku svého rozhodnutí odvolací soud výslovně nezaložil, a podle odstavce druhého z toho důvodu, že jím předpokládaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání povinná nevznesla.
Protože dovolání přípustné podle žádného z uvedených ustanovení není, Nejvyšší soud je - aniž se mohl zabývat jeho důvodností - bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto, jak je uvedeno ve výroku, protože oprávněné, která by měla nárok na jejich náhradu podle §243b odst. 4, §224 odst. l a §146 odst. 2, věty první (per analogiam), o.s.ř., v tomto stadiu řízení náklady nevznikly a povinná na jejich náhradu právo nemá.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2004
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu