ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.911.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 911/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné J. Z., jako právní nástupkyně B. T., proti povinnému M. S., provedením prací a výkonů, vedené u Okresního soudu pro Brno-venkov pod sp. zn. E 1105/94, o dovolání R. W., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2000, č. j. 38 Co 116/99-43, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud usnesením ze 17.12. 1996, č. j. E 1105/94-35, zamítl návrh původní oprávněné B. T. na nařízení výkonu rozhodnutí - předběžného opatření Okresního soudu Brno-venkov z 9. 7. 1991, č. j. 6 C 339/91, jímž byla povinnému uložena povinnost „zdržet se veškerých stavebních činností na garáži a rodinném domě na pozemku parc. č. 231/3 o výměře 648 m2 v katastrálním území B.“
Proti tomuto usnesení podala za původní oprávněnou (viz plná moc ze 16. 11. 1995 na č. l. 22) její advokátka odvolání, jež krajský soud – po zjištění, že B. T. 8. 11. 1996, tedy ještě před vydáním usnesení okresního soudu, zemřela – považoval za odvolání samotné advokátky, a které tudíž jako podané osobou neoprávněnou podle §218 odst. 1 písm. b) o.s.ř. odmítl.
Usnesení odvolacího soudu napadla R. W., vedle J. Z. druhá dcera původní oprávněné, dovoláním, jímž namítá existenci vady řízení podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. a v důsledku toho pak nesprávnost právního posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.).
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož rozhodnutí soudů obou stupňů byla vydána přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do 31. prosince 2000 (dále jen „o. s. ř.”).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení je objektivní kategorií (dovolání je nebo není přípustné jako takové), která se zásadně (s modifikací dovolání přípustného podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.) neváže na konkrétního účastníka. Subjektivní přípustnost dovolání oproti tomu implikuje otázku určení subjektu, který je v daném případě oprávněn - ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. b) o.s.ř. - dovolání, jež je objektivně přípustné, podat. Subjektivní přípustnost reflektuje stav procesní újmy v osobě určitého účastníka řízení, který se projevuje v poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat (subjektivní přípustnost) svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li způsobená újma na základě dovolání odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší. Usnesením, jímž odvolací soud odmítl odvolání zástupkyně (advokátky) původní, v průběhu řízení před vydáním rozhodnutí soudu prvního stupně zemřelé oprávněné, jako podané osobou, jež není k odvolání oprávněná, však dovolatelce (jež sama odvolání nepodala) újma způsobena nebyla ani být nemohla; z pohledu ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. je tedy dovolání v souzené věci subjektivně nepřípustné (srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 28.1.1999, sp. zn. 20 Cdo 2069/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 1999 pod poř. č. 38, podle kterého je k podání dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odvolání odmítnuto podle §218 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., oprávněn pouze odvolatel).
Uvedená zásada, že legitimaci k podání dovolání má pouze ten účastník, jemuž vznikla určitá újma, platí i tehdy, je-li jako důvod přípustnosti dovolání uplatňována zmatečnost řízení ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. (v daném případě námitka, že účastnici řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.). Opačný závěr nelze dovodit ani z toho, že dovolací soud při svém rozhodování přihlíží k vadám uvedeným v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. též z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); předpokladem k tomuto postupu je totiž skutečnost, že dovolání není způsobilé k odmítnutí, tedy, že bylo podáno oprávněným subjektem.
Protože však v daném případě dovolání podal někdo, kdo k němu nebyl oprávněn, Nejvyšší soud je - aniž se mohl zabývat jeho důvodností - podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. b) o.s.ř. odmítl. Tímto rozhodnutím přitom nejsou nikterak dotčena procesní práva dovolatelky, jelikož jí – považuje-li se jako právní nástupkyně původní oprávněné za účastnici řízení – nic (a to ani skutečnost, že jí nebylo doručeno rozhodnutí soudu prvního stupně) nebrání v tom, aby proti tomuto rozhodnutí podala odvolání.
Dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, povinnému však prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly; tomu odpovídá výrok, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků (§243b odst. 4 věta první, §224 odst. 1, §146 odst. 2 věta první /per analogiam/ o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. dubna 2004
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu