ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.1012.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 1012/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Finančního úřadu v Š. proti žalované Ing. J. K., zastoupené advokátem, o určení, že nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 16 C 134/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 25. června 2003 č.j. 40 Co 244/2003-75, takto:
I. Dovolání žalované proti rozsudku krajského soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu o určení, že zástavní právo \"řádně vzniklo ke dni 16. září 1996\" k nemovitostem označeným jako \"budova č.p. 704 stojící na parcele p.č. 877 - zastavěná plocha o výměře 252 m2\" a \"zahrada p.č. 1991/4 o výměře 1.067 m2 zapsaným na LV 3707 Katastrálního úřadu v Š. pro obec a katastrální území Š.\" a jako \"zemědělská hospodářská budova bez č.p. stojící na zastavěné ploše p.č. 878 o výměře 12 m2\" a \"zahrada p.č. 1991/34 o výměře 1.457 m2 zapsané na LV 3757 Katastrálního úřadu v Š. pro obec a katastrální území Š.\" a že \"tyto nemovitosti jsou tímto zástavním právem zatíženy\", se zamítá.
II. V ostatních výrocích se rozsudek krajského soudu, jakož i rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 31. října 2002 č.j. 16 C 134/2002-58 (s výjimkou výroků týkajících se určení zástavního práva k nemovitostem uvedeným pod bodem I.), zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Šumperku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že \"zástavní právo, vymezené rozhodnutím Finančního úřadu v Š. o vymezení rozsahu zástavního práva č.j. FÚ/52628/921/96-Hý ze dne 4.10.1996 na nemovitostech, kterými jsou budova č.p. 704 stojící na parcele p.č. 877 - zastavěná plocha o výměře 252 m2, dále zahrada p.č. 1991/4 o výměře 1.067 m2 zapsaných na LV 3707 Katastrálního úřadu v Š. pro obec a katastrální území Š., dále na nemovitosti, kterými jsou zemědělská hospodářská budova bez č.p. stojící na zastavěné ploše p.č. 878 o výměře 12 m2 a zahradu p.č. 1991/34 o výměře 1.457 m2 zapsané na LV 3757 Katastrálního úřadu v Š. pro obec a katastrální území Š., a spoluvlastnického podílu 1/3 na nemovitostech zapsaných na LV 1165 Katastrálního úřadu v Š. pro obec a katastrální území Š., kterými jsou nemovitosti objekt k bydlení č.p. 918 stojící na zastavěné ploše p.č. 1095 o výměře 358 m2 a zahrada p.č. 1337/5 o výměře 1.314 m2, řádně vzniklo ke dni 16. září 1996 a tyto nemovitosti jsou tímto zástavním právem zatíženy\". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne 12.9.1996 vydal jako místně příslušný správce daně zajišťovací příkaz č.j. FÚ/49267/EO/931/1996-Kou, kterým přikázal Ing. I. K., aby zajistil daň z příjmů fyzických osob za roky 1993, 1994 a 1995 složením jistoty ve výši 5.000.000,- Kč, a že dne 4.10.1996 vydal rozhodnutí č.j. FÚ/52628/921/96-Hý, kterým vymezil ve smyslu ustanovení §72 odst.1 zákona č. 337/1992 Sb. (ve znění účinném do 31.12.2000) k výše uvedeným nemovitostem zástavní právo, neboť Ing. I. K. požadovanou jistotu nesložil. Přestože zástavní právo k uvedeným nemovitostem vzniklo v souladu s ustanovením §72 odst.2 písm.a) zákona č. 337/1992 Sb. (ve znění účinném do 31.12.2000) dnem 16.9.1996, Katastrální úřad v Š. odmítl provést jeho záznam do katastru nemovitostí s tím, že dne 26.9.1996 mu byly doručeny smlouva o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví a darovací smlouva, uzavřené mezi Ing. I. K. a žalovanou, podle kterých nabývá vlastnické (spoluvlastnické) právo k uvedeným nemovitostem žalovaná. Žalobce se domáhá požadovaného určení především proto, že v rozporu se zákonem \"k provedení záznamu zástavního práva v katastru nemovitostí vedeného Katastrálním úřadem v Š. na předmětných nemovitostech k dnešnímu dni nedošlo\" a že \"bez soudního určení vzniku zástavního práva na předmětných nemovitostech\" by se mohl dostat \"do důkazně nejisté pozice při podání návrhu na výkon rozhodnutí prodejem zástavy\".
Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 31.10.2002 č.j. 16 C 134/2002-58 žalobě vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaná je povinna zaplatit České republice \"na účet Okresního soudu v Šumperku\" soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč. Z provedených důkazů zjistil, že žalobce - poté, co manžel žalované Ing. I. K. nezaplatil jistotu na daň z příjmů fyzických osob za roky 1993, až 1995 - rozhodl dne 4.10.1996 o vymezení rozsahu zástavního práva k předmětným nemovitostem s tím, že dnem vzniku zástavního práva je den doručení zajišťovacího příkazu, tj. den 16.9.1996. Protože předmětné nemovitosti byly na žalovanou převedeny na základě dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a darovací smlouvy až po vzniku zástavního práva (dnem 26.9.1996), zástavní právo na nich vzniklo ve prospěch žalobce podle ustanovení §72 zákona č. 337/1992 Sb. (ve znění účinném do 31.12.2000). Žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť \"jiným způsobem dosáhnout zápisu zástavního práva, které vzniklo přímo ze zákona, již nemůže\".
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 25.6.2003 č.j. 40 Co 244/2003-75 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Poté, co dovodil, že projednání a rozhodnutí této věci spadá do pravomoci soudů, dospěl k závěru, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť \"vytvoří pevný základ při ujasnění právních vztahů účastníků\" a \"nepochybně odstraní nejistotu v jejich právních vztazích\". Při rozhodování ve věci samé odvolací soud vycházel z právního názoru, že zástavní právo vznikalo podle ustanovení §72 zákona č. 337/1992 Sb. (ve znění účinném do 31.12.2000) přímo ze zákona, že doručené rozhodnutí o vymezení rozsahu zástavního práva podle tohoto ustanovení \"pouze určovalo, na které věci bylo zástavní právo správcem daně vymezeno\", a že zástavní právo vzniklo, i když nedošlo k jeho záznamu do katastru nemovitostí. V projednávané věci zástavní právo vzniklo ke dni 16.9.1996 (dnem, kdy byl daňovému dlužníku doručen zajišťovací příkaz) a skutečnost, že po vzniku zástavního práva došlo ke změně vlastníka zástavy (na základě dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví a darovací smlouvy, uzavřených mezi Ing. I. K. a žalovanou dne 26.9.1996), nemá na \"existenci zákonného zástavního práva vliv, neboť zástavní právo je právem věcným, váznoucím na nemovitostech a věcněprávní charakter zástavního práva předpokládá, že platně vzniklé a deklarované zástavní právo působí proti každé třetí osobě\". K námitce promlčení, vznesené žalovanou, odvolací soud nepřihlédl s odůvodněním, že \"z dosud provedených důkazů nemohl posoudit, zda byla vznesena důvodně\", a žalovaná svá tvrzení a ani důkazy přes soudem poskytnuté poučení nedoplnila.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že žalobce nemůže mít na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť záznam práva, které vzniklo \"rozhodnutím státního orgánu\", do katastru nemovitostí má \"význam nikoli právotvorný, nýbrž pouze informativní\", a že z obsahu tohoto zápisu \"nelze dovozovat žádné právní důsledky nebo nároky\". Právní názor odvolacího soudu, podle kterého vzniklo žalobci k předmětným nemovitostem podle ustanovení §72 zákona č. 337/1992 Sb. (ve znění účinném do 31.12.2000) zákonné zástavní právo ke dni 16.9.1996, kdy byl daňovému dlužníku doručen zajišťovací příkaz, není podle žalované \"ústavně konformní\", neboť odporuje \"principu nedotknutelnosti vlastnického práva a jistotě účastníků smluvních vztahů\" tím, že umožňuje, aby nemovitosti byly zatěžovány \"skrytým zástavním právem\". Ustanovení §72 zákona č. 337/1992 Sb. (ve znění účinném do 31.12.2000) je třeba podle názoru žalované vykládat tak, že zástavní právo se zakládá až rozhodnutím správce daně o vymezení rozsahu zástavního práva a nikoli samotným vznikem daňové pohledávky a že hlediska uvedená v odstavci 2 tohoto ustanovení jsou rozhodná pouze pro určení pořadí zajištěných pohledávek a nikoliv také pro vznik zástavního práva. Vzhledem k tomu, že nelze připustit, aby zástavní právo vznikalo \"zpětně\", nemohlo v projednávané věci vzniknout zástavní právo, neboť ke dni 26.9.1996 se stala vlastníkem předmětný nemovitostí žalovaná a žalobce vydal rozhodnutí o vymezení rozsahu zástavního práva až dne 4.10.1996. Přípustnost dovolání žalovaná dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst.2 a §242 odst.3 o.s.ř.), že žalobce přikázal Ing. I. K. zajišťovacím příkazem ze dne 12.9.1996 č.j. FÚ/49267/EO/931/1996-Kou, který mu byl doručen dne 16.9.1996, aby do tří dnů od jeho doručení zajistil daň z příjmů fyzických osob za roky 1993, 1994 a 1995 složením jistoty ve výši 5.000.000,- Kč. Ke dni 16.9.1996 byl Ing. I. K. - podle údajů uvedených v Katastru nemovitostí ČR - vlastníkem nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 3707 vedeném u Katastrálního úřadu v Š. pro obec a katastrální území Š. (objektu bydlení čp. 704 postaveného na pozemku st.p.č. 877, pozemku st.p.č. 877 a pozemku p.č. 1991/4), bezpodílovým spoluvlastníkem (společně se žalovanou) nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 3757 vedeném u Katastrálního úřadu v Š. pro obec a katastrální území Š. (zemědělské hospodářské budovy postavené na pozemku st.p.č. 878, pozemku st.p.č. 878 a pozemku p.č. 1991/34) a podílovým spoluvlastníkem (co do jedné třetiny) nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 1165 vedeném u Katastrálního úřadu v Š. pro obec a katastrální území Š. (objektu bydlení čp. 918 postaveného na pozemku st.p.č. 1095, pozemku st.p.č. 1095 a pozemku p.č. 1314). Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 17.9.1996 č.j. 17 C 49/96-7, který nabyl právní moci dnem 25.9.1996, bylo na návrh žalované, podaný u soudu dne 28.8.1996, zrušeno bezpodílové spoluvlastnictví manželů Ing. I. K. a žalované. Podle dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, kterou Ing. I. K. a žalovaná uzavřeli dne 26.9.1996, vložené do katastru nemovitostí dne 15.1.1997 s tím, že právní účinky vkladu nastaly dnem 26.9.1996, připadly nemovitosti zapsané na listech vlastnictví č. 3707 a č. 3757 vedených u Katastrálního úřadu v Š. pro obec a katastrální území Š. do výlučného vlastnictví žalované, když v dohodě bylo uvedeno, že i nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. 3707 patří do \"BSM Ing. I. a Ing. J. K., neboť byly pořízeny za trvání manželství ze společných prostředků, aniž účastníci měli zrušeno své BSM\". Dne 26.9.1996 dále Ing. I. K. a žalovaná uzavřeli darovací smlouvu, podle které Ing. I. K. daroval žalované svůj spoluvlastnický podíl na nemovitostech zapsaných na listu vlastnictví č. 1165 vedeném u Katastrálního úřadu v Š. pro obec a katastrální území Š.; podle této smlouvy bylo vloženo do katastru nemovitostí vlastnické právo s tím, že právní účinky vkladu nastaly dnem 26.9.1996. Rozhodnutím ze dne 4.10.1996 č.j. FÚ/52628/921/96-Hý, které nabylo právní moci dnem 22.8.1997, vydaným vůči Ing. I. K. žalobce vymezil rozsah zákonného zástavního práva vzniklého k zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství tak, že se vztahuje na nemovitosti zapsané na listech vlastnictví č. 3707 a č. 3757 vedených u Katastrálního úřadu v Š. pro obec a katastrální území Š. a na spoluvlastnický podíl Ing. I. K. k nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví č. 1165 vedeném u Katastrálního úřadu v Š. pro obec a katastrální území Š. Žalobce zaslal toto rozhodnutí Katastrálnímu úřadu v Š. k provedení záznamu zástavního práva, katastrální úřad však s poukazem na dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví ze dne 26.9.1996 a na darovací smlouvu ze dne 26.9.1996 takový záznam odmítl provést. Žalobce má za to, že podle jeho rozhodnutí ze dne 4.10.1996 č.j. FÚ/52628/921/96-Hý, zástavní právo k uvedeným nemovitostem vzniklo a že je zatěžuje i poté, co se jejich výlučným vlastníkem (spoluvlastníkem) stala žalovaná.
Za tohoto stavu věci soudy řešily právní otázku, za jakých podmínek (předpokladů) vznikalo a dále působí zákonné zástavní právo zřízené podle ustanovení §72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (ve znění účinném do 31.12.2000). Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a proto napadený rozsudek odvolacího soudu představuje rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud tedy dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na ustanovení čl. V zákona č. 367/2000 Sb. a na dobu, kdy sporné zástavní právo mělo vzniknout a kdy se žalovaná stala (měla stát) výlučným vlastníkem (spoluvlastníkem) zástavním právem dotčených nemovitostí - podle ustanovení §72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2000 (dále jen \"zákona o správě daní a poplatků\") a podle právní úpravy zástavního práva obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinné do 31.8.1998 (dále jen \"obč. zák.\").
Podle ustanovení §151a odst.1 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou odděleny.
Podle ustanovení §151b odst.1 obč. zák. zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona.
Podle ustanovení §151d odst.2 obč. zák. převezme-li někdo smluvně věc, na které vázne zástavní právo, působí zástavní právo vůči nabyvateli, jestliže při uzavření smlouvy nabyvatel o zástavním právu věděl nebo vědět musel; nabyvatel odpovídá takto do výše ceny nabyté věci.
Podle ustanovení §72 odst.1 zákona o správě daní a poplatků k zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství vzniká podle tohoto zákona zástavní právo k věcem, popřípadě pohledávkám nebo majetkovým právům (např. zaknihované cenné papíry) daňového dlužníka nebo ručitele. Rozhodnutí správce daně o tom, na které věci, popřípadě pohledávky daňového dlužníka nebo ručitele se zástavní právo uplatňuje, se doručí daňovému dlužníku nebo ručiteli, který se proti němu může odvolat ve lhůtě patnácti dnů ode dne doručení. Toto odvolání nemá odkladný účinek.
Podle ustanovení §72 odst.2 zákona o správě daní a poplatků rozhodnutí musí obsahovat označení daňové pohledávky a její výši a předmět zástavního práva. Současně se v rozhodnutí uvede den vzniku zákonného zástavního práva, jímž je
a) den doručení zajišťovacího příkazu nebo
b) den doručení rozhodnutí o vyměření daně nebo
c) den splatnosti zálohy na daň.
Podle ustanovení §72 odst.3 zákona o správě daní a poplatků rozhodnutí o uplatnění rozsahu zástavního práva zašle správce daně současně podle povahy věci buď katastrálnímu úřadu, v obvodu jehož územní působnosti se zastavená nemovitost nachází, nebo jinému příslušnému subjektu, popřípadě držiteli zástavy nebo poddlužníkovi. Den vzniku zákonného zástavního práva je dnem rozhodným pro stanovení pořadí záznamu.
Podle ustanovení §72 odst.4 zákona o správě daní a poplatků katastrální úřad vyznačí nejpozději následující pracovní den po doručení tohoto rozhodnutí na příslušném listu vlastnictví v katastru nemovitostí, že právní vztahy jsou dotčeny změnou. Od tohoto vyznačení nelze u předmětné nemovitosti platně provádět jakékoliv změny v majetkových dispozicích. Správce daně vyrozumí subjekty uvedené v předchozím odstavci o výsledku řízení a právní moci rozhodnutí. Katastrální úřad podle výsledku řízení provede záznam o zákonném zástavním právu. Při stanovení pořadí záznamu zákonného zástavního práva je závazný den uvedený v rozhodnutí podle odstavců 2 a 3.
Za účelem zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství vznikalo podle ustanovení §72 zákona o správě daní a poplatků k věcem, popřípadě pohledávkám nebo majetkovým právům daňového dlužníka nebo ručitele zástavní právo - jak vyplývá z citovaných ustanovení - přímo ze zákona (šlo o tzv. zákonné zástavní právo). Ke vzniku zástavního práva však sám o sobě nepostačoval vznik daňové pohledávky; věci, pohledávky nebo majetková práva daňového dlužníka nebo ručitele byly zatíženy zástavním právem jen tehdy, jestliže k nim správce daně svým rozhodnutím zástavní právo uplatnil. Skutečnost, že rozhodnutí správce daně o tom, na které věci, pohledávky nebo jiná majetková práva se zástavní právo uplatňuje, představovalo hmotněprávní předpoklad pro vznik zástavního práva ke v rozhodnutí správce daně uvedeným věcem, pohledávkám nebo jiným majetkovým právům daňového dlužníka nebo ručitele, současně nic neměnila na tom, že se jednalo o zákonné zástavní právo. Rozhodnutí správce daně o tom, na které věci, pohledávky nebo jiná majetková práva se zástavní právo uplatňuje, totiž nemělo konstitutivní povahu, ale jen deklarovalo, které věci, pohledávky nebo jiná majetková práva daňového dlužníka nebo ručitele jsou zástavním právem zatíženy; tímto rozhodnutím správce daně byl vznik zástavního práva ze zákona podle ustanovení §72 zákona o správě daní a poplatků dovršen.
Zástavní právo podle ustanovení §72 zákona o správě daní a poplatků tedy nevznikalo vydáním rozhodnutí správce daně o tom, na které věci, pohledávky nebo jiná majetková práva se zástavní právo uplatňuje, popřípadě právní mocí tohoto rozhodnutí, ale - jak uvádí ustanovení §72 odst.2 zákona o správě daní a poplatků - dnem doručení zajišťovacího příkazu nebo dnem doručení rozhodnutí o vyměření daně anebo dnem splatnosti zálohy na daň. Protože rozhodnutí správce daně jen deklarovalo, které věci, pohledávky nebo jiná majetková práva jsou zástavním právem zatížena, vyplývá z jeho povahy, že vznik zástavního práva se jím sděloval daňovému dlužníku nebo ručiteli až dodatečně (\"zpětně\"), v důsledku čehož zástavní právo zřízené podle ustanovení §72 zákona o správě daní a poplatků mohlo ve svém pořadí \"až dodatečně\" předstihnout jiná zástavní práva vzniklá k téže zástavě, popřípadě se mohlo projevit až v době, kdy zástava již nepatřila daňovému dlužníku nebo ručiteli.
S dovolatelkou lze souhlasit v tom, že uvedené \"zpětné sdělování\" vzniku zástavního práva prostřednictvím rozhodnutí správce daně o uplatnění rozsahu zástavního práva, se v právní praxi neosvědčilo a že mělo negativní právní i politické dopady. Právní úprava byla proto s účinností od 1.1.2001 změněna tak, že zástavní právo podle ustanovení §72 zákona č. 337/1992 Sb. ve znění zákona č. 367/2000 Sb. již nevzniká ze zákona, ale dnem nabytí právní moci rozhodnutí správce daně o zřízení zástavního práva (srov. nyní platné ustanovení §72 zákona č. 337/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů a ustanovení §160 občanského zákoníku). Z toho, že dosavadní právní úprava byla hodnocena jako nevyhovující a že byla nahrazena jinou, však nelze - jak to činí dovolatelka - dovozovat, že by nebyla ústavně konformní, popřípadě že by nebyl ústavně konformní právní názor z této právní úpravy vycházející. Zrušení této (již zrušené) právní úpravy Ústavním soudem, který je výhradně oprávněn posuzovat soulad zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení s ústavním pořádkem České republiky [srov. Čl. 87 odst.1 písm.a) Ústavy], v současné době ostatně již není možné (srov. §66 odst.1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a dovolací soud nemá žádný důvod tuto právní úpravu hodnotit jako protiústavní.
V projednávané věci vzniklo podle ustanovení §72 zákona o správě daní a poplatků zástavní právo dnem 16.9.1996, kdy byl daňovému dlužníku Ing. I. K. doručen zajišťovací příkaz vydaný žalobcem dne 12.9.1996 č.j. FÚ/49267/EO/931/1996-Kou, když daňový dlužník nesložil jistotu předepsanou správcem daně k zajištění daně z příjmů fyzických osob za roky 1993, 1994 a 1995. I když v době vydání rozhodnutí ze dne 4.10.1996 č.j. FÚ/52628/921/96-Hý, kterým bylo zástavní právo uplatněno na nemovitosti zapsané na listech vlastnictví č. 3707 a č. 3757 vedených u Katastrálního úřadu v Š. pro obec a katastrální území Š. a na spoluvlastnický podíl daňového dlužníka na nemovitostech zapsaných na listu vlastnictví č. 1165 vedeném u Katastrálního úřadu v Š. pro obec a katastrální území Š., již nemovitosti (spoluvlastnický podíl) náležely žalované, zástavní právo k uvedeným nemovitostem nepochybně vzniklo; rozhodující pro toto posouzení není skutečnost, komu patřila zástava v době vydání rozhodnutí správce daně o uplatnění rozsahu zástavního práva, ale kdo byl jejím vlastníkem v době vzniku zástavního práva. Protože nemovitosti (spoluvlastnický podíl) náležely ke dni 16.9.1996 daňovému dlužníku Ing. I. K. (jako jejich vlastníku či bezpodílovému spoluvlastníku), a protože správce daně rozhodl o uplatnění rozsahu zástavního práva, odvolací soud správně dovodil, že předpoklady pro vznik zákonného zástavního práva podle ustanovení §72 zákona o správě daní a poplatků byly splněny.
Ze závěru, že k předmětným nemovitostem (spoluvlastnickému podílu) vzniklo dnem 16.9.1996 zástavní právo podle ustanovení §72 zákona o správě daní a poplatků, však ještě bez dalšího nevyplývá, že toto zástavní právo musí působit vůči žalované.
Zákon o správě daní a poplatků zakazoval - jak vyplývá z jeho ustanovení §72 odst.4 - provádět \"jakékoliv změny v majetkových dispozicích\" se zastavenou nemovitostí pouze v období od okamžiku, kdy katastrální úřad vyznačil na listu vlastnictví, že právní vztahy jsou dotčeny změnou (tj. rozhodnutím o uplatnění rozsahu zástavního práva), do doby, kdy správce daně vyrozuměl katastrální úřad o výsledku řízení a katastrální úřad, odůvodňoval-li to výsledek řízení, provedl záznam o zákonném zástavním právu (srov. například právní názor vyjádřený pod bodem VII. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2000, Cpjn 38/98, které bylo uveřejněno pod č. 44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000). Z uvedeného lze dovodit, že prodej zastavené nemovitosti a jiné \"změny v majetkových dispozicích\", k nimž došlo dříve, než katastrální úřad vyznačil na příslušném listu vlastnictví, že právní vztahy jsou dotčeny změnou, nebo které nastaly po provedení záznamu o zákonném zástavním právu, byly možné a že tedy nemovitost, na níž vázne zákonné zástavní právo podle ustanovení §72 zákona o správě daní a poplatků, mohla být - s výjimkou výše uvedeného období - na základě smlouvy platně převedena na jiného.
Zákon o správě daní a poplatků neupravoval podmínky, za kterých působí zákonné zástavní právo vůči tomu, kdo nabyl na základě smlouvy zástavu. Při řešení této otázky je proto třeba postupovat podle ustanovení §151d odst.2 obč. zák.
Žalovaná - jak bylo soudy zjištěno - se stala výlučným vlastníkem nemovitostí zapsaných na listech vlastnictví č. 3707 a č. 3757 vedených u Katastrálního úřadu v Š. pro obec a katastrální území Š. na základě dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, kterou uzavřela s daňovým dlužníkem Ing. I. K. dne 26.9.1996, a spoluvlastníkem nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 1165 vedeném u Katastrálního úřadu v Š. pro obec a katastrální území Š. na základě darovací smlouvy ze dne 26.9.1996, kterou jí daňový dlužník Ing. I. K. svůj spoluvlastnický podíl daroval. Dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví a darovací smlouva byly uzavřeny dříve, než bylo (mohlo být) na příslušných listech vlastnictví katastrálním úřadem vyznačeno, že právní vztahy jsou dotčeny zákonným zástavním právem; zákaz obsažený v ustanovení §72 odst.4 zákona o správě daní a poplatků tedy nemohl mít za následek neplatnost těchto právních úkonů.
U věci, která patřila do bezpodílového vlastnictví manželů, měl každý z manželů vlastnické právo k celé věci, a to tak, že práva jednoho manžela byla omezena stejnými právy druhého. Každý z bezpodílových spoluvlastníků byl nositelem všech práv a povinností plynoucích z bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Zaniklo-li bezpodílové spoluvlastnictví manželů, nenabýval při jeho vypořádání ani jeden z účastníků nová práva nebo nové povinnosti; ke změně docházelo jen v tom, že na základě dohody nebo na základě rozhodnutí soudu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví jeden z bývalých spoluvlastníků napříště vykonával práva a povinnosti k nemovitosti sám bez spolupodílení se druhého bezpodílového spoluvlastníka na právech a povinnostech k téže věci (srov. například právní názor uvedený v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.1973 sp. zn. 4 Cz 38/73, který byl uveřejněn pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1974). Došlo-li tedy mezi bývalými bezpodílovými spoluvlastníky k dohodě o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, podle níž se stal vlastníkem věci jen jeden z bývalých bezpodílových spoluvlastníků, nejednalo se o smluvní převzetí věci ani o její nabytí tímto bývalým bezpodílovým spoluvlastníkem.
Nemovitosti, jejichž výlučným vlastníkem se žalovaná stala na základě dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví ze dne 26.9.1996, žalovaná - jak vyplývá z výše uvedeného - nepřevzala na základě smlouvy. Zástavní právo, zřízené podle ustanovení §72 zákona o správě daní a poplatků k těmto nemovitostem, proto vůči ní působí bez ohledu na to, zda při uzavření dohody o tomto zástavním právu věděla nebo vědět musela.
Jiná je však situace ohledně spoluvlastnického podílu k nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví č. 1165 vedeném u Katastrálního úřadu v Š. pro obec a katastrální území Š., které žalovaná získala na základě darovací smlouvy ze dne 26.9.1996. Uvedený spoluvlastnický podíl nepochybně převzala na základě smlouvy, a proto zástavní právo vůči ní může podle ustanovení §151d odst.2 obč. zák. působit, jen jestliže při uzavření darovací smlouvy o zástavním právu věděla nebo vědět musela. I když bylo zjištěno, že zákonné zástavní právo k tomuto spoluvlastnickému podílu vzniklo, bylo pro závěr, zda zatěžuje žalovanou (poté, co nabyla tento spoluvlastnický podíl), potřebné také zjistit, zda při uzavření darovací smlouvy věděla nebo musela vědět, že na něm vázne zástavní právo, vzniklé podle ustanovení §72 zákona o správě daní a poplatků dnem 16.9.1996. Odvolací soud se však věcí z tohoto pohledu nezabýval, a proto je jeho právní posouzení věci v tomto směru neúplné a tedy i nesprávné.
Námitka žalované, že žalobce nemá na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm.c) o.s.ř. naléhavý právní zájem, není důvodná.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997).
V projednávané věci je mezi účastníky sporné, zda na předmětných nemovitostech, jejichž vlastníkem (spoluvlastníkem) je nyní žalovaná, vázne ve prospěch žalobce zástavní právo. Vzhledem k tomu, že sporné zástavní právo nebylo zapsáno (zaznamenáno) do katastru nemovitostí a že žalovaná popírá, že by její nemovitosti byly tímto právem zatíženy, je nepochybně žalobcem požadované určení způsobilým prostředkem k tomu, aby jím byla odstraněna nejistota v jeho právním postavení, neboť se tím vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy mezi účastníky. Odvolací soud tedy správně dovodil, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem.
Z uvedeného vyplývá, že ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o určení, že zástavní právo \"řádně vzniklo ke dni 16. září 1996\" k nemovitostem označeným jako \"budova č.p. 704 stojící na parcele p.č. 877 - zastavěná plocha o výměře 252 m2\" a \"zahrada p.č. 1991/4 o výměře 1.067 m2 zapsaným na LV 3707 Katastrálního úřadu v Š. pro obec a katastrální území Š.\" a jako \"zemědělská hospodářská budova bez č.p. stojící na zastavěné ploše p.č. 878 o výměře 12 m2\" a \"zahrada p.č. 1991/34 o výměře 1.457 m2 zapsané na LV 3757 Katastrálního úřadu v Š. pro obec a katastrální území Š.\" a že \"tyto nemovitosti jsou tímto zástavním právem zatíženy\", je rozsudek odvolacího soudu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl v tomto výroku postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst.1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované v této části podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně také o určení, že zástavní právo \"řádně vzniklo ke dni 16. září 1996\" ke spoluvlastnickému podílu na nemovitostech označených jako \"objekt k bydlení č.p. 918 stojící na zastavěné ploše p.č. 1095 o výměře 358 m2\" a \"zahrada p.č. 1337/5 o výměře 1.314 m2\", \"zapsaných na LV 1165 Katastrálního úřadu v Š. pro obec a katastrální území Š.\", spočívá rozsudek odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky jej proto v tomto výroku, jakož i v akcesorickém výroku o náhradě nákladů řízení, zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro které byl v tomto výroku zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí (s výjimkou výroků týkajících se určení zástavního práva k nemovitostem, ohledně nichž nebylo dovolání shledáno důvodným) a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Šumperku k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. srpna 2004
JUDr. Ljubomír Drápal, v.r.
předseda senátu