ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.1048.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 1048/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce B. V., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. d., a.s. , o neplatnost výpovědi, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 49 C 114/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. května 2002, č.j. 15 Co 134/2000-36, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 18.6.1998 žalovaná (její právní předchůdkyně Č. d., státní organizace se sídlem) sdělila žalobci, že mu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce dává výpověď z pracovního poměru z důvodu organizačních změn. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že s účinností od 1.7.1998 byla vydaná nová systematizace „strojvedoucích DKV B.“, na základě které se žalobce stal nadbytečným z důvodu, že byla zrušena jím doposud vykonávaná práce „strojvedoucí P. Z.“, a že nabídku volného místa „elektromechanik PJ Z.“ žalobce nepřijal.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že funkce strojvedoucího v provozní jednotce Z., kterou vykonával u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 20.12.1982, ve znění dohody o její změně ze dne 20.11.1984, nebyla zrušena, neboť žalovaná zrušila provozní jednotku O. a strojvedoucí z této provozní jednotky přeřadila do provozní jednotky Z. Postup žalované považuje „za osobní útok, snahu zbavit se zaměstnance nepohodlného pro jeho kritiku poměrů v organizaci“, což dovozuje z toho, že mu nebylo nabídnuto, aby funkci strojvedoucího přechodně vykonával v jiné provozní jednotce (s dočasnou změnou místa výkonu práce by souhlasil).
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 30.11.1999, č.j. 49 C 114/99-13, určil, že výpověď daná žalovanou žalobci dopisem ze dne 18.6.1999 je neplatná, a rozhodl, že žalovaný je povinen „nahradit“ žalobci náklady řízení ve výši 4.225,- Kč k rukám advokáta. Dospěl k závěru, že žalovaná „dostatečným způsobem“ neprokázala existenci rozhodnutí o organizační změně (konkrétní obsah vydaného rozhodnutí) a že pouhé odkazy na rozhodnutí učiněné v oznámení organizační změny ze dne 9.6.1998 a ve výpovědi z pracovního poměru nestačí, neboť tyto odkazy se obsahově neshodují; nebylo prokázáno, zda došlo ke snížení stavu zaměstnanců z důvodu plošného rušení práce strojvedoucích nebo pouze ke zrušení žalobcem vykonávané práce a kdy k rozhodnutí zaměstnavatele došlo.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28.5.2002, č.j. 15 Co 134/2000-36, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že výpověď daná žalovanou žalobci dopisem ze dne 18.6.1998 je neplatná, a rozhodl, že žalobce je povinen „nahradit“ žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 1.000,- Kč. Odvolací soud po doplnění dokazování dovodil, že výkladem projevu vůle (§240 odst. 3 zák. práce) lze v souladu s dalšími důkazy provedenými v řízení (oznámení organizační změny) učinit závěr, že „žalobce se stal nadbytečným z důvodu snižování stavu zaměstnanců v kategorii strojvedoucích v souvislosti s platností změny od zavedení grafikonu vlakové dopravy na rok 1998/1999“; žalovaná rovněž prokázala splnění nabídkové povinnosti podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce, neboť doložila, že žalobci byla v místě výkonu jeho práce nabídnuta práce elektromechanika.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce z důvodu uvedeného v ustanovení „§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.“ dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení „§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.“. Namítá, že organizační změna, na kterou odvolací soud poukazuje, nevedla ke skutečnému snížení počtu strojvedoucích v P. Z. ani k jejich strukturálnímu složení, ale že byla pouze účelová. Podle jeho názoru měla být věc posouzena tak, že u něj nebyl dán výpovědní důvod podle §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, a to i s přihlédnutím k ustanovení §240 odst. 3 zák. práce. Za nepravdivé považuje to, že „byla zrušena práce strojvedoucího v P. Z.“ a že „žalovaný neměl možnost jej zaměstnávat prací strojvedoucího v P. Z.“. Podle něj nemůže obstát odůvodnění výpovědi ani „zlepšením kvalifikačního složení stavu strojvedoucích v P. Z.“, neboť kvalifikačními předpoklady a délkou praxe mnohé ze strojvůdců, kteří nebyli shledáni nadbytečnými, převyšoval. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
V průběhu dovolacího řízení původně žalovaná Č. d., státní organizace, na základě zákona č. 77/2002 Sb., o akciové společnosti Č. d., státní organizaci Správa železniční dopravní cesty a o změně zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů, zanikla. Poté, co bylo zjištěno, že práva a povinnosti, o něž se v tomto řízení jedná, přešla dnem jejího vzniku (tj. dnem 1.1.2003) na společnost Č. d., a.s., dovolací soud dovolací řízení dokončil s touto žalovanou.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001 (dne 28.5.2002), ale v souladu s ustanovením bodu 15. Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, po řízení provedeném podle „dosavadních právních předpisů“ (podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000, když rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 30.11.1999), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozumí rovněž posouzení včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.4.2001, sp.zn. 29 Odo 196/2001, které bylo uveřejněno pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do 1 měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení §240 odst. 2 o.s.ř. zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout; lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
V posuzovaném případě bylo zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen do vlastních rukou žalované a žalobci (jeho zástupci) dne 1.7.2002 a že dovolání žalobce sepsané dne 27.8.2002 bylo odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit (poštovnímu úřadu v Praze) dne 27.8.2002 (§57 odst. 3 o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dnem 1.7.2002. Lhůta k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu uplynula podle ustanovení §243c a §57 odst.1 a 2 o.s.ř. dnem 1.8.2002. Protože dovolání bylo podáno až dne 27.8.2002, je opožděné. Za přihlédnutí k tomu, že zmeškání dovolací lhůty nelze prominout (§240 odst.2 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. července 2004
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu