ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.1191.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 1191/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. f. České republiky, proti žalovaným 1) S. p. z. t. v likvidaci a 2) K., s.r.o., o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 406/96, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 2003 č.j. 11 Cmo 244/2002-56, takto:
I. Dovolání žalovaného 2) se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 19.12.1996 u býv. Krajského obchodního soudu v Praze domáhal, aby bylo určeno, že \"zástavní smlouva ze dne 24.9.1991 a zástavní smlouva ze dne 9.3.1992, uzavřená mezi S. p. z. t., s.p. v likvidaci – S. a t. s., odštěpný závod Č., jejímž předmětem jako předmětem zástavy jsou obytný dům, ul. J. č.p. 1164, Č. na st. parc. č. 162/5, zapsaný na LV č. 896 pro obec a katastrální území Č., a provozní budova na p.p.č. 730 - zast. plocha, sociální budova na p.p.č. 455 - zast. plocha, kotelna na st.p.č. 441/2 - zast. plocha, obrobna na p.p.č. 451 - zast. plocha, obrobna - opravna na p.p.č. 456 - zast. plocha, montážní hala na p.p.č. 457 - zast. plocha v areálu STS Č., vše zapsané v katastru nemovitostí na LV č. 896 pro obec Č., katastrální území L. u Č., jsou neplatné\". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že k zajištění \"poskytnutého úvěru\" uzavřela K. banka pobočka K. se žalovaným 1) k předmětným nemovitostem ve dnech 24.9.1991 a 9.3.1992 zástavní smlouvy. Ustanovení §22 odst. 1 písm. f) zákona č. 229/1991 Sb. s účinností ode dne 24.6.1991 však žalovanému 1) \"zrušilo\" právo hospodaření k zastaveným nemovitostem a ve smyslu ustanovení §22 odst.3 tohoto zákona bylo \"nahrazeno\" nájemním vztahem mezi žalobcem a žalovaným 1). Protože žalovaný 1) nemohl dát po dni 24.6.1991 platně do zástavy předmětné nemovitosti bez souhlasu žalobce, jsou zástavní smlouvy uzavřené ve dnech 24.9.1991 a 9.3.1992 neplatné.
Městský soud v Praze, který věc dnem 1.1.2001 převzal podle ustanovení čl. II bodu 1 věty první zákona č. 215/2000 Sb., rozsudkem ze dne 15.5.2002 č.j. 49 Cm 406/96-25 určil že, \"zástavní smlouva ze dne 24.9.1991 uzavřená mezi K. bankou, pob. K. a S. a t. s. Č. k obytnému domu ul. J. č.p. 1164, Č. na st. parcele č. 162/5 zapsaným v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v K. na LV č. 10002 pro obec a katastrální území Č. a zástavní smlouva ze dne 9.3.1992 uzavřená mezi K. bankou, a.s. pob. K. a S. a t. s., odštěpným závodem Č. k provozní budově na p.p.č. 730 - zastavěná plocha (ost. stav. objekt), sociální budově na p.p.č. 455 - zastavěná plocha (občanská vybavenost), kotelně na st.p.č. 441/2 - zastavěná plocha (technická vybavenost), obrobně na p.p.č. 451 - zastavěná plocha (ost. stav. objekt), obrobně - opravně na p.p.č. 456 - zastavěná plocha (ost. stav. objekt), montážní hale na p.p.č. 457 - zastavěná plocha (ost. stav. objekt) v areálu STS Č., zapsaným v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v K. na LV č. 10002 pro obec Č., katastrální území L. u Č., jsou neplatné\", zastavil řízení proti žalovanému 1), a rozhodl, že žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 5.000,- Kč a že žalovanému 1) se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Z provedených důkazů zjistil, že žalovaný 1) a \"právní předchůdce žalovaného 2)\" K. banka, a.s., uzavřeli ve dnech 24.9.1991 a 9.3.1992 dvě zástavní smlouvy k zajištění pohledávky K. banky, a.s. za žalovaným 1), jejichž předmětem byly uvedené nemovitosti a že K. banka, a.s. postoupila smlouvou o postoupení pohledávky č. 5047131598 ze dne 25.3.2000 svou pohledávku za žalovaným 1) žalovanému 2). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že uzavřené zástavní smlouvy jsou absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku, bez ohledu na to, že byly zapsány v evidenci nemovitostí a registrovány státním notářstvím. Žalovaný 1) sice měl k nemovitostem právo hospodaření, toto právo se však ke dni 24.6.1991, kdy nabyl účinnosti zákon č. 229/1991 Sb., změnilo na právo nájemní. Žalovaný 1) proto nemohl ve prospěch \"právního předchůdce žalovaného 2)\" platně zřídit zástavní právo k nemovitostem ve vlastnictví státu a ve správě žalobce. Žalobce má na určení, zda zástavní smlouvy byly platně uzavřeny, naléhavý právní zájem, \"neboť je řešeno zajištění pohledávek zástavním právem s možností domáhat se uspokojení ze zástavy a vytváří se právní základ pro další vztahy účastníků sporu\". Ve vztahu k žalovanému 1) soud prvního stupně řízení zastavil proto, že žalobce vzal vůči němu žalobu zpět.
K odvolání žalovaného 2) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15.1.2003 č.j. 11 Cmo 244/2002-56 připustil změnu žaloby ze dne 19.9.2001 (správně ze dne 17.9.2001) \"na určení, že zástavní právo zřízené zástavní smlouvou ze dne 24.9.1991 a zástavní smlouvou ze dne 9.3.1992 nevázne na nemovitostech vyjmenovaných\" ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, vyhověl návrhu žalobce ze dne 17.9.2001 \"na vstup žalovaného 2) K. s.r.o. do řízení na místo původního žalovaného 2) K. banky a.s.\", ve výroku o věci samé změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že zástavní právo zřízené zástavní smlouvou ze dne 24.9.1991 uzavřenou \"K. bankou, pobočka K., K. ul. 273, K. (věřitelem) a S. a t. s. Č. (dlužníkem) k obytnému domu, ulice J. čp. 1146, Č., na st. parcele č. 162/5, zapsaným v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v K. na LV č. 10002 pro obec a katastrální území Č.\" a zástavní právo zřízené zástavní smlouvou ze dne 9.3.1992, \"uzavřenou mezi K. bankou, a.s., pobočka K., zast. ředitelem Ing. J. N. (dále jen zástavní věřitel) a S. a t. s., odštěpným závodem Č., zast. ředitelem Ing. L. F., k provozní budově na p.č. 730 - zastavěná plocha (ost. stav. objekt), sociální budově \"na p.č. 455 - zastavěná plocha (technická vybavenost)\" [správně na p.č. 455 - zastavěná plocha (ost. stav. objekt)], \"obrobně na p.č. 451 - zastavěná plocha (technická vybavenost)\" [správně kotelně na st.p.č. 441/2 - zastavěná plocha (technická vybavenost)], obrobně na p.č. 451 - zastavěná plocha (ost. stav. objekt), obrobně - opravně na p.p.č. 456 - zastavěná plocha (ost. stav. objekt), montážní hale na p.p.č. 457 - zastavěná plocha (ost. stav. objekt) v areálu STS Č., zapsaným v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v K. na LV č. 10002 pro obec Č., katastrální území L. u Č., na těchto nemovitostech nevázne\", rozhodl, že žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 5.000,- Kč a vyslovil, že výroky rozsudku soudu prvního stupně o zastavení řízení proti žalovanému 1) a o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným 1) \"zůstávají nedotčeny\". Odvolací soud nejdříve - v zájmu \"odstranění vad, k nimž došlo v řízení před soudem prvního stupně, aby mohlo být o věci samé rozhodnuto i odvolacím soudem\" - připustil změnu žaloby, kterou učinil žalobce podáním ze dne 17.9.2001, neboť změněný \"petit\" obsahující formulaci, že na nemovitostech nevázne zástavní právo, je správný a v souladu s konstantní judikaturou, a je na rozdíl od vyslovení neplatnosti zástavních smluv způsobilý přivodit změnu zápisu v katastru nemovitostí, a vyhověl ve smyslu ustanovení §107a o.s.ř. návrhu žalobce na vstup žalovaného 2) do řízení na místo původního žalovaného 2) K. banky, a.s., neboť \"nastala skutečnost, s níž je spojen přechod práv a povinností na žalovaného 2) a soud prvního stupně v řízení s nynějším žalovaným 2) také jednal\". Ve věci samé shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že k zastaveným nemovitostem původně svědčilo žalovanému 1) právo hospodaření, které se dnem 24.6.1991 \"transformovalo\" ve smyslu ustanovení §22 zákona č. 229/1991 Sb. na právo nájemní. Vzhledem k tomu, že žalovaný 1) zastavil cizí nemovitosti bez souhlasu vlastníka, mohlo vzniknout zástavní právo jen za předpokladu, že zástavní věřitel přijal zástavu v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit (§129e hospodářského zákoníku, §151d odst.1 občanského zákoníku). Podle názoru odvolacího soudu však předpoklad dobré víry splněn nebyl, neboť v době uzavírání zástavních smluv z výpisu z katastru nemovitostí (evidence nemovitostí) vyplývalo, že jde o nemovitosti ve vlastnictví státu, k nimž měl žalovaný 1) právo hospodaření a poté právo nájmu a souhlas vlastníka žalovaný 1) nepředložil. Právní předchůdce žalovaného 2) \"tento nedostatek ponechal bez povšimnutí\" a ve smlouvě ze dne 9.3.1992, v níž žalovaný 1) jako dlužník nepravdivě uvedl, že \"vlastníkem nemovitostí je dlužník\", si právní předchůdce žalovaného 2) rozpor mezi výpisem z katastru nemovitostí a tímto ujištěním žalovaného 1) neověřoval a smlouvu bez dalšího uzavřel; právní předchůdce žalovaného 2) tedy nepostupoval obezřetně, ač tak postupovat, se zřetelem k povaze uzavíraných smluv a stavu v katastru nemovitostí, měl a mohl. Na předmětných nemovitostech proto zástavní právo, zřízené podle zástavních smluv ze dne 24.9.1991 a ze dne 9.3.1992, nevázne.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn, podal žalovaný 2) dovolání. Namítá, že soudy nesprávně posoudily \"otázku dobré víry\" zástavního věřitele. Podle dovolatele \"uzavření a zaregistrování zástavních práv k nemovitostem\" bylo provedeno v souladu s tehdy platnými právními předpisy. Jestliže \"orgány státu v době platnosti a účinnosti zákona č. 229/1991. Sb. samy neshledaly při své rozhodovací a kontrolní činnosti\", že zástavní smlouvy jsou \"absolutně neplatnými právními úkony\", a naopak kdy tyto orgány svým postupem \"de facto i de iure potvrdily platnost a účinnost uvedených dokumentů\", je dle názoru dovolatele \"velmi problematické vytýkat nedostatek dobré víry právnímu předchůdci dovolatele, neboť kdo jiný, než uvedený orgán, by měl upozornit na neplatnost předmětných zástavních smluv\". Dovolatel má za to, že jeho právní předchůdce při uzavírání zástavních smluv jednal v souladu s tehdy platnými právními předpisy a předmětné nemovitosti přijal od zástavce v dobré víře. Přípustnost dovolání žalovaný 2) dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., popřípadě z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. je mimo jiné založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasný rozsudek jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, které nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení §219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle ustanovení §220 o.s.ř., popřípadě podle ustanovení §221 o.s.ř., a jak z tohoto pohledu formuloval výrok svého rozsudku, není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozsudků.
V posuzovaném případě odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jen proto, že žalobce za řízení změnil (se souhlasem odvolacího soudu) žalobu; aniž by změnil její obsahovou stránku, žalobce se místo určení, že zástavní smlouva ze dne 24.9.1991 a zástavní smlouva ze dne 9.3.1992, obě uzavřené mezi právním předchůdcem žalovaného 2) jako zástavním věřitelem a žalovaným 1) jako zástavcem, jejímž předmětem bylo zajištění pohledávky právního předchůdce žalovaného 2) za žalovaným 1) zástavním právem \"k nemovitostem - obytný dům, ul. J. č.p. 1164, Č. na st. parc. č. 162/5, zapsaný na LV č. 896 pro obec a katastrální území Č. a provozní budova na p.p.č. 730 - zast. plocha, sociální budova na p.p.č. 455 - zast. plocha, kotelna na st.p.č. 441/2 - zast. plocha, obrobna na p.p.č. 451 - zast. plocha, obrobna - opravna na p.p.č. 456 - zast. plocha, montážní hala na p.p.č. 457 - zast. plocha v areálu STS Č., vše zapsané v katastru nemovitostí na LV č. 896 pro obec Č., katastrální území L. u Č.\", jsou neplatné, domáhal určení, že zástavní právo založené na základě těchto zástavních smluv na zastavených nemovitostech \"nevázne\". Při posouzení důvodnosti požadovaného nároku dospěl odvolací soud ke shodnému závěru jako soud prvního stupně v tom, že zástavní smlouva ze dne 24.9.1991 a zástavní smlouva ze dne 9.3.1992 jsou absolutně neplatnými právními úkony a že podle nich nebylo \"platně zřízeno\" zástavní právo k předmětným nemovitostem. Vzhledem k tomu, že oba soudy při tomto vymezení práv a povinností účastníků dospěly ke shodným závěrům, je třeba rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném výroku považovat - bez ohledu na formulaci výroku tohoto rozsudku - z hlediska přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. za potvrzující rozsudek.
Dovolání není v projednávané věci přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř., a to již z toho důvodu, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaného 2) proti napadenému výroku rozsudku odvolacího soudu proto může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst.3 o.s.ř.), že mezi žalovaným 1) jako zástavcem a právním předchůdcem žalovaného 2) [K. bankou, a.s.] jako zástavním věřitelem byly uzavřeny dvě zástavní smlouvy, a to dne 24.9.1991 k zajištění pohledávky ve výši 1.198.670,- Kčs z úvěrové smlouvy ze dne 5.4.1991 reg. č. 112/101/1991 a dne 9.3.1992 k zajištění pohledávky ve výši 17.000.000,- Kč z úvěrové smlouvy ze dne 30.1.1992 reg. č. 112/12/1992, kterými dal žalovaný 1) do zástavy nemovitosti, označené jako \"obytný dům, ul. J. č.p. 1164, Č. na st. parc. č. 162/5, zapsaný na LV č. 896 pro obec a katastrální území Č. a provozní budova na p.p.č. 730 - zast. plocha, sociální budova na p.p.č. 455 - zast. plocha, kotelna na st.p.č. 441/2 - zast. plocha, obrobna na p.p.č. 451 - zast. plocha, obrobna - opravna na p.p.č. 456 - zast. plocha, montážní hala na p.p.č. 457 - zast. plocha v areálu STS Č., vše zapsané v katastru nemovitostí na LV č. 896 pro obec Č., katastrální území L. u Č.\". K uvedeným nemovitostem, které sloužily k zemědělské výrobě ve smyslu ustanovení §1 odst.1 písm.c) zákona č. 229/1991 Sb., měl žalovaný 1) právo hospodaření; toto právo však dnem 24.6.1991 podle ustanovení §22 odst.1 zákona č. 229/1991 Sb. zaniklo a nemovitosti jsou od tohoto dne ve smyslu ustanovení §17 tohoto zákona ve správě žalobce.
V projednávané věci odvolací soud řešil otázku, zda zástavní věřitel přijal ve smyslu ustanovení §129e odst.1 hospodářského zákoníku nemovitosti, zastavené podle zástavní smlouvy ze dne 24.9.1991, a ve smyslu ustanovení §151d odst. 1 občanského zákoníku nemovitosti, zastavené podle zástavní smlouvy ze dne 9.3.1992, v dobré víře, že žalovaný 1) je oprávněn je zastavit, za situace, kdy právo hospodaření k uvedeným nemovitostem, od něhož žalovaný 1) odvozoval své oprávnění nemovitosti zastavit, ze zákona [podle ustanovení §22 zákona č. 229/1991 Sb.] již dnem 24.6.1991 zaniklo. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného 2) proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v napadeném výroku ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Otázku, zda předmětné nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem, zřízeným na základě zástavní smlouvy ze dne 24.9.1991, je třeba i v současné době posuzovat (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.5.1999 sp. zn. 21 Cdo 1975/98, který byl uveřejněn pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000) podle zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění účinném do 31.12.1991 (dále jen hosp. zák.), a zda jsou zatíženy zástavním právem, zřízeným na základě zástavní smlouvy ze dne 9.3.1992, je třeba i nyní zkoumat především podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb. a č. 509/1991 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1992 (dále jen \"obč. zák.).
Podle ustanovení §129e odst. 1 hosp. zák. zastaví-li někdo cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo organizace, které přísluší k věci jiné právo neslučitelné s právem zástavním, vznikne zástavní právo, jen jestliže je věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. V pochybnostech platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře.
Podle ustanovení §151d odst. 1 obč. zák. dá-li někdo do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo jen, je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. V případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře.
Zástavní věřitel je z pohledu ustanovení §129e odst.1 hosp. zák. a ustanovení §151d odst. 1 obč. zák. - obecně vzato - v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, tehdy, jestliže má důvod být přesvědčen o tom, že zástavce má právní titul, který mu umožňuje věc zastavit, tedy že zástavce je vlastníkem zástavy nebo k ní má právo hospodaření. Otázku dobré víry je třeba hodnotit nejen ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) zástavního věřitele, ale především se zřetelem k objektivním okolnostem. Vždy je třeba zvažovat, zda zástavní věřitel při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu při uzavírání zástavní smlouvy po něm požadovat (od něj očekávat), neměl, popřípadě nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, že zástavce je vlastníkem zástavy, popřípadě že má k zástavě právo hospodaření. Ve svých důsledcích pak jde o posouzení dobré víry zástavního věřitele ve vztahu k právnímu titulu, na základě kterého mu zástavce dává (zástavní smlouvou) věc do zástavy. Nepodaří-li se náležitě objasnit všechny okolnosti o tom, zda zástavní věřitel přijal zástavu v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, a jsou-li tedy o dobré víře zástavního věřitele pochybnosti, pak platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře.
V projednávané věci žalovaný 2) namítal, že zástavní smlouvy byly \"ze strany střediska geodesie, resp. státního notářství zaregistrovány\" a že tedy ani \"orgány státu v době platnosti a účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. samy neshledaly při své rozhodovací a kontrolní činnosti\", že zástavní smlouvy jsou \"absolutně neplatnými právními úkony\", a naopak kdy tyto orgány svým postupem \"de facto i de iure potvrdily platnost a účinnost uvedených dokumentů\".
I když namítané okolnosti jsou pro posouzení dobré víry zástavního věřitele nepochybně významné, odvolací soud správně akcentoval, že dnem 24.6.1991 nabyl účinnosti zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, který se vztahoval mimo jiné též na \"obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, včetně zastavěných pozemků\" (srov. §1 odst.1 písm.b) tohoto zákona) a na \"hospodářské budovy a stavby, sloužící zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství, včetně zastavěných pozemků\" (srov. §1 odst.1 písm.c) tohoto zákona) a podle něhož dnem účinnosti zákona (tj. dnem 24.6.1991) zanikalo mimo jiné právo hospodaření k nemovitostem ve vlastnictví státu (srov. §22 odst.1 písm.f) tohoto zákona). Protože podle jednoho ze základních principů českého právního řádu \"neznalost zákona neomlouvá\" nikoho, a tedy ani zástavního věřitele, neměl se zástavní věřitel při uzavírání zástavních smluv ze dne 24.9.1991 a 9.3.1992 spokojit s tím, komu podle zápisu v evidenci nemovitostí (provedeného přede dnem 24.6.1991) svědčí právo hospodaření k zastavovaným nemovitostem. Protože zástavní smlouvy uzavíral po účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. a protože věděl (musel vědět), že mu žalovaný 1) dává do zástavy \"zemědělský majetek\", měl (musel mít) - zejména vzhledem k ustanovení §22 odst.1 písm.f) zákona č. 229/1991 Sb. - důvodné pochybnosti o tom, zda žalovaný 1) opravdu má k zastavovaným nemovitostem jím tvrzené právo hospodaření. Za této situace nepochybně patřilo k běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze po zástavním věřiteli požadovat (od něj očekávat), aby se o právním titulu zástavce náležitě přesvědčil. Jestliže to - jak vyplývá z výsledků dokazování - neučinil a nedodržel tak běžnou (obvyklou) opatrnost potřebnou při uzavírání každé zástavní smlouvy, nemohl být v dobré víře, že by žalovaný 1), kterému v době uzavření zástavních smluv ze dne 24.9.1991 a 9.3.1992 právo hospodaření ve skutečnosti již nenáleželo, byl oprávněn předmětné nemovitosti zastavit.
Na uvedeném závěru nic nemění skutečnost, že podle zástavní smlouvy ze dne 24.9.1991 bylo zástavní právo zapsáno do evidence nemovitostí (nyní Katastru nemovitostí České republiky). Příslušný orgán totiž zapisoval zřízení zástavního práva do evidence nemovitostí na žádost vlastníka nebo toho, kdo měl k zastavované nemovitosti právo hospodaření (srov. §129f odst.3 hospodářského zákoníku), aniž by byl oprávněn správnost takového zápisu posuzovat. I kdyby však takovou povinnost měl a zápis by - v rozporu se zákonem - provedl, nelze z toho nijak - jak vyplývá z výše uvedeného - usuzovat na dobrou víru zástavního věřitele, neboť to nic nevypovídá o tom, jak zástavní věřitel při uzavírání zástavní smlouvy postupoval (měl postupovat).
Zástavní smlouva ze dne 9.3.1992 byla - jak soudy za řízení zjistily - registrována rozhodnutím býv. Státního notářství v Kolíně ze dne 12.3.1992 pod č. R III 302/92. I když státní notářství mělo při své rozhodování zkoumat též právní titul, na základě kterého zástavce dával nemovitosti do zástavy, nemá jeho opomenutí v tomto směru v projednávané věci právní význam. Z nesprávného postupu státního notářství při rozhodování o registraci zástavní smlouvy totiž rovněž není možné usuzovat na dobrou víru zástavního věřitele, neboť - obdobně jako ohledně zástavní smlouvy ze dne 24.9.1991 - nic nevypovídá o tom, jak zástavní věřitel při uzavírání zástavní smlouvy postupoval (měl postupovat).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v dovoláním napadeném výroku z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl v tomto výroku postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst.1 o.s.ř., §229 odst.2 písm.a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst.3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného 2) podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaný 2) s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. srpna 2004
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu