ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.1275.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 1275/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce N. v K., příspěvkové organizace, zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ing. K. K., zastoupenému advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 248/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. října 2003 č.j. 10 Co 458/2003-88, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 28. března 2003 č.j. 6 C 248/2002-68 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Klatovech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 9.9.2002 žalovaný sdělil žalobci, že s ním podle ustanovení §54 odst.1 písm.b) zákoníku práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobce mu od dubna 2002 nevyplácí \"bez právního důvodu\" mzdu a ani náhradu mzdy.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Klatovech dne 13.11.2002 domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovanému - poté, co byl dnem 7.3.2002 odvolán z funkce ředitele organizace - nabídl jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci (vedoucího provozního oddělení nebo vedoucího technického oddělení). Žalovaný tuto nabídku odmítl s tím, že nabídnuté práce jsou pro něj nevhodné, žalobce však tuto námitku doloženou zprávou jeho ošetřujícího lékaře \"neakceptoval s ohledem na posouzení zdravotního stavu lékařem závodní preventivní péče MUDr. K. Č.\" a přestal mu vyplácet náhradu mzdy. Okamžité zrušení pracovního poměru, které žalovaný poté učinil, je podle názoru žalobce neplatné; považoval-li žalovaný za důvod okamžitého zrušení pracovního poměru nezaplacení mzdy již za měsíc duben 2002, která byla splatná nejpozději do 31.5.2002, bylo učiněno po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení §54 odst.2 zákoníku práce a žalovanému nenáleží náhrada mzdy, neboť nedůvodně odmítl nabídnutá pracovní místa.
Žalovaný namítal, že žalobce mu po odvolání z funkce ředitele organizace nenabídl práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu (k lékařské zprávě MUDr. K. Č. nelze přihlížet, neboť \"byla vydána protizákonně bez jeho souhlasu\") a že mu proto náleží náhrada mzdy podle ustanovení §65 odst.3 a §130 zákoníku práce. K tvrzení žalobce, že k okamžitému zrušení pracovního poměru přistoupil po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení §54 odst.2 zákoníku práce, žalovaný uvedl, že \"tato lhůta počíná běžet každý měsíc, ve kterém mu nebyla poskytnuta náhrada mzdy, znovu, a to po 15 dnech od data splatnosti mzdy\"; protože mu žalobce nevyplatil náhradu mzdy ani za červenec 2002, učinil okamžité zrušení pracovního poměru včas.
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 28.3.2002 č.j. 6 C 248/2002-68 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 5.525,- Kč k rukám advokáta. Z provedených důkazů zjistil, že žalovaný, jehož pracovní poměr u žalobce po odvolání z funkce ředitele organizace ve smyslu ustanovení §65 odst.3 zákoníku práce stále trvá, \"účelově\" odmítl práce, které mu žalobce nabídnul a které pro něj byly vhodné, neboť předpokládal, že bude pracovat ve funkci ředitele N. v P.; postup žalobce, který nevyplácel žalovanému náhradu mzdy, proto není v rozporu se zákonem. Soud prvního stupně dále dovodil, že mzda je podle ustanovení §119 odst.1 zákoníku práce splatná nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vznikl zaměstnanci nárok na mzdu nebo některou její složku. Zrušil-li žalovaný okamžitě pracovní poměr z důvodu \"nevyplácení mzdy\" od měsíce dubna 2002, musí být přihlédnuto k tomu, že mzda za měsíc duben 2002 byla splatná nejpozději do 31.5.2002 a že žalobce tedy přistoupil k okamžitému zrušení pracovního poměru po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení §54 odst.2 zákoníku práce.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 2.10.2003 č.j. 10 Co 458/2003-88 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.150,- Kč k rukám advokáta. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dovodil, že žalovaný pracoval u žalobce od 7.8.2001 jako ředitel organizace až do 7.3.2002, kdy byl z funkce odvolán. Žalobce mu poté nabídl jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, kterou žalovaný odmítl. Dopisem ze dne 22.4.2002 žalobce vyzval žalovaného, aby se dostavil k sepsání pracovní smlouvy, a současně ho upozornil, že mu bude dnem 1.5.2002 \"zastavena výplata náhrady mzdy\", jestliže se k sepsání pracovní smlouvy nedostaví do 30.4.2002. Mzda (náhrada mzdy) za měsíc duben 2002 byla splatná ve smyslu ustanovení §119 odst.1 zákoníku práce a §10 odst.1 zákona o mzdě nejpozději do 31.5.2002. Protože žalobce nevyplatil žalovanému mzdu (náhradu mzdy) ani do 15.6.2002, vznikl důvod, pro který žalovaný mohl okamžitě zrušit pracovní poměr a trval \"po dobu 1 měsíce, tj. do 15.7.2002\". Žalovaný přistoupil k okamžitému zrušení pracovního poměru až dopisem ze dne 9.9.2002, který byl žalobci doručen dne 13.9.2002, tedy až po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení §54 odst.2 zákoníku práce. Aniž by bylo potřebné se zabývat tím, zda práce, které žalobce nabídl žalovanému, byly pro žalovaného vhodné vzhledem k jeho zdravotnímu stavu, je nepochybné, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatným právním úkonem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že žalobce mu po odvolání z funkce ředitele nenabídl jinou práci, která by byla pro něj vhodná vzhledem k jeho zdravotnímu stavu, a že proto mu žalobce měl poskytovat podle ustanovení §130 zákoníku práce náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku. Žalovanému tedy \"v každém měsíci znovu vznikl nárok na náhradu mzdy a po té, co mu v jednotlivých měsících nebyla mzda vyplacena, mu vznikalo i právo okamžitě zrušit pracovní poměr\". Žalovaný \"nezpochybňuje skutečnost, že pokud mu nebyla vyplacena náhrada mzdy za duben 2002 měl možnost okamžitě zrušit pracovní poměr do 15.7.2002\", má však za to, že \"pokud mu vzniklo právo na výplatu náhrady mzdy i v dalších měsících, tj. v květnu, červnu, červenci, srpnu atd\", vzniklo mu \"vždy znovu i právo na okamžité zrušení pracovního poměru, jestliže mu v těchto měsících nebyla náhrada mzdy vyplacena\". Žalovaný okamžitě zrušil pracovní poměr dopisem ze dne 9.9.2002 \"oprávněně\", neboť náhrada mzdy mu nebyla vyplacena ani v červnu a červenci 2002. Ustanovení §54 odst.2 zákoníku práce je třeba podle jeho názoru vykládat tak, že \"subjektivní jednoměsíční lhůta k okamžitému zrušení pracovního poměru počíná běžet za každý měsíc, kdy nebyla zaměstnanci poskytnuta mzda, a pokud není mzda vyplácena po dobu více měsíců, toto právo se v každém dalším měsíci znovu obnovuje\". Přípustnost dovolání žalovaný dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání \"buď odmítl jako zjevně bezdůvodné nebo je zamítl\". Uvedl, že neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru žalovaný \"způsobil\" tím, že za jeho důvod \"pojal i duben 2002\", neboť \"za měsíc duben 2002 nemohl v září okamžitě zrušit pracovní poměr\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst.2 a §242 odst.3 o.s.ř.), že žalovaný byl dnem 7.3.2002 odvolán z funkce ředitele organizace a že mu žalobce vyplácel ve smyslu ustanovení §65 odst.3 a §130 zákoníku práce náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku. Žalobce poté nabídl žalovanému jinou práci, žalovaný tuto nabídku odmítl s odůvodněním, že tato práce pro něj není vhodná vzhledem k jeho zdravotnímu stavu, a žalobce - vycházeje z toho, že žalovaný je schopen s ohledem na svůj zdravotní stav vykonávat nabídnutou práci - přestal žalobci vyplácet od května 2002 (počínaje náhradou mzdy za duben 2002, splatnou v květnu 2002) náhradu mzdy. Žalovaný dopisem ze dne 9.9.2002, který byl žalobci doručen dne 13.9.2002, se žalobcem okamžitě zrušil pracovní poměr z důvodu, že žalobce mu nevyplácí od dubna 2002 mzdu a ani náhradu mzdy.
Za tohoto stavu věci odvolací soud řešil právní otázky, kdy nastává splatnost náhrady mzdy, na kterou měl žalovaný (podle svého názoru) nárok podle ustanovení §65 odst.3 a §130 zákoníku práce, a kdy začíná běžet jednoměsíční lhůta k okamžitému zrušení pracovního poměru uvedená v ustanovení §54 odst.2 zákoníku práce v případě, že zaměstnanec zrušil se zaměstnavatelem okamžitě pracovní poměr podle ustanovení §54 odst.1 písm.b) zákoníku práce a že důvodem k tomuto opatření bylo nevyplacení mzdy (náhrady mzdy) za několik po sobě následujících výplatních období a mzda (náhrada mzdy) za tato období nebyla zaměstnanci vyplacena ani v době okamžitého zrušení pracovního poměru. První z uvedených právních otázek odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou soudů a druhá dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Napadený rozsudek tedy představuje rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam, a proto dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že žalovaný pracovní poměr se žalobcem okamžitě zrušil dopisem ze dne 9.9.2002, který byl žalobci doručen dne 13.9.2002 - posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb.,č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb. a č. 202/2002 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2002 (dále jen \"zák. práce\"), a - vzhledem k tomu, že žalobce nevyplácel žalovanému náhradu mzdy (platu) za období od dubna 2002 do doby okamžitého zrušení pracovního poměru - podle zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění zákonů č. 590/1992 Sb., č. 10/1993 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb. a č. 217/2000 Sb., tedy podle zákona o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku ve znění účinném do 30.4.2004 (dále jen \"zákona o mzdě\"), popřípadě podle zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění zákonů č. 590/1992 Sb., č. 10/1993 Sb., č. 40/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 201/1997 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 132/2000 Sb., č. 217/2000 Sb., č. 492/2001 Sb. a č. 308/2002 Sb. (pro dobu po 12.7.2002), tedy podle zákona o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech ve znění účinném do 31.12.2002 (dále jen \"zákona o platu\").
Podle ustanovení §54 odst.1 písm.b) zák. práce zaměstnanec může pracovní poměr okamžitě zrušit, jestliže zaměstnavatel mu nevyplatil mzdu nebo náhradu mzdy do 15 dnů od uplynutí její splatnosti.
Podle ustanovení §54 odst.2 zák. práce zaměstnanec může okamžitě zrušit pracovní poměr pouze ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení dověděl, nejpozději do jednoho roku, kdy tento důvod vznikl.
Podle ustanovení §55 zák. práce okamžité zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve stanovené lhůtě doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí dodatečně měnit.
Platnost právních úkonů (včetně právních úkonů učiněných podle pracovněprávních předpisů) je třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn (srov. například §240 odst. 1 a 3 zák. práce). Tato zásada se uplatňuje rovněž při posuzování platnosti právních úkonů směřujících k rozvázání pracovního poměru (dohody, výpovědi, okamžitého zrušení, zrušení ve zkušební době) [srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.9.1998 sp. zn. 2 Cdon 829/97, který byl uveřejněn pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998]. Zkoumání podmínek stanovených pracovněprávními předpisy pro podání platného okamžitého zrušení pracovního poměru se proto děje podle stavu existujícího v době okamžitého zrušení a nikoli například podle stavu, který je dán v době rozhodování soudu. Vzhledem k tomu, že právní účinky okamžitého zrušení pracovního poměru nastávají dnem, v němž bylo okamžité zrušení doručeno (popřípadě se považuje za doručené) druhému účastníku, posuzuje soud platnost okamžitého zrušení pracovního poměru k tomuto dni.
Smyslem (účelem) ustanovení §54 odst.1 písm.b) zák. práce je zaměstnanci umožnit, aby mohl ihned (tj. bez nutnosti rozvazovat pracovní poměr výpovědí) skončit takový pracovní poměr, v němž zaměstnavatel významným způsobem porušil svou povinnost (srov. §35 odst.1 písm.a) zák. práce) vyplatit zaměstnanci za vykonanou práci mzdu nebo mu poskytnout v zákonem stanovených případech náhradu mzdy a tuto svou povinnost nesplnil ani v dodatečné lhůtě 15 dnů po splatnosti těchto nároků. Nesplnil-li totiž zaměstnavatel ani v dodatečné patnáctidenní lhůtě povinnost vyplatit zaměstnanci splatnou mzdu nebo náhradu mzdy, nelze po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby pro zaměstnavatele, který tak významně porušil svou povinnost z pracovního poměru, nadále pracoval.
Důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení §54 odst.1 písm.b) zák. práce je - jak vyplývá z jeho znění - skutečnost, že zaměstnavatel nevyplatil zaměstnanci mzdu nebo náhradu mzdy do 15 dnů po uplynutí její splatnosti. Naplnění uvedeného výpovědního důvodu tedy nespočívá v tom, že zaměstnavatel nevyplatil zaměstnanci mzdu nebo náhradu mzdy do uplynutí její splatnosti, popřípadě v tom, že zaměstnavatel neuspokojil splatný nárok zaměstnance na mzdu nebo na náhradu mzdy (a je tedy ve smyslu ustanovení §256 odst.1 zák. práce v prodlení s uspokojením těchto nároků), ale právě (a jenom) v tom, že nastala splatnost mzdy nebo náhrada mzdy a, současně, že zaměstnavatel neuspokojil nárok na mzdu nebo náhradu mzdy ani v dodatečné lhůtě 15 dnů poté, co se mzda nebo náhrada mzdy stala splatnou. Vzhledem k tomu, že v ustanovení §54 odst.1 písm.b) zák. práce se nerozlišuje mezi mzdou a částí mzdy, náhradou mzdy a částí náhrady mzdy, zálohou na mzdu a jejím doplatkem apod., je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru i neuhrazení části mzdy nebo náhrady mzdy, tedy neuhrazení každé splatné mzdy nebo náhrady mzdy, která nebyla zaměstnanci nejpozději do uplynutí dodatečné lhůty patnácti dnů vyplacena proto, že zaměstnavatel porušil svoji povinnost vyplývající z pracovního poměru uloženou ustanovením §35 odst. 1 písm. a) zák. práce platit zaměstnanci za vykonanou práci mzdu. Důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení §54 odst.1 písm.b) zák. práce je současně dán i v případě, že zaměstnavatel ještě před doručením okamžitého zrušení uspokojil nárok zaměstnance na mzdu nebo náhradu mzdy, jestliže zaměstnanci vyplatil dlužnou mzdu nebo náhradu mzdy až po uplynutí 15 dnů po její splatnosti (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.4.2002 sp. zn. 21 Cdo 1151/2001, který byl uveřejněn pod č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).
V případě, že zaměstnavatel nevyplatil mzdu nebo náhradu mzdy do 15 dnů po uplynutí její splatnosti za více měsíců nebo jinak určených výplatních období a že zaměstnanec okamžitě zrušil se zaměstnavatelem pracovní poměr z takto vymezeného důvodu, ze znění a smyslu ustanovení §54 odst.1 písm.b) zák. práce a za přihlédnutí k tomu, že platnost tohoto okamžitého zrušení pracovního poměru se posuzuje k okamžiku a se zřetelem na okolnosti ke dni, kdy bylo doručeno zaměstnavateli, vyplývá, že důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru je naplněn i tehdy, jestliže zaměstnavatel nevyplatil zaměstnanci do 15 dnů po uplynutí splatnosti mzdu nebo náhradu mzdy (jejich část) pouze za jeden z více měsíců nebo jinak určených výplatních období, jichž se zaměstnanec dovolával. Oprávnění okamžitě zrušit pracovní poměr totiž ustanovení §54 odst.1 písm.b) zák. práce nespojuje s tím, za kolik měsíců či jinak určených výplatních období zaměstnavatel skutečně nevyplatil zaměstnanci mzdu nebo náhradu mzdy (jejich části) do 15 dnů po uplynutí jejich splatnosti, ale jen se stavem, že v době doručení okamžitého zrušení pracovního poměru měl zaměstnanec vůči zaměstnavateli nárok na mzdu nebo náhradu mzdy (jejich část), který nebyl do 15 dnů po uplynutí jeho splatnosti uspokojen. Pro posouzení platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru v uvedeném případě tedy není významné, zda za všechny, popřípadě za kolik z více měsíců nebo jinak určených výplatních období, jimiž zaměstnanec svůj právní úkon zdůvodnil, zaměstnavatel skutečně nevyplatil zaměstnanci do 15 dnů po uplynutí jejich splatnosti mzdu nebo náhradu mzdy (jejich část); rozhodující je, zda zaměstnanec měl vůči zaměstnavateli v den, kdy mu bylo doručeno okamžité zrušení pracovního poměru, nárok na mzdu nebo náhradu mzdy (jejich část), který nebyl do 15 dnů po uplynutí jeho splatnosti uspokojen, alespoň za jedno z výplatních období, jichž se v okamžitém zrušení pracovního poměru dovolával.
Ustanovení §54 odst.2 zák. práce určuje k okamžitému zrušení pracovního poměru jednak tzv. subjektivní lhůtu, která trvá jeden měsíc a běží ode dne, kdy se zaměstnanec o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru dověděl, jednak tzv. objektivní lhůtu, která trvá jeden rok a běží ode dne, kdy důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru vznikl. K tomu, aby okamžité zrušení pracovního poměru bylo včasné, je zapotřebí, aby je zaměstnanec učinil (zaměstnavateli doručil) dříve, než uplynou obě tyto lhůty.
Zaměstnanec se ve smyslu ustanovení §54 odst.2 zák. práce doví o důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení §54 odst.1 písm.b) zák. práce dnem, kdy získal vědomost (dověděl se) o tom, že mu zaměstnavatel nevyplatil mzdu nebo náhradu mzdy (jejich část), ačkoliv od jejich splatnosti již uplynulo 15 dnů. Spatřuje-li zaměstnanec důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru v tom, že mu zaměstnavatel nevyplatil mzdu nebo náhradu mzdy do 15 dnů po uplynutí její splatnosti za více měsíců nebo jinak určených výplatních období, doví se zaměstnanec o důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru pokaždé, kdy získá vědomost o tom, že mu zaměstnavatel nevyplatil mzdu nebo náhradu mzdy (jejich část) za jednotlivá výplatní období. Protože důvod okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení §54 odst.1 písm.b) zák. práce je dán - jak uvedeno výše - i tehdy, jestliže zaměstnavatel nevyplatil zaměstnanci do 15 dnů po uplynutí splatnosti mzdu nebo náhradu mzdy (jejich část) pouze za jeden z více měsíců nebo jinak určených výplatních období, je pro závěr, zda okamžité zrušení pracovního poměru bylo včasné, rozhodující, kdy získal vědomost (dověděl se), že mu zaměstnavatel za rozhodné výplatní období nevyplatil mzdu nebo náhradu mzdy (jejich část) do 15 dnů po uplynutí její splatnosti.
V projednávané věci žalovaný okamžitě zrušil pracovní poměr - jak bylo soudy zjištěno - z důvodu, že mu žalobce nevyplácel mzdu (náhradu mzdy) od dubna 2002. K tomu, aby mohl být učiněn závěr, že k okamžitému zrušení pracovního poměru přistoupil opožděně, nepostačovalo zjištění o tom, že bylo doručeno žalobci po uplynutí jednoměsíční lhůty počítané ode dne, kdy se žalovaný dověděl o tom, že mu nebyla do 15 dnů po uplynutí splatnosti vyplacena mzda (náhrada mzdy) za měsíc duben 2002. Žalovaného okamžité zrušení pracovního poměru by bylo z pohledu ustanovení §54 odst.2 zák. práce neplatné jen tehdy, kdyby je učinil po uplynutí jednoměsíční lhůty počítané ode dne, kdy se dověděl o tom, že mu nebyla do 15 dnů po uplynutí splatnosti vyplacena mzda (náhrada mzdy) i ohledně ostatních měsíců, jimiž své okamžité zrušení pracovního poměru zdůvodnil. Odvolací soud se však veden svým chybným právním názorem věcí z tohoto pohledu nezabýval. Právní posouzení věci odvolacím soudem je proto neúplné a tedy i nesprávné.
Dovolací soud dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého mzda (náhrada mzdy) žalovaného za měsíc duben 2002 byla splatná nejpozději do 31.5.2002.
Odvolacímu soudu je třeba nejprve vytknout, že otázku splatnosti mzdy (náhrady mzdy) posuzoval podle ustanovení §119 zák. práce. Žalobce je - jak bylo soudy zjištěno - příspěvkovou organizací a odměňování jeho zaměstnanců se řídí zákonem o platu, jsou-li jeho výdaje na platy a odměny za pracovní pohotovost zabezpečovány jeho finančním vztahem k rozpočtu zřizovatele nebo z úhrad podle zvláštních zákonů [§1 odst.1 písm.b) zákona o platu], nebo zákonem o mzdě, jsou-li výdaje na odměňování jeho zaměstnanců za práci zabezpečovány jinak (§2 zákona o mzdě). Protože otázky splatnosti mzdy a náhrady mzdy jsou upraveny v zákoně o mzdě i v zákoně o platu, je vyloučeno (srov. §22 zákona o mzdě a §25 zákona o platu), aby byly posuzovány - ve vztahu k zaměstnancům, jejichž odměňování se řídí zákonem o mzdě nebo zákonem o platu - podle ustanovení §119 zák. práce.
Podle ustanovení §10 odst.1 zákona o mzdě je mzda splatná po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vznikl zaměstnanci nárok na mzdu nebo na některou její složku, pokud nebylo v pracovní smlouvě nebo v kolektivní smlouvě sjednáno kratší než měsíční období splatnosti mzdy.
Podle ustanovení §10 odst.2 zákona o mzdě v rámci období uvedeného v §10 odst.1 tohoto zákona určí zaměstnavatel po projednání s příslušným odborovým orgánem pravidelný termín výplaty, není-li tento termín sjednán v kolektivní smlouvě.
Podle ustanovení §11 odst.3 věty první zákona o mzdě se mzda vyplácí v pracovní době a na pracovišti, nebylo-li v kolektivní smlouvě nebo v pracovní smlouvě dohodnuto jinak.
Citovaná ustanovení se vztahují obdobně též na splatnost a výplatu náhrady mzdy (§19 zákona o mzdě).
Z citovaných ustanovení, jejichž znění bylo přijato zákonem č. 217/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 10/1993 Sb., o státním rozpočtu České republiky na rok 1993, o změně a doplnění některých zákonů České národní rady a některých dalších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 132/2000 Sb., o změně a zrušení některých zákonů souvisejících se zákonem o krajích, zákonem o obcích, zákonem o okresních úřadech a zákonem o hlavním městě Praze, jenž nabyl účinnosti dnem 1.1.2001, vyplývá, že splatnost mzdy (náhrady mzdy) nenastává - na rozdíl od právní úpravy účinné do 31.12.2000 - uplynutím období uvedeného v ustanovení §10 odst.1 zákona o mzdě, ale v pravidelném termínu výplaty mzdy, který byl sjednán v kolektivní smlouvě, popřípadě který byl určen zaměstnavatelem po projednání s příslušným odborovým orgánem, nebyl-li předmětem ujednání obsaženého v kolektivní smlouvě, a že už samotným nevyplacením mzdy (náhrady mzdy) v pravidelném termínu výplaty se zaměstnavatel ocitá v prodlení s upokojením nároku zaměstnance na mzdu nebo na náhradu mzdy (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11.3.2003 sp. zn. 21 Cdo 1155/2002, který byl uveřejněn pod č. 46 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003).
Za řízení před soudy dosud nebyly zjištěny okolnosti, zda odměňování zaměstnanců žalobce v rozhodné době se řídilo zákonem o mzdě nebo zákonem o platu a jak byl u žalobce určen pravidelný termín výplaty. Měla-li být žalovanému vyplácena mzda nebo náhrada mzdy za dobu od dubna 2002 podle zákona o mzdě, pak nemůže být správný názor, že jejich splatnost nastala nejpozději do 31.5.2002, neboť se staly splatné již v průběhu měsíce května, a to v pravidelném termínu výplaty mzdy, který byl u žalobce sjednán v kolektivní smlouvě, popřípadě který byl určen žalobcem po projednání s příslušným odborovým orgánem, nebyl-li předmětem ujednání obsaženého v kolektivní smlouvě. Pravidelný termín výplaty by byl rozhodný pro určení splatnosti platu a náhrady platu rovněž v případě, kdyby se odměňování zaměstnanců žalobce v rozhodné době řídilo zákonem o platu (srov. §16 odst.1 a 2, §17 odst.2 a §22 zákona o platu). Rozsudek odvolacího soudu tedy ani z těchto důvodů nemůže obstát.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.); v dalším řízení se soudy neopomenou zabývat též otázkou aktivní legitimace žalobce k požadovanému určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru s ohledem na to, že dnem 14.8.2003 vznikla obchodní společnost K. n., a.s., na níž měla přejít ve smyslu ustanovení §249 zákoníku práce práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům žalobce, neboť na přejímajícího zaměstnavatele přechází práva a povinnosti nejen vůči zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah v době přechodu vůči dosavadnímu zaměstnavateli nepochybně trval, ale i vůči těm zaměstnancům, kteří v době přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů vedli u soudu s dosavadním zaměstnavatelem spor o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18.9.1997 sp. zn. 2 Cdon 1495/96, který byl uveřejněn pod č. 82 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. září 2004
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu