ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.1418.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 1418/2004-116
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce F. A. S., proti žalované M. Š., zastoupené advokátkou, o 29.000,- Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě žalované o 33.668,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 38 C 36/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2003 č.j. 58 Co 383/2003-78, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.295,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná zaplatila 29.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 1.8.2000 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že v období od 16.10.1998 do 14.9.1999 poskytl žalované ze svého f. k. a s. p. půjčku v celkové výši 50.000,- Kč, kterou žalovaná v době trvání pracovního poměru u žalobce splácela formou srážek ze mzdy po 1.500,- Kč měsíčně. Od prosince 1999, kdy pracovní poměr účastníků skončil, však žalovaná odmítá půjčku splácet a ke dni 22.5.2002 „žalobce eviduje pohledávku za žalovanou ve výši jistiny 29.000,- Kč“.
Žalovaná uplatnila vůči žalobci vzájemnou žalobou požadavek na zaplacení 33.668,- Kč s odůvodněním, že „ve smyslu článku B.2.5 kolektivní smlouvy“ jí měla být v souvislosti s rozvázáním pracovního poměru vyplacena mimořádná odměna ve výši dvou měsíčních platů (tj. 45.200,- Kč), avšak žalobce jí z tohoto důvodu vyplatil toliko 11.532,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 6.12.2002 č.j 38 C 36/2001-62 zamítl žalobu o zaplacení 29.000,- Kč s příslušenstvím a uložil žalobci, aby zaplatil žalované 4.660,- Kč s 5% úrokem z prodlení od 1.5.2001 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 6.050,- Kč „k rukám zástupce žalované“. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že „během řízení sice bylo prokázáno“, že žalobce žalované poskytl půjčku ve výši 50.000,- Kč, kterou žalovaná splácela formou srážek ze mzdy po 1.500,- Kč měsíčně až do doby rozvázání pracovního poměru účastníků dohodou ke dni 30.11.1999, „avšak zároveň bylo prokázáno“, že vzhledem k rozvázání pracovního poměru z důvodu organizačních změn má žalovaná „dle bodu b) 2.5 kolektivní smlouvy“ vůči žalobci nárok na vyplacení mimořádné odměny ve výši dvou měsíčních platů, kterou jí žalobce vyplatil pouze zčásti. Protože výše nedoplatku této mimořádné odměny (tj. 33.668,- Kč) „převyšuje žalobcem uplatňovanou pohledávku“, soud prvního stupně „s ohledem na výše uvedené vzal vzájemnou žalobu žalované uplatněnou proti pohledávce žalobce za oprávněnou“ a rozhodl tak, že „zamítl celý žalobní návrh uplatňovaný žalobcem vůči žalované“ a současně žalobci uložil, aby zaplatil žalované částku 4.660,- Kč s příslušenstvím, která „je rozdílem mezi žalobním návrhem a uplatňovanou vzájemnou žalobou žalované“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24.9.2003 č.j. 58 Co 383/2003-78 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 5.150,- Kč k rukám advokátky. Odvolací soud dovodil, že v řízení bylo „nepochybně prokázáno“, že „v návaznosti na bod B 2.5 kolektivní smlouvy platné pro rok 1999“ tehdejší vedení žalobce rozhodlo na základě rozhodnutí porady vedení ze dne 30.8.1999 o vyplacení mimořádné odměny ve výši dvou měsíčních platů pro zaměstnance, kteří ukončí pracovní poměr se žalobcem z důvodu organizačních změn, a že „mezi zaměstnanci, kterých se toto rozhodnutí týkalo, byla i žalovaná“. Žalobce sice namítal, že nové vedení společnosti po 1.9.1999 rozhodlo o revokaci tohoto rozhodnutí předchozího vedení, avšak „tuto skutečnost za celou dobu řízení žádným hodnověrným způsobem neprokázal, když odvolací soud považuje za správný závěr soudu prvního stupně, že ani výpověď svědka Ing. Plachého, výkonného ředitele žalobce po 1.9.1999, tyto závěry zvrátit nemůže“. Jelikož nárok žalované uplatněný vzájemnou žalobou je za daného stavu (kdy žalobce vyplatil žalované na zmíněné mimořádné odměně namísto 45.200,- Kč pouze 11.532,- Kč) opodstatněný, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že oprávněná pohledávka žalobce vůči žalované ve výši 29.000,- Kč s příslušenstvím z titulu nedoplacené půjčky poskytnuté žalované z fondu FKSP „zanikla započtením ve smyslu §98 o.s.ř.“ a že žalované naopak náleží od žalobce částka „4.660,- Kč jako doplatek mimořádné odměny, na který jí vznikl nárok“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť podle jeho názoru „je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“. Uvedenou vadu spatřoval v tom, že v řízení před soudem prvního stupně nebyl „navzdory návrhu žalobce“ proveden důkaz výslechem svědka Ing. P., „který jediný, na rozdíl od svědků, kteří v řízení byli vyslechnuti“, byl v době po 31.8.1999 členem vedení žalobce a mohl by vysvětlit obsah a důsledky provedené revokace původního rozhodnutí vedení žalobce z doby před 1.9.1999. I když odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že správné závěry soudu prvního stupně nemohla výpověď svědka Ing. Plachého zvrátit, dovolatel „nadále považuje případnou výpověď tohoto jmenovaného svědka za právně významnou, způsobilou prokázat, že ve smyslu revokace rozhodnutí původního vedení žalobce o vyplacení mimořádných odměn ve smyslu podnikové kolektivní smlouvy v plné výši došlo ke změně ve výši nároku žalované na vyplacení citované odměny, přičemž o této nové výši rozhodl zaměstnavatel v době po 31.8.1999“. Za této situace tedy žalovaná vůči žalobci žádnou pohledávku neměla, neboť „nová výše jejího nároku týkající se vyplacení odměny ve smyslu uzavřené kolektivní smlouvy byla ze strany žalobce upokojena v době předcházející podání žaloby“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť podle jejího názoru nejsou námitky žalobce opodstatněné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce (tj. pouze tehdy, jde-li o řešení právních otázek). Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel zato, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze proto podat především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobce však ve svém dovolání právní názor odvolacího soudu (aplikaci ustanovení §20 odst. 2 zák. práce na soudem zjištěný skutkový stav) nezpochybňuje. Z obsahu dovolání (z vylíčení jeho důvodů) vyplývá, že podstatou jeho námitek je nesouhlas se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) vychází, a dále kritika postupu, jakým k nim odvolací soud dospěl. Žalobce v prvé řadě namítá, že „řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“ a která podle jeho názoru spočívá v tom, že „navzdory návrhu žalobce“ soudy neprovedly důkaz výslechem svědka Ing. P., jehož výpověď dovolatel považuje (přes opačné stanovisko soudů) „za právně významnou“. Současně žalobce na rozdíl od skutkových zjištění soudů obou stupňů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že „v době po 31.8.1999“ nové vedení společnosti rozhodlo „o nové výši“ nároku žalované na vyplacení mimořádné odměny), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že vzájemná žaloba žalované není opodstatněná, neboť po podání žaloby již „žalovaná vůči žalobci žádnou pohledávku neměla“). Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože námitky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., a protože ani tvrzená vada řízení podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (spočívající v tom, že nebyl proveden navržený důkaz) - i kdyby byla opodstatněná - není bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy, nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť - jak uvedeno výše - nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 2.220,- Kč (srov. §3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.), celkem ve výši 2.295,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalované tyto náklady nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. listopadu 2004
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu