ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.1440.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 1440/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně V. M., zastoupené advokátem, proti žalované C. G. a.s., zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o 39.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 42 C 244/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2003 č.j. 51 Co 502/2002-107, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 26.5.1999 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) a f) zák. práce. Naplnění výpovědního důvodu spočívajícího v nesplňování požadavků pro řádný výkon sjednané práce spatřovala v „nedostatečné odborné péči, kterou žalobkyně věnovala vyhotovování dodatků ke smlouvám o dílo s třetími osobami (např. zcela chybné číslování dodatků s p. Z. – lokalita N. S., od základu chybné uzavření dodatku ke smlouvě s pí V., který musel být za účasti třetí strany zcela přepracován), čímž byla poškozena profesionální pověst firmy a hrozí tedy nemalá škoda“; na tyto nedostatky byla žalobkyně v posledních 12 měsících písemně upozorněna a vyzvána k jejich odstranění. Výpovědní důvod spočívající v „opakovaném závažném porušení pracovní kázně“ ze strany žalobkyně pak žalovaná spatřovala v „nepovoleném předčasném opuštění pracoviště dne 19.5.1999, chybném uzavření dodatků ke smlouvám o dílo s třetími osobami, kterým byla poškozena profesionální pověst firmy (např. Z.), neuzavření dodatku ke smlouvě o dílo s pí D. (lokalita N. S.), kterým vznikla společnosti nemalá finanční škoda, a nedostavení se na určené pracoviště na lokalitě v K. dne 25.5.1999“ s tím, že dne 20.5.1999 byla žalobkyně písemně upozorněna na možnost dání výpovědi.
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně ), aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná, a aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 39.500,- Kč. Žalobu, kterou po žalované požadovala „s odvoláním na ust. §61 odst. 3 zákoníku práce“ náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku (19.750,- Kč) za dvouměsíční výpovědní dobu, odůvodnila tím, že vzhledem k pracovní neschopností žalobkyně trvající od 1.6.1999 do 24.10.1999 počala tato výpovědní doba běžet až 24.10.1999 a pracovní poměr účastníků - žalobkyně dne 22.10.1999 oznámila žalované, že netrvá na dalším zaměstnávání - skončil dnem 24.12.1999.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 16.1.2002 č.j. 42 C 244/99-86 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 2.580,- Kč. Soud prvního stupně vycházeje ze zjištění, že v daném případě nebylo prokázáno naplnění žádného z uplatněných výpovědních důvodů a že kromě toho je jejich skutkové vylíčení zčásti neurčité, dospěl k závěru, že výpověď ze dne 26.5.1999 je „v části nedůvodná a v části neplatná“. Za situace, kdy žalovaný rozvázal pracovní poměr s žalobkyní neplatně, žalobkyně netrvala na dalším zaměstnávání a účastníci se nedohodli jinak, skončil pracovní poměr účastníků uplynutím dvouměsíční výpovědní doby [§61 odst. 3 písm. a) zák. práce], přičemž podle názoru soudu prvního stupně „ve spojení s ust. §48 odst. 2 ZP“ (byla-li výpovědní doba přerušena pracovní neschopností žalobkyně trvající do 24.10.1999) se tak stalo dnem 24.12.1999. Protože žalovaný vyplatil žalobkyni mzdu jen za období do 24.10.1999, má žalobkyně „ve smyslu ust. §111 a násl. ZP právo na zaplacení mzdy do konce jejího pracovního poměru, tedy za další dva měsíce“, v požadované výši.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31.1.2003 č.j. 51 Co 502/2002-107 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku I.“ (tj. ve výroku o určení neplatnosti výpovědi), „ve výroku II.“ změnil tento rozsudek tak, že žalobu o zaplacení částky 39.500,- Kč zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů před soudy obou stupňů. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že v daném případě nebyl naplněn ani výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce (výzvy k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků ze dne 13.10.1998 a 20.5.1999 nejsou dostatečně určité a nelze k nim proto přihlížet) ani výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce (ve vytčeném jednání žalobkyně nelze spatřovat závažné ani soustavné méně závažné porušování pracovní kázně) a že proto je výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni neplatným právním úkonem. Vycházeje z ustanovení §48 odst. 2 zák. práce (podle kterého skončí pracovní poměru teprve uplynutím zbývající části výpovědní doby po skončení ochranné doby, ledaže zaměstnanec prohlásí, že na prodloužení pracovního poměru netrvá) však na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že není opodstatněn požadavek žalobkyně na zaplacení částky 39.500,- Kč, neboť z obsahu prohlášení žalobkyně ze dne 22.10.1999 vyplývá, že žalobkyně „netrvá na prodloužení pracovního poměru ve smyslu ustanovení §48 odst. 2 zák. práce“, a že je tedy „třeba mít za to, že se žalobkyně vzdala možnosti prodloužení pracovního poměru o dva měsíce výpovědní lhůty po skončení pracovní neschopnosti“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho měnícího výroku ve věci samé) podala žalobkyně dovolání. Namítala, že její prohlášení o tom, že netrvá na prodloužení pracovního poměru, „nelze posuzovat tak, že odpadá výpovědní lhůta“, neboť takové posouzení je podle jejího názoru „v rozporu s §61 odst. 3 písm. a)“ zák. práce. Dovozovala, že za situace, kdy po dání výpovědi byla v pracovní neschopnosti od 1.6.1999 do 24.10.1999, (tj. v ochranné době ve smyslu ustanovení §48 zák. práce), kdy tato výpověď byla shledána neplatnou, žalobkyně netrvala na dalším zaměstnávání a účastníci se nedohodli jinak, „pak dle §61 odst. 3 písm. a) pracovní poměr skončil uplynutím výpovědní doby, tj. 24.12.1999“ a žalobkyně má „dle §111 a násl.“ nárok na zaplacení mzdy za období od 24.10.1999 do 24.12.1999. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná vyjádřila názor, že písemné prohlášení žalobkyně ze dne 22.10.1999 je „zcela jasné“ v tom směru, že se jím žalobkyně vzdala možnosti prodloužení pracovního poměru o dva měsíce výpovědní doby po skončení pracovní neschopnosti, a že „nevidí žádný důvod, proč by nemělo být vykládáno tak, jak je správně vykládá odvolací soud“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění dovolatelka nenapadá), že žalobkyně pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 15.4.1996 jako projektantka. Dne 26.5.1999 dala žalovaná žalobkyni výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) a f) zák. práce pro nesplňování požadavků pro řádný výkon sjednané práce a pro „opakované závažné porušení pracovní kázně“. V době od 1.6.1999 do 24.10.1999 byla žalobkyně v pracovní neschopnosti a dne 22.10.1999 písemně prohlásila, že „netrvá na prodloužení pracovního poměru dle §48 odst. 2 Zákoníku práce“.
Zmíněná výpověď z pracovního poměru byla shledána neplatným právním úkonem; rozsudek odvolacího soudu ze dne 31.1.2003 č.j. 51 Co 502/2002-107 ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16.1.2002 č.j. 42 C 244/99-86 o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalobkyni dne 26.5.1999 podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) a f) zák. práce, nabyl právní moci dnem 31.3.2003 (§159 o.s.ř.).
Předmětem dovolacího řízení je požadavek žalobkyně na zaplacení 39.500,- Kč požadovaný za období od 24.10.1999 (kdy skončila její dočasná pracovní neschopnost) do 24.12.1999 z toho důvodu, že podle jejího názoru pracovní poměr mezi účastníky na základě neplatné výpovědi (žalobkyně netrvala na tom, aby ji zaměstnavatel dále zaměstnával) skončil až uplynutím výpovědní doby, přerušené její dočasnou pracovní neschopností, dnem 24.12.1999. Pro posouzení, zda žalobkyni náleží mzda, popřípadě náhrada mzdy „za období od 24.10.1999 do 24.12.1999“, je proto vzhledem ke skutkovým tvrzením, na kterých je žaloba postavena, především podstatné, zda v uvedeném období pracovní poměr účastníků trval, respektive kdy (ke kterému datu) za výše uvedených skutkových okolností pracovní poměr účastníků skončil.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že se žalobkyně domáhá peněžitého plnění za období od 24.10.1999 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/92 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb. a č. 167/1999 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.11.1999 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení §61 odst. 3 písm. a) zák. práce rozvázal-li zaměstnavatel pracovní poměr neplatně, avšak zaměstnanec netrvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, platí, pokud se se zaměstnavatelem nedohodne písemně jinak, že jeho pracovní poměr skončil dohodou, byla-li dána neplatná výpověď, uplynutím výpovědní doby,
Podle ustanovení §45 odst. 1 zák. práce byla-li dána výpověď, skončí pracovní poměr uplynutím výpovědní doby. Výpovědní doba je stejná pro zaměstnavatele i zaměstnance a činí dva měsíce, pokud není dále stanoveno jinak. Při výpovědi podle §46 odst. 1 písm. a) až c) činí výpovědní doba tři měsíce.
Podle ustanovení §45 odst. 2 zák. práce výpovědní doba začíná prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi a končí uplynutím posledního dne příslušného kalendářního měsíce, s výjimkami vyplývajícími z §47 odst. 2, §48 odst. 2, §49 písm. b) a §70b odst. 1.
Podle ustanovení §48 odst. 2 zák. práce byla-li dána zaměstnanci výpověď před počátkem ochranné doby tak, že by výpovědní doba měla uplynout v této době, ochranná doba se do výpovědní doby nezapočítává; pracovní poměr skončí teprve uplynutím zbývající části výpovědní doby po skončení ochranné doby, ledaže zaměstnanec prohlásí, že na prodloužení pracovního poměru netrvá.
Z uvedených ustanovení vyplývá, že dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď, zaměstnanec netrvá na dalším zaměstnávání a účastníci se písemně nedohodli jinak, stanoví zákon právní fikci, že pracovní poměr účastníků skončil dohodou uplynutím výpovědní doby, která [v posuzované věci nejde o výpověď podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce] činí dva měsíce. Výpovědní doba zásadně začíná běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi a končí uplynutím posledního dne příslušného kalendářního měsíce (§45 odst. 2 zák. práce).
O zvláštní případ běhu výpovědní doby se jedná, jestliže až v době, která následuje po doručení výpovědi a kdy tedy již nastaly účinky výpovědi, dojde k naplnění některé ze skutkových podstat upravených v ustanovení §48 odst. 1 zák. práce, s nímž zákon spojuje vznik tzv. ochranné doby, ve které zaměstnavatel nesmí dát zaměstnanci výpověď. V tomto případě, je-li výpověď dána ještě předtím, než započne ochranná doba, tak, že výpovědní doba by měla uplynout v této době (ochranná doba přesáhne výpovědní dobu), zákon (§48 odst. 2 zák. práce) stanoví, že ochranná doba se do výpovědní doby nezapočítává a pracovní poměr skončí teprve uplynutím zbývající části výpovědní doby po skončení ochranné doby. Nejde tedy v tomto případě o prodloužení výpovědní doby ve vlastním slova smyslu, ale o prodloužení trvání pracovního poměru. Protože právní skutečnost, od níž se ochranná doba odvíjí, může být z časového hlediska značně rozsáhlá a zaměstnanec nemusí mít z tohoto důvodu zájem na tom, aby pracovní poměr skončil s časovým odstupem od doby, kdy mu byla dána výpověď, dává zákoník práce zaměstnanci možnost, aby prohlásil, že na prodloužení pracovního poměru netrvá; učiní-li zaměstnanec takové prohlášeni, pak po uplynutí „zákonné“ výpovědní doby pracovní poměr skončí, i když ještě neskončila ochranná doba.
V posuzovaném případě žalovaná dne 26.5.1999 dala žalobkyni neplatnou výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) a f) zák. práce a žalobkyně - jak vyplývá z obsahu prohlášení ze dne 22.10.1999 i z obsahu žaloby – učinila v průběhu sporu o neplatnost výpovědi prohlášení, že netrvá na dalším zaměstnávání. Důsledkem tohoto prohlášení je potom vznik právní fikce ve smyslu ustanovení §61 odst. 3 písm. a) zák. práce, že pracovní poměr účastníků (kteří se nedohodli jinak) skončil dohodou uplynutím výpovědní doby počínající prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi, tj. 1.6.1999, a končící uplynutím posledního dne příslušného kalendářního měsíce, tj. 31.7.1999 (§45 odst. 2 zák. práce).
Názoru žalobkyně, že běh výpovědní doby (její skončení) byl modifikován v důsledku její pracovní neschopnosti od 1.6. do 24.10.1999, nelze přisvědčit. Skutečnost, že žalobkyně byla od 1.6.1999 do 24.10.1999 v ochranné době (v dočasné pracovní neschopnosti), která přesáhla výpovědní dobu, by ovlivnila skončení výpovědní doby a tím i konec pracovního poměru v tom směru, že by její pracovní poměr skončil teprve uplynutím zbývající části výpovědní doby po skončení ochranné doby, tj. až dnem 24.12.1999, jen za předpokladu, že by zde nebylo prohlášení žalobkyně, že na prodloužení pracovního poměru netrvá. Protože však žalobkyně takové výslovné prohlášení ve smyslu ustanovení §48 odst. 2 i.f. zák. práce dne 22.10.1999 učinila, její pracovní poměr se o dobu trvání ochranné doby neprodloužil. Odvolací soud proto správně dovodil, že požadavek žalobkyně na zaplacení částky 39.500,- Kč uplatněný „dle §111 a násl. zák. práce“ za období od 24.10.1999 do 24.12.1999 není opodstatněn.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady, které by byly účelně vynaloženy na obranu jejího práva, nevznikly (§142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. února 2004
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu