ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.1565.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 1565/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce T. P., zastoupeného advokátkou, proti žalované L. L. zastoupené advokátkou, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 6 C 63/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2004, č.j. 17 Co 529/2003-76, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.465,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 25. 6. 2002 žalovaná sdělila žalobci, že s ním okamžitě ruší pracovní poměr. Zvlášť hrubé porušení pracovní kázně spatřovala v tom, že žalobce „v rozporu s §73 odst. 1 písm. d) Zpr a s výslovným zákazem zaměstnavatele“ vynesl v nezjištěnou dobu mimo objekt zaměstnavatelovy provozovny větší množství šperkařského zlata. Tím porušil povinnost střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a povinnost nejednat proti oprávněným zájmům zaměstnavatele.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, a aby bylo žalované uloženo zaplatit mu náhradu mzdy 88.500,- Kč. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že u žalované pracoval jako zlatník – klenotník na základě pracovní smlouvy ze dne 1.10.2001, přičemž pracovní poměr byl uzavřen na dobu určitou do 31. 3. 2002. Dne 1. 4. 2001 uzavřel žalobce s žalovanou dohodu o hmotné odpovědnosti a na jejím základě mu byly svěřovány drahé kovy ke zpracování. Po uplynutí doby, na kterou byl pracovní poměr sjednán, žalovaná žalobci nadále zadávala pracovní úkony a žalobce pro žalovanou vykonával práci; pracovní poměr se tak změnil na pracovní poměr na dobu neurčitou. Dne 21. 6. 2002 zmocněnec žalované L. K. vykázal žalobce z pracoviště s tím, že nemá žádnou pracovní smlouvu, a odebral mu klíče od provozovny. Žalobce se dožadoval provedení inventury, což mu nebylo umožněno. Často pracovával i ve své dílně v místě svého bydliště, a proto pokládal za správné, že veškerý materiál, který podléhal hmotné odpovědnosti, vzal sebou, aby mohl inventuru řádně provést. Materiál také dne 24. 6. 2002 žalované vrátil. Je přesvědčen, že neporušil žádnou svou povinnost, neboť zaměstnavatel mu znemožnil provedení inventury na provozovně, a protože podepsal dohodu o hmotné odpovědnosti, byl vlastně přinucen, aby svěřené hodnoty vynesl do druhého místa výkonu práce, tedy do dílny v místě svého bydliště. Vzhledem k tomu, že dopisem ze dne 15. 7. 2002 sdělil žalované, že s okamžitým zrušením pracovního poměru nesouhlasí a že trvá na tom, aby mu dále byla přidělována práce, což mu žalovaná neumožnila, požaduje také náhradu mzdy ode dne 16. 7. 2002.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 20. 5. 2003, č.j. 6 C 63/2002-45, určil, že „okamžité zrušení pracovního poměru dopisem ze dne 25. 6. 2002 dané zaměstnavatelem L. L., zaměstnanci T. P.“ je neplatné, uložil žalované zaplatit žalobci náhradu mzdy „v hrubé výši“ 88.500,- Kč a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 27.315,- Kč a že žalobce je povinen zaplatit „na účet“ Obvodního soudu pro Prahu 7 soudní poplatek ve výši 3.540,- Kč. Z provedených důkazů, zejména z výpovědí účastníků a svědka A. N., dovodil, že nebylo prokázáno, že by existoval výslovný zákaz zaměstnavatele, aby zaměstnanci, tj. i žalobce, nevynášeli zlatý materiál z provozovny. Protože takový výslovný zákaz neexistoval, nemohl se žalobce dopustit porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, jak je mu vytýkáno v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 25. 6. 2002. V době, kdy se žalobce dopustil jednání vytýkaného mu v okamžitém zrušení pracovního poměru navíc ani neměl uzavřenou dohodu o hmotné odpovědnosti. Platnost dohody o hmotné odpovědnosti, uzavřené spolu s pracovní smlouvou na dobu určitou do 31. 3. 2002, skončila uplynutím doby bez ohledu nato, že pracovní poměr se změnil na pracovní poměr na dobu neurčitou; nová dohoda o hmotné odpovědnosti nebyla uzavřena. Vzhledem k tomu, že žalobce oznámil žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, náleží mu v souladu s ustanovením §61 odst. 1 zák. práce náhrada mzdy, kterou požadoval od 16. 7. 2002 a jež činí částku 9.000,- Kč „hrubého“ měsíčně.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 1. 2004, č.j. 17 Co 529/2003-76, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 23.150,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 27.465,- Kč k rukám její „právní zástupkyně“ JUDr. M. Š. a „do pokladny Obvodního soudu pro Prahu 7“ soudní poplatek ve výši 3.540,- Kč. Souhlasil sice se soudem prvního stupně, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce zlato odnesl v rozporu s výslovným zákazem zaměstnavatele, zaměstnanec je však podle ustanovení §73 odst. 1 písm. d) zák. práce povinen řádně hospodařit se svěřenými prostředky, střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před ztrátou a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. V rozporu s tímto ustanovením je nepochybně to, když zaměstnanec bez vědomí svého zaměstnavatele svěřené hodnoty v ceně několika desítek tisíc Kč odnese domů a na žádost zaměstnavatele je odmítá vrátit s odůvodněním, že si tím chce zajistit výplatu dosud nesplatné mzdy. I když žalovaná tolerovala, že si zaměstnanci občas odnesli potřebné množství zlata pro výkon zlatnické práce, nebyl žalobce oprávněn veškeré svěřené zlato odnést domů, přestože výslovný zákaz v tomto směru prokázán nebyl. Za důvod neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru nepovažoval ani nesprávně uvedené datum, kdy žalovaná skutečně zjistila, že k porušení pracovní kázně došlo, neboť tato okolnost na prokázaném skutku nic nemění. Při posuzování stupně intenzity porušení pracovní kázně vyšel z toho, že jednání žalobce, který odnesl hodnotné věci patřící žalované bez jejího vědomí a proti její výslovně projevené vůli je odmítl vrátit, vneslo do vztahu mezi účastníky takový stupeň nedůvěry, že další setrvání žalobce v pracovním poměru u žalované po dobu výpovědní lhůty nelze po žalované požadovat; „nelze dost dobře připustit situaci, kdy by si zaměstnanci proti vůli zaměstnavatele odnášeli cenný materiál, který jím nepatří“.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil výpovědi svědků a účastníků a nevzal vůbec v úvahu některé „skutkově zjištěné okolnosti“. Motivem k odnesení materiálu z provozovny nebyla záruka na nevyplacenou mzdu, ale hmotná odpovědnost, o které se žalobce domníval, že ji stále vůči svěřenému majetku má. Odvolací soud naprosto přecenil „chvilkový názor žalobce“, který sdělil policistům, že si zlato ponechal jako zástavu do vyplacení mzdy. Podle jeho názoru při posuzování, zda šlo o porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, by měl soud též přihlédnout k tomu, že žalobce byl dobrým pracovníkem a teprve v posledních zhruba dvou měsících před okamžitým zrušením pracovního poměru se začaly objevovat výtky k jeho práci, a to v době, kdy do firmy začal docházet pan K. „Pravým důvodem“ okamžitého zrušení pracovního poměru bylo, že v rozporu s výslovným zákazem zaměstnavatele vynesl žalobce v nezjištěnou dobu mimo objekt zaměstnavatelovy provozovny větší množství šperkařského zlata. Ačkoli výslovný zákaz zaměstnavatele v řízení prokázán nebyl, odvolací soud svým rozhodnutím změnil důvod okamžitého zrušení pracovního poměru, neboť vycházel z toho, že pracovní poměr byl zrušen proto, „že se žalobce dopustil jednání, které je srovnatelné s trestným činem zpronevěry, resp. k porušení pracovní kázně srovnatelné intenzity“. Žalovaná navíc podle názoru dovolatele zneužila svých práv, „když nejdříve vyhrožovala zaměstnanci tím, že mu nevyplatí mzdu a následně přes Policii nahlásila ztrátu zlata, když předtím ani nereagovala na dvě SMS zprávy zaměstnance a neozvala se mu sama, aby se do práce vrátil a nevyzvala ho k provedení inventury a na jeho výzvy k takovému jednání nereagovala“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud „rozsudek odvolacího soudu potvrdil“, neboť důvody žalobce uvedené v dovolání nemohou obstát, když odvolací soud správně posoudil důkazy, jež byly stranami předloženy, a jeho rozhodnutí spočívá na správném právním posouzením věci.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem tomu, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobci dáno dopisem ze dne 25. 6. 2002 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 6. 2002, tedy přede dnem, než nabyl účinnosti zákon č. 202/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. práce“).
Žalobce v první řadě namítá, že odvolací soud svým rozhodnutím „změnil důvod okamžitého zrušení pracovního poměru“. S tímto tvrzením dovolací soud nesouhlasí.
Podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Podle ustanovení §55 zák. práce okamžité zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve stanovené lhůtě doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí dodatečně měnit.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru musí být v písemném okamžitém zrušení pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod okamžitého zrušení pracovního poměru uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Ke splnění hmotněprávní podmínky platného okamžitého zrušení pracovního poměru je tedy třeba, aby důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se pracovní poměr okamžitě zrušuje.
Při úvaze, jakým způsobem má být důvod okamžitého zrušení pracovního poměru konkretizován tak, aby byly splněny požadavky vyplývající z ustanovení §55 zák. práce, je třeba mít na zřeteli, že ustanovení §53 odst. 1 zák. práce vymezuje jen skutkové podstaty pro okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem. K tomu, aby bylo možné v konkrétním případě posoudit, zda okamžité zrušení pracovního poměru je platným právním úkonem, je třeba zjistit, zda nastaly takové skutečnosti, které právní norma předpokládá jako důvod k tomuto rozvázání pracovního poměru. Z důvodu uvedeného v ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce může zaměstnavatel okamžitě zrušit pracovní poměr tehdy, jestliže zaměstnanec svým konkrétním zaviněným jednáním porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem. Důvod okamžitého zrušení pracovního poměru musí být v tomto případě uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů uvedených v §53 odst. 1 zák. práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v čem je spatřován; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl se zaměstnancem okamžitě zrušen pracovní poměr, a že výpovědní důvod nebude možné dodatečně měnit. Skutečnosti, které byly důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost a nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, a obdobné věci se týkající rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).
V projednávané věci žalovaná vymezila v dopise ze dne 25. 6. 2002, důvod okamžitého zrušení pracovního poměru tak, že žalobce „v rozporu s §73 odst. 1 písm. d) Zpr a s výslovným zákazem zaměstnavatele vynesl v nezjištěnou dobu mimo objekt zaměstnavatelovy provozovny větší množství šperkařského zlata“. Z údajů uvedených v okamžitém zrušení pracovního poměru tak je naprosto zřejmé, v čem (v jakém jednání) žalovaná spatřovala porušení pracovní kázně, a nelze tak pochybovat o tom, jaký důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru použila; z průběhu řízení vyplývá, že tento důvod ani nebyl dodatečně měněn. Jak správně uvedl odvolací soud, samotná skutečnost, že v průběhu řízení bylo prokázáno, že žalobce neporušil výslovný zákaz zaměstnavatele, ještě neznamená, že se nedopustil porušení pracovní kázně jednáním uvedeným v okamžitém zrušení pracovního poměru. Žalobce přehlíží, že žalovaná v okamžitém zrušení pracovního poměru spatřovala v žalobcově jednání jednak porušení ustanovení §73 odst. 1 písm. d) zák. práce (jeho obsah v okamžitém zrušení pracovního poměru také vysloveně cituje), jednak porušení výslovného zákazu zaměstnavatele. Odhlédajíc od toho, že pro posouzení platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru je nerozhodné, jak zaměstnavatel konkrétní jednání zaměstnance právně hodnotil (porušení kterého pravidla chování v jednání zaměstnance spatřoval), je zřejmé, že i sám zaměstnavatel v okamžitém zrušení pracovního poměru v popsaném jednání žalobce spatřoval i porušení ustanovení §73 odst. 1 písm. d) zák. práce.
Korektní není argumentace dovolatele v tom, že odvolací soud „vycházel z předpokladu, že pracovní poměr byl zrušen proto, že došlo k jednání, které je srovnatelné s trestným činem zpronevěry“. O trestném činu zpronevěry se odvolací soud zmiňuje jen v souvislosti s odkazem na to, že žalobce byl upozorněn policií na to, že jeho skutek by mohl být hodnocen jako trestný čin zpronevěry, aniž by sám odvolací soud v tomto směru činil nějaké vlastní závěry. Jestliže dále odvolací soud zmínil, že jednání, blížící se svou skutkovou podstatou trestnému činu proti zaměstnavateli, je hrubým porušením pracovní kázně s intenzitou umožňující postup podle ustanovení §53 zák. práce, zmiňuje tím jen jedno z hledisek, k nimž lze přihlížet při hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně jednáním uvedeným v okamžitém zrušení pracovního poměru.
Souhlasit nelze ani s tvrzením dovolatele, že „odvolací soud nesprávně posoudil výpovědi svědků a účastníků, nevzal vůbec v úvahu některé skutkově zjištěné okolnosti“ a že „přecenil chvilkový názor žalobce, který sdělil policistovi, že si zlato ponechal jako zástavu do vyplacení mzdy“.
Závěr o tom, zda se žalobce dopustil jednání popsaného v dopise ze dne 25. 6. 2002 („vynesl v nezjištěnou dobu mimo objekt zaměstnavatelovi provozovny větší množství šperkařského zlata“) představuje skutkové zjištění soudu. Správnost tohoto závěru lze v dovolacím řízení zpochybnit dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové zjištění o tom, že žalobce „vynesl v nezjištěnou dobu mimo objekt zaměstnavatelovy provozovny větší množství šperkařského zlata“, odvolací soud učinil (a stejné skutkové zjištění učinil i soud prvního stupně) – jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí – z výsledku dokazování, zejména z výpovědi účastníků, svědků A. N. a L. K. a spisu Policie ČR místní oddělení Praha 7 – č.j. OR7 – 808/MO1-PČ 2002. Podle obsahu spisu (provedených důkazů, přednesů účastníků a toho, co za řízení před soudy vyšlo jinak najevo) nelze důvodně dovozovat, že by soudy vzaly v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, že by pominuly rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo, že by v hodnocení důkazů popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak z hlediska závažnosti (důležitosti) zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, byl logický rozpor, popřípadě, že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až 135 o.s.ř. Uvedené skutkové zjištění soudů tedy má oporu v provedeném dokazování.
Namítá-li žalobce, že „motivem k odnesení materiálu z provozovny nebyla záruka na nevyplacenou mzdu“, ale „hmotná odpovědnost, o které se oprávněně domníval, že ji stále vůči svěřenému majetku má“, pak přehlíží, že důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru byla skutečnost, že šperkařské zlato z provozovny odnesl. Ani jeden z jím uváděných motivů pro jeho odnesení nemohl omluvit skutečnost, že se (byť i na přechodnou dobu) zmocnil nemalého majetku zaměstnavatele bez jeho souhlasu a vědomí, přičemž, jak sám uvedl ve své výpovědi jako účastník řízení (do protokolu před soudem prvního stupně dne 11. 3. 2003), „policii potvrdil, že materiál má proto, že si jej nechá jako záruku vyplacení výplaty“. Proto je správný závěr odvolacího soudu, že, ačkoliv vynášení materiálu nebylo výslovně zakázáno, jedná se o chování obecně nepřípustné. Skutečnost, že se snad jednalo o „chvilkový názor žalobce“, je přitom nerozhodná.
Dovolatel rovněž namítá, že při posuzování, zda porušení pracovní kázně dosáhlo zvlášť hrubé intenzity, je třeba „zkoumat i osobu zaměstnance“, že žalobce byl dobrým pracovníkem a že výtky k jeho práci se objevily teprve, když do firmy začal docházet pan Kotík.
Ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.
Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce výjimečným opatřením (srov. dikci ustanovení §53 odst. 1 zák. práce „Zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně ...“). K okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.
Z uvedeného vyplývá, že se zaměstnancem, který porušil pracovní kázeň, lze okamžitě zrušit pracovní poměr jen tehdy, dosáhlo-li jednání zaměstnance (na základě posouzení všech rozhodných okolností) intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem a odůvodňují-li okolnosti případu závěr, že se zaměstnancem nelze rozvázat pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce, neboť po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby. Tyto závěry jsou aplikovány i soudní praxí (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8 ročník 1996, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod pořadovým číslem 21) a vycházel z nich také odvolací soud.
Při zkoumání, zda žalobce jednáním uvedeným v dopise žalované ze dne 25. 6. 2002 porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - přihlížel zejména k tomu, že šlo o jednání, blížící se svou skutkovou podstatou trestnému činu, že se jednalo o hodnoty v ceně několika desítek tisíc Kč, že je žalobce odmítal vrátit s odůvodněním, že si tím chce zajistit výplatu dosud nesplatné mzdy, že jednání žalobce vneslo do vztahů mezi účastníky vysoký stupeň nedůvěry a že nelze dost dobře připustit situaci, kdy by si zaměstnanci proti vůli zaměstnavatele odnášeli cenný materiál, který jím nepatří. I když odvolací soud – v tom lze s dovolatelem souhlasit - při hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně „nezkoumal i osobu žalobce“, nemá tato skutečnost na správnost rozsudku odvolacího soudu v tomto směru vliv. Nelze totiž přehlédnout, že žalobce se jednáním uvedeným v okamžitého zrušení pracovního poměru dopustil útoku na majetek zaměstnavatele, a – jak výše uvedeno – bez ohledu na motiv, který ho k tomuto jednání vedl, již samotná tato okolnost zvyšuje stupeň intenzity porušení pracovní kázně natolik, že i bez přihlédnutí k osobě zaměstnance lze z hlediska požadavku vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce (tedy pro právní závěr, zda žalobce porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem), úvahu odvolacího soudu považovat za úplnou a správnou. Odvolací soud tedy v souladu se zákonem dospěl ke správnému závěru, že intenzita porušení pracovní kázně žalobcem opravňovala žalovanou k tomu, aby se žalobcem rozvázala pracovní poměr okamžitým zrušením podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce.
Správná není ani úvaha dovolatele o tom, že žalovaná zneužila svých práv ( §7 odst. 2 zák. práce), když „nejdříve vyhrožovala v pátek 21. 6. 2002 zaměstnanci tím, že mu nevyplatí mzdu a následně v pondělí 24. 6. 2002 přes Policii nahlásila ztrátu zlata, když předtím ani nereagovala na dvě SMS zprávy zaměstnance a neozvala se mu sama, aby se do práce vrátil a nevyzvala ho k provedení inventury a na jeho výzvy k takovému jednání nereagovala“.
Výkon práva postrádá protiprávnosti, děje-li se v souladu s právem. Objektivní právo předpokládá, že výkon práva směřuje k uskutečnění cíle sledovaného právní normou. Jestliže však jednající sice koná v mezích svého práva, ale prostřednictvím realizace chování jinak právem dovoleného sleduje poškození druhého účastníka právního vztahu, jedná se sice o výkon práva, ale o výkon práva závadný, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým; účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, neboť jednající v rozporu s ustálenými dobrými mravy je přímo veden úmyslem způsobit jinému účastníku újmu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro něho vedlejší a je z hlediska jednajícího bez významu. Toto zneužití výkonu subjektivního práva (označované rovněž jako šikana), kdy je výkon práva ve skutečnosti toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka pracovněprávních vztahů, ustanovení §7 odst. 2 zák. práce nepřipouští (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, pod pořadovým číslem 126).
V posuzované věci dovozuje dovolatel zneužití práv žalovanou jen z toho, jakým způsobem postupovala v době, než dopisem ze dne 25. 6. 2002 s žalobcem okamžitě zrušila pracovní poměr. Tato úvaha však v žádném případě nesměřuje ke zpochybnění skutku, pro který žalovaná s žalobcem dopisem ze dne 25. 6. 2002 okamžitě zrušila pracovní poměr, tedy k tomu, že by žalovaná okamžitě zrušila pracovní poměr z důvodů jiných, než zákonem předpokládaných a uvedených v dopise ze dne 25. 6. 2002. Žalobce tak důvod, pro který s ním žalovaná okamžitě zrušila pracovní poměr („vynesl v nezjištěnou dobu mimo objekt zaměstnavatelovi provozovny větší množství šperkařského zlata“), nezpochybňuje.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacím důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované náklady, které v rozsahu v jakém byly potřebné k účelnému bránění jejího práva, spočívají v odměně za zastupování advokátkou ve výši 11.390,- Kč [srov. §3 odst. 1 bod 5, §7 písm. c), §10 odst. 3, §16 odst. 2, §17 odst. 1 písm. b) a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.), tedy celkem 11.465,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalobce povinen náhradu nákladů zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2004
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu