ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.1674.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 1674/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce P. Š. zastoupeného advokátem, proti žalované Městské části P., zastoupené advokátkou, o 453.436,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 81/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2003, č.j. 51 Co 459/2002-92, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná zaplatila 453.436,- Kč s úrokem z prodlení (ve výši, z částek a ode dne, jež uvedl). Žalobu odůvodnil zejména tím, že byl u žalované v pracovním poměru od 1. 2. 1992 jako odborný referent v oddělení přestupků. Dne 17. 3. 1999 mu žalovaná dala výpověď z pracovního poměru a poté s ním dne 2. 4. 1999 okamžitě zrušila pracovní poměr. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, č.j. 42 C 164/99-42, ze dne 3. 8. 2000, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2001, č.j. 51 Co 635/2000-64, bylo rozhodnuto, že uvedená rozvázání pracovního poměru jsou neplatná. Žalobce od počátku s rozvázáním pracovního poměru nesouhlasil a dne 6. 4. 1999 žalované oznámil, že trvá na tom, aby byl dále zaměstnáván. Žalovaná umožnila žalobci výkon práce teprve s účinností od 1. 4. 2001. Proto požaduje náhradu mzdy za období od 6. 4. 1999 do 31. 3. 2001 a náhradu škody ve výši 17.530,- Kč „v důsledku plošného zvýšení platů u zaměstnanců žalované“, ve výši 4.500,- Kč za „plošně vyplácený příspěvek ze sociálního fondu“ a ve výši 21.096,- Kč „za stravenky, plošně přiznávané všem zaměstnancům u žalovaného“.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 7. 3. 2002, č.j. 42 C 81/2001-50, žalované uložil zaplatit žalobci 359.404,- Kč s úrokem z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež ve výroku uvedl, co do částky 43.818,- Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 692,- Kč ode dne 11. 8. 1999 do zaplacení a z částky 43.126,- Kč ode dne 10. 5. 2001 do zaplacení a co do úroku z prodlení ve výši 2% z částky 13.850,- Kč ode dne 11. 3. 2001 do zaplacení a z částky 15.234,- Kč ode dne 11. 4. 2001 do zaplacení žalobu zamítl, co do částky 50.214,- Kč s 10% úrokem z prodlení ode dne 10. 5. 2001 do zaplacení řízení zastavil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 30.942,- Kč na nákladech řízení k rukám JUDr. J. P. a České republice „na účet Obvodního soudu pro Prahu 4“ 14.380,- Kč soudní poplatek. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaná s žalobcem neplatně rozvázala pracovní poměr, a, protože žalobce dne 6. 4. 1999 oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání, což mu žalovaná umožnila teprve 1. 4. 2001, přísluší mu ve smyslu ustanovení §61 zák. práce za uvedené období náhrada mzdy. Nároky žalobce na náhradu škody považoval za nedůvodné. Škoda ve výši 17.530,- Kč v důsledku „plošného zvýšení platů zaměstnanců žalované“ žalobci nevznikla, protože ke mzdovému nárůstu, ke kterému v průběhu roku dochází, bylo přihlédnuto ve smyslu ustanovení §17 zákona č. 1/1992 Sb. při výpočtu náhrady mzdy žalobce. Nevyplacením příspěvku ze sociálního fondu ve výši 2.000,- Kč v roce 1999 a ve výši 2.500,- Kč v roce 2000 a tím, že žalobce neobdržel stravenky v období od 6. 4. 1999 do 31. 3. 2001, žalobci škoda nevznikla, neboť se nejedná o právní nároky. Z příslušných ustanovení „Sociálního fondu“ žalované vyplývá toliko možnost, nikoliv povinnost poskytovat jejím zaměstnancům uvedené příspěvky. Příspěvek na stravování není navíc vyplácen v hotovosti, ale je zahrnut v ceně stravenek pro zaměstnance. Nebyl tak splněn základní předpoklad odpovědnosti žalované za případnou škodu vzniklou žalobci ve smyslu ustanovení §187 a násl. zák. práce, když na straně žalované nedošlo k porušení právních povinností nebo úmyslného jednání proti pravidlům slušnosti a občanského soužití. Řízení částečně zastavil (ohledně částky 50.214,- Kč), neboť žalobce vzal v tomto rozsahu žalobu zpět a žalovaná s tímto částečným zpětvzetím souhlasila.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 1. 2003, č.j. 51 Co 459/2002-92, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku II. ohledně částky 25.596,- Kč s příslušenstvím a ve výroku o soudním poplatku potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil jen tak, že jejich výše činí 31.068,- Kč, jinak jej potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 8.490,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku „na účet“ advokátky. Vycházeje ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, které nebyly odvoláním napadeny, rovněž dospěl k závěru, že nebyl splněn jeden z předpokladů pro přiznání náhrady škody, jejíž případný vznik však posuzoval podle ustanovení §187 odst. 2 zák. práce, neboť tvrzenou škodu neutrpěl žalobce při plnění pracovních povinností nebo v přímé souvislosti s ním. Podle názoru odvolacího soudu došlo k porušení povinností zaměstnancem žalované tím, že pracovní poměr byl s žalobce skončen neplatně, a žalobci přes jeho sdělení, že trvá na přidělování práce, nebyla práce přidělována. Žalobci však přes toto porušení právní povinnosti nevznikla škoda, neboť z formulace použité ve „Statutu sociálního fondu“ žalované je zřejmé, že na uvedené příspěvky nebyl právní nárok a že záleželo jen na žalované, zda příslušné příspěvky konkrétnímu pracovníku poskytne či ne. Nevyplacením příspěvku tak nemohla žalobci vzniknout škoda.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť „žalobci se nepodařilo nalézt žádný judikát, který by řešil obdobnou náhradu škody“, a odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem výklad ustanovení §187 odst. 1 zák. práce, žalobce namítá, že škoda mu vznikla v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů tím, že mu „bylo žalovanou neoprávněně (nezákonně) zabráněno (resp. nebylo umožněno) pracovní úkoly plnit“; proto měla být věc posuzována podle ustanovení §187 odst. 1 zák. práce. Souhlasí se zjištěním soudu, že žalovaná porušila právní povinnost, avšak nesprávný je závěr, že by žalobci nevznikla škoda spočívající v tom, že se jeho majetek o nevyplacené příspěvky nerozmnožil. Podle názoru žalobce význam slova „mohla“ (správně „lze“) použitého v ustanovení „Sociálního fondu“ je takový, že, pokud žalovaná disponovala penězi do uvedeného fondu, musela poskytnout stravenky každému zaměstnanci, který o ně včas požádal a splňoval podmínky stanovené tímto fondem. Kdyby v předmětném období žalobce u žalované pracoval, podmínky by splňoval, což je „fakt mezi stranami nesporný“. „Ještě zřejmější“ je podle žalobce situace ohledně příspěvků na rekreaci, neboť v dodatku č. 4 k „Sociálnímu fondu“ je jasně uvedeno, že na uvedený příspěvek má nárok každý zaměstnanec. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil, aby zrušil i příslušnou část rozsudku soudu prvního stupně a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, a v případě, že shledá jeho přípustnost, aby je zamítl. Je přesvědčena, že právní otázkou je v projednávaném případě posouzení, zda je škodou ve smyslu ustanovení §187 zák. práce majetková újma, která vznikla v důsledku neposkytnutí plnění, na které nevznikl právní nárok; pojem škody je však v soudní judikatuře řešen konstantně. I kdyby však dovolání bylo přípustné, je přesvědčena o věcné správnosti rozsudku odvolacího soudu, neboť ten vyšel ze závěru, že se v dané věci nejedná o právní nároky, jejichž plnění by bylo založeno právními předpisy, proto ani nevyplacení příspěvku na rekreaci či neposkytnutí stravenek nelze považovat za škodu, za niž by měla žalovaná odpovědnost.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění dovolatel nenapadá), že žalobce byl u žalované zaměstnán od 1. 2. 1992 jako odborný referent. Dopisem ze dne 17. 3. 1999 dala žalovaná žalobci výpověď a dopisem ze dne 2. 4. 1999 s ním okamžitě zrušila pracovní poměr. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 8. 2000, č.j. 42 C 164/99-42, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2001, č.j. 51 Co 635/2000-64, byla obě uvedená rozvázání pracovního poměru prohlášena za neplatná. Dopisem ze dne 6. 4. 1999 žalobce žalované sdělil, že trvá na tom, aby byl dále zaměstnáván, žalovaná mu umožnila pokračovat v práci dne 1. 4. 2001. Na základě zákona č. 367/1990 Sb. a zákona č. 576/1990 Sb. zřídila žalovaná pro své zaměstnance účelový „Sociální fond“, určený k zabezpečení sociálních potřeb zaměstnanců žalované a k podpoře jejich kulturně vzdělávací činnosti.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu mimo jiné významné posouzení právní otázky, zda by žalobci v případě, že by u žalované po dání neplatné výpovědi a okamžitého zrušení pracovního poměru konal práci, vznikl nárok na příspěvek žalované z účelového „Sociálního fondu“. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, že žalobce požaduje náhradu škody za období od 6. 4. 1999 do 31. 3. 2001, tedy s ohledem na dobu vzniku tohoto nároku – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 255/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb. a č. 177/2001 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9. 1999, 30. 11. 1999, 30. 6. 2000, 31. 12. 2000 a 30. 5. 2001 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení §187 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti pravidlům slušnosti a občanského soužití.
Podle ustanovení §187 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci též za škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem (§9 a 10 zák. práce).
Obě citovaná ustanovení upravují tzv. obecnou odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci. Předpoklady vzniku odpovědnosti zaměstnavatele za škodu však upravují rozdílně. Podle ustanovení §187 odst. 1 zák. práce je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu, která zaměstnanci vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, jestliže příčinou škody bylo porušení právních povinností nebo úmyslné jednání proti pravidlům slušnosti a občanského soužití. Okolnost, zda právní povinnosti porušil nebo úmyslně jednal proti pravidlům slušnosti a občanského soužití zaměstnavatel, zaměstnanec jednající jeho jménem nebo jiná osoba bez jakéhokoliv vztahu k zaměstnavateli, zde není významná; rozhodující je, že ke škodě došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Podle ustanovení §187 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla i jinak než při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, a to za předpokladu, že ke škodě došlo následkem porušení právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele. I když ustanovení §187 odst. 2 zák. práce v této souvislosti výslovně hovoří jen o porušení právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele ze strany zaměstnanců jednajících ve smyslu ustanovení §9 a 10 zák. práce jeho jménem, z použití argumentu a minori ad maius (a fortiori) vyplývá, že skutková podstata této odpovědnosti za škodu dopadá i na případ, kdy škodu zaměstnanci způsobil porušením právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele přímo sám zaměstnavatel - fyzická osoba.
V posuzovaném případě, jak správně uvádí odvolací soud, žalovaná nemůže žalobci odpovídat za škodu podle ustanovení §187 odst. 1 zák. práce. Podle tohoto ustanovení je – jak vyplývá z výše uvedeného – dána odpovědnost jen za takovou škodu, která zaměstnanci vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Vzhledem k tomu, že se žalobce domáhal náhrady škody, která mu měla vzniknout právě tím, že mu žalovaná odmítala přidělovat práci, nemůže se jednat o škodu vzniklou při plnění pracovních úkolů ani v přímé souvislosti s ním (srov. názor uvedený v Závěrech k výkladu některých ustanovení zákoníku práce Nejvyššího soudu ČSSR Prz. 35/67 a Cpj. 31/67 ze dne 15. 11. 1967, uveřejněný ve Sborníku stanovisek, závěrů, rozborů a zhodnocení soudní praxe, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu III., na str. 100, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 21 Cdo 498/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2001, pod pořadovým číslem 30).
Odpovědnost za škodu v této věci však může být založena podle ustanovení §187 odst. 2 zák. práce. Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci podle tohoto ustanovení jsou – jak vyplývá z výše uvedeného – porušení právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednajícími jejím jménem, vznik škody a příčinná souvislost mezi uvedeným porušením pracovních povinností a vznikem škody. Vzhledem k tomu, že zaměstnavatel může se zaměstnancem okamžitě zrušit pracovní poměr, případně mu dát výpověď z pracovního poměru, jen za splnění zákonem stanovených předpokladů a jen z důvodů uvedených v zákoně (srov. §53, §46 zák. práce), přistoupí-li zaměstnavatel k rozvázání pracovního poměru, aniž by byly splněny zákonem stanovené předpoklady nebo naplněny v zákoně uvedené důvody, má to za následek nejen neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru (kterou však musí, jako v projednávaném případě, určit soud), ale také závěr o tom, že zaměstnavatel porušil právní (zákonem stanovenou) povinnost, vyplývající pro něj z ustanovení §53, případně §46 zák. práce nebo z dalších zákonných ustanovení. Správně proto odvolací soud dovodil, že předpoklad vzniku odpovědnosti podle ustanovení §187 odst. 2 zák. práce – porušení právní povinnosti zaměstnavatelem - byl v projednávaném případě (v důsledku pravomocného výroku soudu o neplatnosti výpovědi a okamžitého zrušení pracovního poměru) splněn.
Dalším předpokladem vzniku odpovědnosti zaměstnavatele za škodu podle ustanovení §187 odst. 2 zák. práce je vznik škody. Škodou se rozumí majetková újma, která se projevuje (nastala) v majetkové sféře poškozeného (zaměstnance) a je objektivně vyjádřitelná (vyčíslitelná) v penězích. Nedochází-li k naturální restituci (uvedení v předešlý stav), je napravitelná poskytnutím majetkového plnění (peněz).
S názorem odvolacího soudu, že na příspěvky ze sociálního fondu žalované nebyl právní nárok a záleželo jen na žalované, zda příslušné příspěvky konkrétnímu zaměstnanci poskytne či ne, a že proto nelze dovodit, že v případě, že by žalobce pro žalovanou vykonával práci podle pracovní smlouvy, byl by mu daný příspěvek poskytnut, a že mu jeho nevyplacením nevznikla škoda, však nelze souhlasit.
Podle ustanovení §14 odst. 1 písm. e) zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), do samostatné působnosti obce patří zřizování trvalých nebo dočasných peněžních fondů.
Podle ustanovení §25 odst. 4 zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice (rozpočtová pravidla republiky), obec může zřizovat trvalé nebo dočasné účelové fondy, včetně vlastních peněžních fondů.
Oprávnění zřizovat účelové fondy přísluší také městským částem hlavního města Prahy [srov. §8 odst. 2 písm. b) zákona č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praze].
Rozhodnutím Obvodní rady v P. ze dne 11. 9. 1995 byl pro zaměstnance Obvodního úřadu v P. zřízen účelový fond Městské části P. „Sociální fond“ (dále též jen „fond“), který sestává ze „Statutu sociálního fondu“ a „Zásad používání fondu“.
Podle „Statutu sociálního fondu“, jeho bodu III. Používání fondu, prostředky fondu budou použity k financování také těchto výdajů:
1) Stravování, zdravotní péče
Z fondu lze přispívat pracovníkům MČ na stravování a zdravotní péči.
2) Rekreace, ozdravné pobyty
Z fondu lze přispívat:
a) pracovníkům MČ na rekreaci a ozdravný pobyt
Podle bodu 1.a) „Zásad používání fondu“ je příspěvek na stravování poskytován všem zaměstnancům MČ, není vyplácen v hotovosti. Výše příspěvku činí 10,- Kč (podle dodatku č. 6 ze dne 20. 4. 1999 s účinností od 1. 7. 1999 činí 15,- Kč) a poskytuje se za každý odpracovaný den. Příspěvek za neodpracované dny (dovolená, mateřská dovolená, neomluvené absence) se sráží z nároku následujícího měsíce. V ostatních případech (nemoc, služební cesta, školení, omluvené volno) se nárok na příspěvek neztrácí.
Podle bodu 2.a) „Zásad používání fondu“ každému zaměstnanci MČ v hlavním pracovním poměru bude vyplacena částka 2.000,- Kč na rekreaci (podle dodatku č. 6 ze dne 20. 4. 1999 s účinností od 25. 4. 1999 částka 2.500,- Kč). Na tento příspěvek nemají nárok pracovníci ve vedlejším pracovním poměru, pracovníci zaměstnaní na dohodu, pracovníci civilní vojenské služby a pracovníci zaměstnaní u organizace méně než 5 měsíců. Tato částka bude vyplacena jednorázově do 30. 5. běžného roku.
Při posuzování, jaká škoda mohla porušením právní povinnosti zaměstnavatelem (jeho zaměstnanci, kteří jednali jeho jménem) zaměstnanci vzniknout, odvolací soud správně dovodil, že škodou může být i to, že se zaměstnanci (žalobci) nedostalo těch plnění, jež byla poskytnuta ostatním zaměstnancům, kteří vykonávali práci podle pracovní smlouvy. Poškozenému zaměstnanci totiž musí být nahrazeno vše, co mu v důsledku porušení povinností zaměstnavatelem uniklo proto, že nemohl vykonávat práce v souladu s pracovní smlouvou. Přitom je nerozhodné, že nárok na některé (některá) plnění vyplýval (byl založen) z ustanovení o „Sociálním fondu“, který byl zaměstnavatelem zřízen na základě zákona.
Odvolacímu soudu i soudu prvního stupně je třeba přisvědčit, že z bodu 1) článku III. „Statutu sociálního fondu“ vyplývá, že z fondu „lze“ přispívat zaměstnancům žalované na stravování a zdravotní péči, a z bodu 2) téhož článku, že „lze“ přispívat zaměstnancům žalované také na rekreaci a ozdravný pobyt, a že tato formulace svědčí o tom, že pouze z těchto ustanovení nelze právní nárok na vyplácení těchto dávek dovozovat.
Oba soudy však přehlédly, že součástí „Statutu sociálního fondu“ je také část upravující „Zásady používání fondu“. V ustanoveních „Zásad používání fondu“ [v jejich bodu 1. písm. a) a bodu 2. písm. a)] žalovaná pevně stanovila pravidla, při jejichž splnění budou příspěvky na stravování a na rekreaci vyplaceny (vznikne nárok na jejich výplatu). Přitom základní (a jedinou) podmínkou vzniku obou žalovaných nároků bylo, že zaměstnanec v období, za něž mu plnění mělo být poskytnuto, skutečně pracoval (za výkon práce byly posuzovány i některé případy, kdy práce nekonal). Z dosavadních zjištění vyplývá, že kdyby žalobce mohl v období od 6. 4. 1999 do 31. 3. 2001 podle pracovní smlouvy konat práce, měl by i nárok na vyplacení příspěvku na stravování podle bodu 1) článku III. Používání fondu „Statutu sociálního fondu“ a bodu 1. písm. a) „Zásad používání fondu“, a příspěvku na rekreaci podle bodu 2) článku III. Používání fondu „Statutu sociálního fondu“ a bodu 2. písm. a) „Zásad používání fondu“.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá (z hlediska výkladu §187 odst. 2 zák. práce) na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. ledna 2004
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu