ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.1704.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 1704/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému T. S. \"v likvidaci\", státnímu podniku se sídlem v S., o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 C 142/2001, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. února 2003 č.j. 20 Co 472/2002-90, takto:
Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. května 2002 č.j. 17 C 142/2001-58 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou ze dne 11.8.2001, která byla podána u Okresního soudu v Hradci Králové dne 13.8.2001, domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku při uznání invalidity za dobu od 1.9.1999 do 31.7.2001 celkem 252.243,- Kč s 8% úroky od 10.8.2001 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že u žalovaného utrpěl dne 20.8.1987 pracovní úraz, pro jehož následky se stal plně invalidním. Žalovaný sice svoji \"odpovědnost za pracovní úraz uznal a odškodňoval\", náhradu za ztrátu na výdělku při uznání invalidity však žalobci poskytoval v nesprávné výši. Ve věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 12 C 79/98 byla žalobci přisouzena náhrada za ztrátu na výdělku za dobu do 31.8.1999. Protože žalovaný i nadále neposkytuje žalobci náhradu za ztrátu na výdělku ve správné výši, požaduje žalobce znovu její přiznání soudem.
Okresní soud v Hradci Králové usnesením ze dne 22.5.2002 č.j. 17 C 142/2001-58 rozhodl, že v řízení bude nadále jako se žalovaným pokračovat s \"K., a.s. \". Vycházel přitom ze zjištění, že žalovaný byl po skončení likvidace ke dni 13.9.2001 vymazán z obchodního rejstříku \"bez právního nástupce\" a že podle §205f (správně 205d) odst.8 zákoníku práce má žalobce nárok na odškodnění od pojišťovny \"K., a.s.\".
K odvolání žalobce a K. pojišťovny, a.s., Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 14.2.2003 č.j. 20 Co 472/2002-90 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že řízení zastavil, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení \"před okresním ani před krajským soudem\". Po té, co zjistil, že žalovaný ztratil způsobilost být účastníkem řízení, neboť byl po ukončení likvidace ke dni 13.9.2001 vymazán z obchodního rejstříku, odvolací soud dovodil, že povaha věci neumožňuje, aby bylo v řízení pokračováno. Ustanovení §205d odst.8 zákoníku práce totiž \"pamatuje na případné nároky, které vzniknou zaměstnanci vůči jeho bývalému zaměstnavateli až po jeho zániku\". Protože žalobce uplatnil nárok na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu, kdy jeho zaměstnavatel \"existoval\", měl žalobce ve smyslu ustanovení §251 věty druhé zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2000 (u žalobou uplatněného nároku za dobu do 31.12.2000) a ve smyslu ustanovení §251 odst.2 věty druhé zákoníku práce v platném znění (u nároku za dobu od 1.1.2001) uplatnit \"své nároky\" u zaměstnavatele, který byl v likvidaci, postupy podle ustanovení §70 a násl. obchodního zákoníku a bylo pak povinností likvidátora, aby \"pohledávku\" žalobce uspokojil nebo aby mu poskytl odpovídající jistotu v případě, kdyby \"byla sporná\". Protože tímto způsobem žalobce nepostupoval, není \"po výmazu jeho zaměstnavatele bez právního nástupce nikoho, kdo by jeho nároky vůči likvidovanému státnímu podniku za dobu jeho existence uspokojil\". Řízení proto muselo být podle ustanovení §107 odst.5 o.s.ř. zastaveno.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že odvolací soud měl použít ustanovení Čl. III bodu 8 zákona č. 231/1992 Sb., z něhož vyplývá, že ve sporu je po zániku žalovaného legitimována Česká republika, neboť v rámci likvidace žalovaného likvidátor neurčil, která \"organizace\" bude povinna žalobcovy nároky uspokojit. Škoda v projednávané věci vznikla v době před 1.1.1993, a nelze proto vycházet z ustanovení §205d odst.8 zákoníku práce. Žalobce navrhl, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné a že rozhodnutí soudů jsou postižena zmatečností.
Jestliže účastník ztratí způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může být pokračováno (§107 odst.1 věta první o.s.ř.).
Povahou věci se z hlediska ustanovení §107 odst.1 věty první o.s.ř. rozumí hmotněprávní povaha předmětu řízení a spočívá v posouzení, zda práva a povinnosti, o něž v řízení jde, přešla (mohla přejít) podle hmotného práva ze zaniklého účastníka na někoho jiného.
Neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví (§107 odst.5 věta první o.s.ř.). Umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení a ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení právnická osoba, jsou jejím procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří po zániku právnické osoby vstoupili do jejích práv a povinností, popřípadě ti, kteří po zániku právnické osoby převzali práva a povinnosti, o něž v řízení jde (§107 odst.3 o.s.ř.). O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením (§107 odst.1 věta třetí o.s.ř.).
V projednávané věci soudy zjistily, že žalovaný státní podnik T. S. \"v likvidaci\" ztratil po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení, neboť po ukončení likvidace zanikl (ke dni 13.9.2001 byl vymazán z obchodního rejstříku). S názorem odvolacího soudu, podle kterého tu po zániku žalovaného není nikdo, kdo by byl podle hmotného práva povinen uspokojit žalobcův nárok na náhradu za ztrátu na výdělku při uznání invalidity (žalobou uplatněný za dobu od 1.9.1999 do 31.7.2001), nelze souhlasit.
Z obsahu spisu je nepochybné, že žalobcův nárok na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení §195 zákoníku práce vznikl v roce 1988 (ode dne 1.7.1988 je žalobce poživatelem plného invalidního důchodu). Protože uvedený nárok není vázán na osobu zaměstnance nebo zaměstnavatele, bylo za této situace pro posouzení, zda povaha věci umožňuje pokračovat v řízení, především významné, zda povinnost uspokojit nárok žalobce přešla po zániku žalovaného (jeho zaměstnavatele) na jiného a na koho.
Podle ustanovení §251 zákoníku práce (ve znění účinném do 28.5.1992) ruší-li se organizace, určí orgán, který organizaci ruší, která organizace je povinna uspokojit nároky pracovníků zrušené organizace, popřípadě uplatňovat její nároky. Provádí-li se však při zrušení organizace její likvidace, má tuto povinnost orgán provádějící likvidaci, popřípadě stát.
Podle ustanovení §251 zákoníku práce (ve znění zákona č. 231/1992 Sb. účinném do 31.12.2000) ruší-li se organizace, určí orgán, který organizaci ruší, která organizace je povinna uspokojit nároky pracovníků zrušené organizace, popřípadě uplatňovat její nároky. Provádí-li se však při zrušení organizace její likvidace, má tuto povinnost likvidátor; pokud likvidátor ke dni skončení likvidace neuspokojí nároky pracovníků organizace, která má podle zákona postavení státního orgánu, má tuto povinnost stát. Od 1.6.1994 je třeba \"organizací\" rozumět \"zaměstnavatele\" (srov. čl. I bod 4 zákona č. 74/1994 Sb.).
Podle ustanovení §251 odst.2 zákoníku práce (ve znění zákonů č. 155/2000 Sb. a č. 220/2000 Sb. účinném od 1.1.2001) ruší-li se zaměstnavatel, určí orgán, který zaměstnavatele ruší, který zaměstnavatel je povinen uspokojit nároky zaměstnanců zrušeného zaměstnavatele, popřípadě uplatňovat jeho nároky. Provádí-li se při zrušení zaměstnavatele jeho likvidace, postupuje se podle zvláštního předpisu.
Podle ustanovení Čl. III bodu 8 zákona č. 231/1992 Sb. (účinného od 29.5.1992) podle dosavadního ustanovení §251 zákoníku práce (tj. podle ustanovení §251 zákoníku práce ve znění účinném do 28.5.1992) se řídí povinnost uspokojit nároky pracovníků zrušené organizace, pokud jde o nároky na náhradu škody při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, na jejichž uspokojování se nevztahuje zákonné pojištění podle tohoto zákona nebo povinné smluvní pojištění podle zvláštních předpisů.
Podle ustanovení §205d odst.1 zákoníku práce (ve znění zákona č. 231/1992 Sb. a č. 37/1993 Sb. účinném od 1.1.1993) organizace zaměstnávající alespoň jednoho pracovníka jsou pro případ své odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání pojištěni u Č. pojišťovny, akciová společnost, pokud s ní měli sjednáno toto pojištění k 31. prosinci 1992. Ostatní zaměstnavatelé jsou pojištěni u K. pojišťovny, akciová společnost, popřípadě jejího právního nástupce v České republice. To se nevztahuje na organizační složky státu. Podle ustanovení §205d odst.8 zákoníku práce (ve znění zákona č. 231/1992 Sb. a č. 37/1993 Sb. účinném od 1.1.1993) pokud při zániku organizace nepřejdou práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu na jinou organizaci, má poškozený (pozůstalý) právo přímo vůči pojišťovně, aby mu škodu nahradila v témže rozsahu, v jakém by mu ji byla povinna nahradit sama pojištěná organizace. Od 1.6.1994 je třeba \"organizací\" a \"pracovníkem\" rozumět \"zaměstnavatele\" a \"zaměstnance\" (srov. čl. I body 3 a 4 zákona č. 74/1994 Sb.).
Zanikl-li zaměstnavatel, aniž by práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přešla na jiného zaměstnavatele (jako je tomu například v případě zániku právnické osoby po ukončení likvidace), z citovaných ustanovení vyplývá, že nároky zaměstnance z odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání (včetně nároku na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení §195 zákoníku práce) je povinna uspokojit pojišťovna, u níž byl zaměstnavatel (naposledy) pojištěn, jde-li o nároky, které vznikly po 1.1.1993 nebo které vznikly sice v době do 31.12.1992, avšak na jejich uspokojování se vztahuje zákonné pojištění podle ustanovení §205d zákoníku práce nebo povinné smluvní pojištění vzniklé podle zvláštních předpisů v době do 31.12.1992; skutečnost, zda jde o nároky, které zaměstnanci \"vznikly\" před nebo až po zániku zaměstnavatele, je přitom nerozhodná. V případě, že zaměstnanci vznikl nárok z odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání v době do 31.12.1992 a že se na něj nevztahuje zákonné pojištění podle ustanovení §205d zákoníku práce nebo povinné smluvní pojištění podle zvláštních předpisů, řídí se jejich uspokojení i nadále - včetně plnění, poskytovaných po 1.1.1993 - ustanovením §251 zákoníku práce ve znění účinném do 28.5.1992. Znamená to mimo jiné, že tyto nároky, provádí-li se likvidace zaměstnavatele, je povinen uspokojit likvidátor (orgánem provádějícím likvidaci uvedeným v ustanovení §251 zákoníku práce ve znění účinném do 28.5.1992 je třeba rozumět likvidátora), a neučinil-li tak (pro nedostatek prostředků likvidovaného zaměstnavatele nebo z jakýchkoliv jiných důvodů), pak stát; státem se z hlediska tohoto ustanovení rozumí Česká republika - Ministerstvo práce a sociálních věcí (srov. též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1995 sp. zn. 6 Cdo 69/94, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 2/96 na str. 74).
Z uvedeného je zřejmé, že práva a povinnosti, o něž v řízení v projednávané věci před soudy šlo, přešla na jiného, i kdyby je žalobce - jak dovodil odvolací soud - neuplatnil u likvidátora žalovaného postupy podle ustanovení §70 a násl. obchodního zákoníku. Povaha projednávané věci tedy umožňovala, aby bylo v řízení pokračováno, a nebyl tedy důvod k zastavení řízení podle ustanovení §107 odst.5 o.s.ř.
Odpověď na otázku, zda povinnost uspokojit žalobou uplatněný nárok přešel podle ustanovení Čl. III bodu 8 zákona č. 231/1992 Sb. po zaniklém žalovaném na pojišťovnu nebo na stát, závisí na zjištění, zda se na uspokojení nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení §195 zákoníku práce (vzniklý - jak uvedeno výše - v roce 1988) vztahovalo zákonné pojištění podle ustanovení §205d zákoníku práce nebo povinné smluvní pojištění vzniklé podle zvláštních předpisů v době do 31.12.1992; okolnost, že žalobce v tomto řízení požadoval náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 1.9.1999 do 31.7.2001, není z tohoto hlediska rozhodná. Odvolací soud se však - veden chybným právním názorem - věcí z tohoto pohledu nezabýval.
Za dovolacího řízení dále vyšlo najevo, že rozhodnutí soudů jsou postižena zmatečností podle ustanovení §229 odst.1 písm.f) o.s.ř.
Řízení o odškodnění pracovního úrazu je nepochybně řízením ve věci pracovní, o níž před okresním soudem jedná a rozhoduje senát (§36a odst.1 písm.a) o.s.ř.). Ustanovení §107 o.s.ř. určuje, že o procesním nástupnictví podle odstavce 1 nebo o zastavení řízení podle odstavce 5 rozhoduje \"soud\", aniž by v tomto nebo v jiném ustanovení uváděl, že ve věci pracovní může být pojem \"soud\" naplněn i tím, že o tom, s kým bude v řízení pokračováno, nebo o tom, že bude řízení zastaveno, neboť povaha věci neumožňuje pokračovat v řízení, rozhodne samosoudce. Ve věci pracovní proto v řízení před okresním soudem rozhoduje senát též o opatření přijímaném podle ustanovení §107 o.s.ř.
V posuzovaném případě rozhodla o tom, s kým bude v řízení pokračováno, usnesením ze dne 22.5.2002 č.j. 17 C 142/2001-58 u okresního soudu jako soudu prvního stupně - jak vyplývá z obsahu spisu i ze záhlaví usnesení - předsedkyně senátu JUDr. M. K. Soud prvního stupně tedy byl při uvedeném rozhodování nesprávně obsazen a odvolací soud způsobem vyplývajícím z ustanovení §221 odst.1 písm.b) a §221 odst.2 písm.a) o.s.ř. nezjednal nápravu. Dovolací soud k uvedené zmatečnosti ve smyslu ustanovení §242 odst.3 věty druhé o.s.ř. přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; Nejvyšší soud České republiky je proto zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. ledna 2004
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu