ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.1754.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 1754/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Města Ž., zastoupeného advokátkou, proti žalované Č. k. a., o určení neplatnosti zástavní smlouvy a o určení, že tu není zástavní právo, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 5 C 815/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. dubna 2003 č.j. 9 Co 140/2003-136, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 11. listopadu 2002 č.j. 5 C 815/2000-108 se zrušují a věc se postupuje k dalšímu řízení Krajskému soudu v Ústí nad Labem jako soudu věcně příslušnému k řízení v prvním stupni.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 17.5.1999 u Obvodního soudu pro Prahu 1 (a posléze změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby bylo určeno, že \"zástavní smlouva č. 0669 uzavřená dne 6.12.1994 mezi žalobcem a Č. s., a.s. v L., pobočkou Ž. je neplatná\" a že \"budova čp. 295 na parc. č. st. 442/1 - zastavená plocha, občanská vybav. a parc. č. st. 442/1 - zastavěná plocha, které jsou zapsány v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem v L., pracoviště v Ž. na LV č. 10001 pro kat. úz. Ž., obec Ž., okres L. nejsou zatíženy zástavním právem, které bylo zapsáno do katastru nemovitostí podle Smlouvy o zřízení zástavního práva č. 0669 ze dne 6.12.1994 uzavřené mezi žalobcem a Č. s., a.s. v L., pobočkou Ž. rozhodnutím Katastrálního úřadu v L. pod čj. 121-V2-1344/94 dne 20.12.1994 s právními účinky ke dni 20.12.1994\". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že zástavní smlouva byla uzavřena k zajištění pohledávky z úvěru včetně příslušenství poskytnuté \"dlužníkovi A. s.r.o.\", avšak \"takový dlužník neexistuje, neboť není veden u žádného rejstříkového soudu\". Navíc pohledávka, kterou má zástavní právo zabezpečovat a která \"je specifikována v čl. I zástavní smlouvy\" nikdy uvedenému dlužníku \"jako závazek nevznikla, takto neexistuje a žalobce byl žalovanou v tomto případě uveden v podstatný omyl\".
Okresní soud v Lounech, kterému byla věc podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4.4.2000 č.j. 23 C 174/99-16 postoupena z důvodu místní příslušnosti, rozsudkem ze dne 20.12.2001 č.j. 5 C 815/2000-62 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 9.343,60 Kč \"na účet\" advokátky. Na základě výsledků dokazování dospěl k závěru, že v zástavní smlouvě ze dne 6.12.1994 uvedené označení dlužníka \"neodpovídá skutečným údajům o subjektu, který úvěrovou smlouvu uzavřel\", a že zástavní smlouva je proto neplatná. Zástavní smlouva ze dne 6.12.1994 je dále podle názoru soudu prvního stupně neplatná proto, že je \"v rozporu se zákonem o obcích\", neboť městské zastupitelstvo \"projednalo a odsouhlasilo zřízení zástavního práva toliko k nemovitosti čp. 295, a to k výstavbě prvé etapy kabelových rozvodů\", a že v řadě ujednání je nesrozumitelná a neurčitá.
K odvolání účastníků (odvolání žalobce směřovalo pouze do výroku o náhradě nákladů řízení) Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 31.5.2002 č.j. 9 Co 105/2002-97 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že jednal s Č. k. a. jako se žalovanou, ačkoliv žaloba byla podána proti Č. s., a.s., a posléze vedena proti K. b. P., s.p.ú., které byla zajištěná pohledávka postoupena, a o tom, že by Č. k. a. nastoupila po zániku K. b. P., s.p.ú. do řízení, nebylo v rozporu s ustanovením §107 o.s.ř. rozhodnuto. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby usnesením rozhodl o tom, s kým bude v řízení pokračováno, a aby po právní moci tohoto usnesení věc znovu projednal a rozhodl.
Okresní soud v Lounech - po té, co usnesením ze dne 12.9.2002 č.j. 5 C 815/2000-100 rozhodl, že v řízení bude pokračováno na místo K. b. P., s.p.ú. na straně žalované s Č. k. a. - rozsudkem ze dne 11.11.2002 č.j. 5 C 815/2000-108 žalobě znovu vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 23.756,- Kč \"na účet\" advokátky. Z obdobných důvodů jako při svém předchozím rozhodnutí ve věci dospěl k závěru, že zástavní smlouva ze dne 6.12.1994 je neplatná a že podle ní nemohlo vzniknout k zastaveným nemovitostem zástavní právo.
K odvolání účastníků (odvolání žalobce směřovalo pouze do výroku o náhradě nákladů řízení) Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 15.4.2003 č.j. 9 Co 140/2003-136 \"změnil\" rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje, že \"zástavní smlouva č. 0669, uzavřená dne 6.12.1994 mezi žalobcem a Č. s., a.s. okresní pobočkou v L., pobočkou Ž., je neplatná v části týkající se předmětu zástavy - stavební parcely č. 442/1, zapsané u Katastrálního úřadu v L. na LV č. 10001 pro k.ú. Ž., obec Ž., a v části týkající se zřízení zástavního práva pro příslušenství pohledávky z úvěru\" a že \"stavební parcela č. 442/1, zapsaná u Katastrálního úřadu v L. na LV č. 10001 pro k.ú. Ž., obec Ž., není zatížena zástavním právem, které bylo zapsáno do katastru nemovitostí podle smlouvy o zřízení zástavního práva č. 0669 ze dne 6.12.1994, uzavřené mezi žalobcem a Č. s., a.s., Okresní pobočkou v L., pobočkou Ž., rozhodnutím Katastrálního úřadu v L. pod č.j. 121 VII-1344/94 ze dne 20.12.1994, s právními účinky ke dni 20.12.1994\"; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a že žalobce a žalovaná jsou povinni zaplatit \"náklady státu, svědečné ve výši 104,- Kč, každý jednou polovinou na účet Okresního soudu v L.\". Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že zajišťovaná pohledávka byla v zástavní smlouvě ze dne 6.12.1994 určena \"dostatečným způsobem, takže ji lze náležitě individualizovat\", neboť byla označena číslem úvěrové smlouvy; byla-li k označení \"úvěrového dlužníka\" použita \"zkratka A.\" a nesprávné \"označení IČO\", nic to na uvedeném závěru nemění, neboť mezi účastníky nebylo pochyb o tom, o jakou pohledávku se jedná a kdo je úvěrovým dlužníkem\". Zástavní smlouva ze dne 6.12.1994 je neplatná pouze zčásti, a to z důvodu, že městské zastupitelstvo dalo podle \"ustanovení §36a zákona č. 367/1990 Sb., o obcích ve znění platném v době uzavření smlouvy\" souhlas se zastavením pouze domu čp. 295 v Ž. a nikoliv též \"parcely č. 442/1\" a k zajištění pohledávky z úvěru a nikoliv též jejího příslušenství. Zástavní smlouva ze dne 6.12.1994 je proto neplatná jen v těchto ujednáních a ve prospěch zajištěné pohledávky nevzniklo zástavní právo pouze ke stavební parcele č. 442/1 v k.ú. Ž. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst.1 o.s.ř., neboť soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav věci.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že ve věci rozhodl jako soud prvního stupně okresní soud, ačkoliv k řízení o žalobě na určení, zda nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, které bylo zřízeno k zajištění závazků ze smlouvy o úvěru, jsou věcně příslušné v prvním stupni krajské soudy s působností ve věcech obchodních, a že odvolací soud rozhodl pouze o části uplatněného nároku. Ve věci samé vytýká odvolacímu soudu, že nemá oporu v provedeném dokazování jeho zjištění, že by městské zastupitelstvo vyslovilo souhlas se zřízením zástavního práva k zajištění pohledávky do výše 7.000.000,- Kč a že by \"zkratka\" A. byla mezi účastníky běžně užívána k označení jím známého dlužníka ze smlouvy o úvěru. Z hlediska právního posouzení věci žalobce dovozuje, že zástavní smlouva ze dne 6.12.1994 je neplatná v celém rozsahu, neboť městské zastupitelstvo \"rozhodlo o jiných skutečnostech, než které jsou předmětem zástavní smlouvy\", a smlouva je nesrozumitelná a neurčitá. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 občanského soudního řádu).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 občanského soudního řádu.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) občanského soudního řádu] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) občanského soudního řádu], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) občanského soudního řádu a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) občanského soudního řádu]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) občanského soudního řádu], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) občanského soudního řádu].
Pro posouzení, zda rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení §237 odst.1 občanského soudního řádu, není samo o sobě vždy rozhodující, jak jej odvolací soud označil (jak formuloval výrok rozsudku, popřípadě zda postupoval podle §219, §220 nebo §221 občanského soudního řádu), ale jak ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, popřípadě zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozsudku soudu prvního stupně odlišně (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.4.1998 sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněném pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999).
V projednávané věci odvolací soud formuloval výrok napadeného rozsudku jako měnící (§220 odst.1 občanského soudního řádu), z odůvodnění rozsudku však vyplývá, že dospěl k rozdílnému závěru o právním vztahu účastníků jen při posouzení platnosti zástavní smlouvy ze dne 6.12.1994 a vzniku zástavního práva ve vztahu k domu čp. 295 v Ž. a při posouzení platnosti zástavní smlouvy z hlediska jejího zajištění pohledávky z úvěru; odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že zástavní smlouva ze dne 6.12.1994 je neplatná v části týkající se zastavení stavební parcely č. 442/1 v kat. úz. Ž. a v části týkající se zřízení zástavního práva ve prospěch příslušenství pohledávky z úvěru a že stavební parcela č. 442/1 v kat. úz. Ž. není zatížena zástavním právem. Odvolací soud se současně ve výroku napadeného rozsudku výslovně vypořádal jen s částí předmětu řízení, ačkoliv jeho záměrem - jak vyplývá z odůvodnění rozsudku - bylo rozhodnout o celém předmětu odvolacího řízení, a navíc svůj měnící výrok ve věci samé vyslovil ve vztahu k závěrům, které posoudil se soudem prvního stupně shodně.
Za situace, kdy ve výroku rozsudku odvolacího soudu nebylo rozhodnuto o celém předmětu odvolacího řízení, kdy mezi výrokem rozsudku a jeho odůvodněním je z hlediska vymezení obsahu posuzovaného právního vztahu (práv a povinností) účastníků logický rozpor a kdy proto rozsudek odvolacího soudu nevymezuje ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně obsah posuzovaného právního vztahu (práv a povinností) účastníků, je třeba rozsudek odvolacího soudu posoudit v souladu se zněním jeho výroku a v něm vysloveného záměru změnit rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst.1 občanského soudního řádu za rozsudek měnící. Dovolání žalobce je proto proti němu přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) občanského soudního řádu. Vzhledem k tomu, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu (jeho výrokem, vykazujícím výše zmíněné vady) byla žalobci způsobena újma, kterou lze odstranit zrušením tohoto rozhodnutí, je žalobce k dovolání též subjektivně legitimován.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 občanského soudního řádu, které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první občanského soudního řádu), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Protože řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době do 31.12.2000, je třeba otázku věcné příslušnosti soudů v této věci i v současné době posuzovat podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen o.s.ř. (srov. Část dvanáctou, Hlavu I. bod 2. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle ustanovení §9 odst. 3 písm. b) bodu nn) a pp) o.s.ř. rozhodují krajské soudy jako soudy prvního stupně ve věcech obchodních, bez zřetele na to, zda účastníci závazkového vztahu jsou podnikatelé, spory ze smlouvy o úvěru a spory z právních vztahů vzniklých při zajištění závazků uvedených pod aa) až nn).
V posuzovaném případě bylo zjištěno, že smlouvou o zřízení zástavního práva ze dne 6.12.1994 byly ve prospěch žalované (její právní předchůdkyně) zastaveny nemovitosti ve vlastnictví žalobce k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru ze dne 6.12.1994, který poskytla žalovaná (její právní předchůdkyně) společnosti A. T. S., s.r.o. ve výši 7.000.000,- Kč. Žalobce se domáhá určení, že smlouva o zřízení zástavního práva (zástavní smlouva) je neplatným právním úkonem a že na jejím základě nevzniklo zástavní právo k jeho nemovitostem.
Zástavní smlouvy a na jejich základě vzniklá zástavní práva jsou jedním z právních prostředků zajištění závazků [srov. například §552 a §151a odst.1 (nyní §152) občanského zákoníku]. V případě, že zástavní právo slouží k zajištění závazků, uvedených v ustanovení §9 odst. 3 písm. b) pod body aa) až nn) o.s.ř., tedy mimo jiné závazků ze smlouvy o úvěru, projednávají a rozhodují spory z právních vztahů vzniklých ze zástavních smluv a ze zástavních práv, zřízených na jejich základě, v prvním stupni - jak vyplývá z ustanovení §9 odst. 3 písm. b) bodu pp) o.s.ř. - krajské soudy s působností ve věcech obchodních, a to bez zřetele k tomu, zda účastníci závazkového vztahu jsou či nejsou podnikatelé. Na určení věcné příslušnosti soudů nemá vliv ani to, zda účastníky řízení jsou účastníci rozhodného závazkového vztahu; z hlediska ustanovení §9 odst. 3 písm. b) bodu pp) o.s.ř., totiž není významné, kdo je účastníkem řízení, ale pouze okolnost, zda jde či nejde o spor z právních vztahů vzniklých při zajištění závazků uvedených v ustanovení §9 odst. 3 písm. b) pod body aa) až nn) o.s.ř.
Protože v posuzovaném případě se žalobce domáhá určení neplatnosti zástavní smlouvy a určení, že jeho nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, které na jejím základě mělo být zřízeno k zajištění pohledávky žalované ze smlouvy o úvěru, šlo v řízení před soudy o spor z právního vztahu, který vznikl při zajištění závazku uvedeného v ustanovení §9 odst. 3 písm. b) bodu nn) o.s.ř. Žalobce tedy důvodně namítá, že věc měla být projednána a rozhodnuta v prvním stupni krajským soudem s působností ve věcech obchodních, kterým byl v době zahájení řízení v této věci Krajský soud v Ústí nad Labem.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej - aniž by se mohl věcí jinak zabývat - proto zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem občanského soudního řádu). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc postoupil k dalšímu řízení Krajskému soudu v Ústí nad Labem, který je jako soud prvního stupně s působností ve věcech obchodních věcně příslušný tento spor v řízení v prvním stupni projednat a rozhodnout (§243b odst. 3 věta druhá občanského soudního řádu).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 věta druhá a třetí občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. ledna 2004
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu