ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.1803.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 1803/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. Š. S., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Nejvyššímu kontrolnímu úřadu se sídlem v Praze 7, Jankovcova č. 63, zastoupené advokátkou, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o určení trvání pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp.zn. 12 C 132/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2003 č.j. 17 Co 500/2002-130, takto:
Rozsudek odvolacího soudu (s výjimkou výroku, jímž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby, že pracovní poměr žalobce „neskončil uplynutím v dopise uvedené výpovědní lhůty dne 30.9.1997 ani výpovědní lhůty žalovanou dodatečně upravené na den 31.1.1998, ale nadále trvá“) a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 5. června 2002 č.j. 12 C 132/97-104 (s výjimkou výroku, jímž byla zamítnuta žaloba, že pracovní poměr žalobce „neskončil uplynutím v dopise uvedené výpovědní lhůty dne 30.9.1997 ani výpovědní lhůty žalovanou dodatečně upravené na den 31.1.1998, ale nadále trvá“) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 24.6.1997, který žalobce převzal dne 6.10.1997, Nejvyšší kontrolní úřad sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Naplnění výpovědního důvodu spatřoval v nadbytečnosti žalobce „vyplývající z organizační změny, která byla provedena rozhodnutím prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu ze dne 5. června 1997“ a „spočívá ve snížení stavu zaměstnanců k 1. říjnu 1997 za účelem zvýšení efektivnosti práce v Úřadu a navazuje na úsporná opatření vlády ČR ve státních orgánech“; součástí zmíněného rozhodnutí „je i zrušení dvou funkčních míst kontrolorů v odboru 340 – zdravotnictví a sociálních věcí“, a protože NKÚ v současné době nemá pro žalobce žádnou jinou vhodnou práci, nemá možnost jej dále zaměstnávat.
Žalobce se domáhal [žalobou podanou dne 10.12.1997 proti žalovaným 1) Nejvyššímu kontrolnímu úřadu se sídlem v Praze 7, Jankovcova č. 63 a 2) České republice – Nejvyššímu kontrolnímu úřadu se sídlem v Praze 7, Jankovcova č. 63], aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná a že „jeho pracovní poměr neskončil uplynutím v dopise uvedené výpovědní lhůty dne 30.9.1997, ani výpovědní lhůty dodatečně opravené na den 31.1.1998, ale nadále trvá“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že, i když se fyzický stav kontrolorů v odboru 340, kde žalobce od 1.8.1995 pracoval, ke dni 30.8.1997 snížil o 2 a bylo tak naplněno organizační rozhodnutí prezidenta NKÚ ze dne 5.6.1997 (podle kterého se měl stav kontrolorů v odboru 340 ke dni 1.10.1997 snížit ze 14 na 12), dne 1.9.1997 byla „nadbytečnost jednoho kontrolora v odboru 340 znovu uměle vytvořena převedením sem další kontrolorky z jiného odboru“. Kromě toho zaměstnavatel žalobce porušil i ustanovení §48 odst. 1 písm. a) zák. práce, neboť výpověď (která byla žalobci předána „první den po jeho návratu na pracoviště z pracovní neschopnosti“) je datována v době, kdy byl žalobce v pracovní neschopnosti, a nesplnil ani svou nabídkovou povinnost podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce, jestliže žalobci nenabídl žádné volné pracovní místo, ačkoli vzhledem k jeho vysokoškolskému vzdělání ekonomického směru „na NKÚ téměř neexistuje místo, které by pro něj nebylo vhodné nebo které by nemohl zastávat po případné předchozí průpravě“.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 7.6.1999 č.j. 12 C 132/97-56, ve znění opravného usnesení ze dne 12.4.2000 č.j. 12 C 132/97-75, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným na nákladech řízení 13.650,- Kč na účet advokátky. Ve věci samé dospěl k závěru, že žalovaná 2) není v daném sporu pasivně věcně legitimována a že „byly splněny podmínky pro výpověď dle §46 ost. 1 písm. c) zák. práce“, neboť žalobce se stal vzhledem k rozhodnutí prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu ze dne 5.6.1997 o snížení stavu zaměstnanců k 1.10.1997 pro žalovaného 1) nadbytečným, a „nebylo prokázáno, že by žalovaný 1) měl možnost nadále žalobce zaměstnávat“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 6.9.2000 č.j. 17 Co 375,376/2000-81 rozsudek soudu prvního stupně „ve znění opravného usnesení ze dne 7. června 1999“ zrušil „ve výroku ve věci samé ohledně žalovaného 1) a ve výroku o nákladech řízení“ a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně rozhodl, že „odvolací řízení proti výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé ohledně žalované 2) se zastavuje“. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že vůbec nezdůvodnil zamítnutí určovací částí žalobního petitu a že se náležitě nezabýval tvrzeními žalobce o existenci volných pracovních míst, která mu měla být nabídnuta. Uložil mu proto, aby nejprve žalobce vyzval k bližší konkretizaci těchto pracovních míst, a poté se zaměřil (i ohledně místa zastávaného Ing. Š., jehož zánik doposud nevyplývá z provedených důkazů) na zjištění, zda ke dni dání výpovědi byla tato místa volná, a v kladném případě, zda šlo o místa, ohledně nichž měl žalovaný 1) vůči žalobci nabídkovou povinnost podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce.
Obvodní soud pro Prahu 7 (poté, co podle ustanovení §3 odst. 1 a §52 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, se stala od 1.1.2001 účastníkem řízení na straně žalované Česká republika – Nejvyšší kontrolní úřad se sídlem v Praze 7, Jankovcova č. 63) rozsudkem ze dne 5.6.2002 č.j. 12 C 132/97-104 žalobu opět zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen „nahradit“ žalované na nákladech řízení 10.750,- Kč na účet advokátky. Soud prvního stupně na základě výsledků doplněného dokazování dovodil, že žalovaná ke dni dání výpovědi (tj. k 6.10.1997) neměla žádné volné pracovní místo, které by mohla žalobci nabídnout [pro volná místa obsazovaná nově přijatými zaměstnanci neměl žalobce potřebnou kvalifikaci, pracovní místa obsazená důchodci se měla uvolnit nejdříve ke dni 31.12.1997 a pracovní místo uvolněné ke dni 30.6.1997 Ing. Š. nebylo možno považovat za volné (určené k obsazení), neboť žalovaná toto místo již dále neobsazovala a jeho uvolnění „považovala za odpovídající snižování stavu zaměstnanců“], a že proto „nelze dojít k závěru, že by žalovaná porušila svou povinnost stanovenou jí v §46 odst. 2 zák. práce“. Protože předmětná výpověď „splňuje všechny požadavky stanovené zákonem pro její platnost“, a protože žalobce neuvedl žádné důvody pro to, aby bylo určeno, že jeho pracovní poměr u žalované trvá, soud prvního stupně žalobu „v plném rozsahu“ zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28.1.2003 č.j. 17 Co 500/2002-130 rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku ve věci samé“ potvrdil a „ve výroku o nákladech řízení“ změnil tento rozsudek „jen tak, že výše náhrady činí 13.975,- Kč“, „jinak“ jej potvrdil; současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.350,- Kč k rukám jeho „právní zástupkyně“. Odvolací soud vycházeje z názoru, že nabídková povinnost podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce „se týká pouze volných míst, které má zaměstnavatel k dispozici v okamžiku, kdy je zaměstnanci dávána výpověď“ (v daném případě k datu 6.10.1997), přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že ohledně žádného z žalobcem tvrzených míst, která se měla uvolnit až v průběhu jeho výpovědní doby v období od 31.12.1997 do 31.1.1998, „nelze dovodit nabídkovou povinnost zaměstnavatele“. Podle jeho názoru „za volné ve smyslu nabídkové povinnosti zaměstnavatele“ nelze považovat ani v době výpovědi existující volné místo na sekretariátu vrchního ředitele sekce III, které se dnem 30.6.1997 uvolnilo po odcházejícím Ing. Š., neboť toto místo (ač zůstalo nadále plánováno) „podle rozhodnutí žalované nebylo obsazeno, a to ani k datu 1.2.1998, tedy dlouho po výpovědi žalobce“. Nabídková povinnost zaměstnavatele se totiž – jak odvolací soud zdůraznil – „týká pouze těch míst, která jsou určena k obsazení, tedy která jsou z hlediska potřeb zaměstnavatele volná“; není proto rozhodující, zda ohledně zrušení místa po Ing. Š. bylo vydáno rozhodnutí o organizační změně, nýbrž „rozhodující je, zda toto místo bylo volné a bylo obsazeno jiným pracovníkem, ačkoliv mohlo být nabídnuto žalobci“. K námitkám žalobce o neefektivnosti organizačního opatření žalované a o jejím diskriminačním záměru vůči jeho osobě odvolací soud uvedl, že soud toliko zkoumá, zda k organizační změně skutečně došlo, není však oprávněn přezkoumávat důvody, které k ní zaměstnavatele vedly, ani důvody, které jej vedly k rozhodnutí, který konkrétní zaměstnanec je pro něj nadbytečný; využití zákonných možností žalovanou „nelze považovat bez dalšího za porušení obecně formulovaných lidských práv upravených základními právními předpisy“. Za správný považoval odvolací soud rovněž závěr soudu prvního stupně o neopodstatněnosti uplatněného nároku na určení trvání pracovního poměru, neboť na tomto určení žalobce nemá naléhavý právní zájem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho potvrzující části o zamítnutí žaloby o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zák. práce, neboť odvolací soud podle jeho názoru vyřešil otázku splnění nabídkové povinnosti zaměstnavatele v rozporu s hmotným právem - ustanovením §46 odst. 2 zák. práce. Namítal, že za stavu „faktické nerovnosti vztahu zaměstnanec – zaměstnavatele“ nelze „možnost dále zaměstnávat“ vykládat tak, aby „došlo k popření povinnosti zaměstnavatele zaměstnávat pracovníka až do předpokládaného konce jeho pracovního poměru (uplynutím výpovědní doby)“. Není proto podle jeho názoru právně relevantní samo zjištění, zda volná místa zaměstnavatel „má k dispozici v okamžiku, kdy je zaměstnanci dávána výpověď“ - jak uvádí odvolací soud, nýbrž to, „zda zaměstnavatel ví, že tato místa bude mít volná v okamžiku, kdy mu skončí povinnost zaměstnance zaměstnávat, aby ho pak mohl zaměstnávat dále, protože pokud to nejpozději k okamžiku dání výpovědi ví, pak tu možnost má“; opačný výklad odvolacího soudu je v rozporu s ustanovením §35 odst. 1 písm. a) zák. práce „i s vnitřní logikou samotného ustanovení §46/2 ZP i smyslem existence zákoníku práce“, a současně znamená porušení práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a též porušení práva na práci podle čl. 6 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a čl. 1 odst. 2 Evropské sociální charty. V této souvislosti dovolatel rovněž poukázal na volné pracovní místo po Ing. Š., který skončil svůj pracovní poměr vlastní výpovědí dnem 30.6.1997, které, přestože nebylo v rámci reorganizace rozhodnutím prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu ze dne 5.6.1997 ke dni 1.10.1997 zrušeno, nebylo žalobci ze strany žalované nabídnuto. Mimo to žalobce vytkl odvolacímu soudu, že se „v rozporu s veřejným právem“ nezbýval „otázkou efektivnosti organizační změny“ ani „diskriminačním účelem výpovědi“. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (oběma rozsudky vydanými v této věci soud prvního stupně rozhodl stejně – žalobu zamítl), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních opatřeních.
K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným, a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným.
Žalobce v dovolání odvolacímu soudu mimo jiné vytýká, že se v rámci zkoumání naplnění výpovědního důvodu uvedeného v ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce nezabýval „otázkou efektivnosti organizační změny“ ani „diskriminačním účelem výpovědi“.
Otázkou rozsahu soudního přezkumu v řízení o neplatnost výpovědi dané zaměstnavatelem podle ustanovení §46 odst. 1 pím. c) zák. práce se dovolací soud již v minulosti zabýval a dospěl k závěru, že o výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat a ani není povinen zabývat se platností rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně jako otázkou předběžnou, jelikož takové rozhodnutí není právním úkonem ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 zák. práce, neboť nejde o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly změnu nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu; rozhodnutím o organizační změně se lze zabývat v řízení podle ustanovení §64 zák. práce jen jako jedním z předpokladů, které zákon stanoví pro platnost výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25.9.1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č. 11, ročník 1999, str. 374). V posuzovaném případě odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - z tohoto právního názoru vycházel; dovodil-li, že „soud není oprávněn přezkoumávat důvody, které vedou zaměstnavatele k organizační změně, ani důvody, které ho vedou při nadbytečnosti několika pracovníků k výběru osob, jejichž místo požaduje výpovědí ke zrušení“, ale že pro posouzení platnosti předmětné výpovědi je rozhodující pouze to, zda u žalované došlo k organizační změně, bylo ve věci rozhodnuto v souladu s ustálenou judikaturou soudů a dovolací soud neshledal žádné důvody k její změně.
Žalobce dále zpochybňuje právní posouzení věci z hlediska závěru odvolacího soudu o tom, že v daném případě byly splněny podmínky platnosti výpovědi uvedené v ustanovení §46 odst. 2 zák. práce.
Podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, pokud nejde o výpověď pro porušení pracovní kázně nebo z důvodu, pro který lze okamžitě zrušit pracovní poměr, pouze tehdy, jestliže
a) nemá možnost ho dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, ani v místě jeho bydliště, a to ani po předchozí průpravě,
b) zaměstnanec není ochoten přejít na jinou pro něho vhodnou práci, kterou mu zaměstnavatel nabídl v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, nebo v jeho bydlišti, nebo podrobit se předchozí průpravě pro tuto jinou práci.
Ustanovení §46 odst. 2 zák. práce zakotvuje tzv. nabídkovou povinnost zaměstnavatele, jejíž splnění je hmotněprávní podmínkou platnosti výpovědi. Její smysl spočívá v ochraně pracovního poměru tím, že před jeho rozvázáním upřednostňuje změnu sjednaných pracovních podmínek a že umožňuje jednostranné skončení pracovního poměru výpovědí teprve po splnění stanovených podmínek. Zjišťování podmínek uvedených v tomto ustanovení se děje vždy podle stavu v době výpovědi. Uvedený názor byl zveřejněn ve Sborníku stanovisek Nejvyššího soudu, SEVT Praha 1980, str. 130, a následně byl a v současné době je jako správný přijímán (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.12.1997 sp. zn. 2 Cdon 829/97, uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998). Z tohoto právního názoru vycházel rovněž odvolací soud, jestliže uvedl, že „nabídková povinnost zaměstnavatele podle §46 odst. 2 zák. práce se týká pouze volných míst, které má zaměstnavatel k dispozici v okamžiku, kdy je zaměstnanci dávána výpověď“, a nelze mu proto důvodně vytýkat, že v tomto směru nepovažoval za „právně relevantní to, zda zaměstnavatel ví, že tato místa bude mít volná v okamžiku, kdy mu skončí povinnost zaměstnance zaměstnávat, aby ho pak mohl zaměstnávat“.
Vedle otázky, jaký stav (který okamžik) je rozhodný pro zjištění, zda zaměstnavatel splnil své povinnosti vyplývající z ustanovení §46 odst. 2 zák. práce, řešil odvolací soud též právní otázku, jaký význam z hlediska splnění povinnosti zaměstnavatele vyplývající z ustanovení §46 odst. 2 zák. práce má okolnost, že zaměstnavatel nehodlá pracovní místo předpokládané v nové organizační struktuře nadále obsazovat. Tuto právní otázku vyřešil odvolací soud jinak, než je posuzována podle ustálené judikatury soudů. Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. provedeném bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustálené judikatury (srov. Sborník Nejvyššího soudu o občanském soudním řízení v některých věcech pracovněprávních, občanskoprávních a rodinněprávních III, SEVT Praha 1980, str. 57-58) nemožnost zaměstnance dále zaměstnávat znamená, že zaměstnavatel nemá pro zaměstnance žádnou práci; jde tu tedy o absolutní nemožnost zaměstnance dále zaměstnávat. Zaměstnavatel musí totiž zaměstnanci nabídnout jakékoliv volné místo, které je k dispozici v době výpovědi, nejen místo odpovídající původní pracovní smlouvě, popřípadě kvalifikaci zaměstnance kdykoliv získané (ať před uzavřením smlouvy nebo po jejím sjednání), a to i tehdy, když toto místo vyžaduje předchozí průpravu zaměstnance. Rozhodnutí, zda této nabídky bude využito, je dáno výlučně zaměstnanci, který může tuto pracovní příležitost odmítnout, čímž je pak dovršena podmínka uvedená v ustanovení §46 odst. 2 zák. práce pro platnost výpovědi. Podmínka platné výpovědi je tedy splněna nejen tehdy, odmítne-li zaměstnanec nabídku jiné pro něho vhodné práce, nýbrž i v případě, jestliže zaměstnavatel nemá možnost zaměstnance dále zaměstnávat proto, že takovou práci pro něho nemá.
V posuzovaném případě bylo soudy zjištěno, že v okamžiku, kdy byla žalobci dávána výpověď (tj. dne 6.10.1997), existovalo u žalované neobsazené systemizované pracovní místo referenta na sekretariátu vrchního ředitele sekce III, které se dne 30.6.1997 uvolnilo po Ing. Š. Podle tvrzení žalované nebylo uvedené pracovní místo, ačkoli odpovídalo požadavkům uvedeným v ustanovení §37 odst. 5 zák. práce (tj. zdravotnímu stavu, schopnostem a pokud možno i kvalifikaci žalobce), nabídnuto žalobci proto, že uvolněním tohoto pracovního místa bylo dosaženo stavu požadovaného rozhodnutím prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu ze dne 5.6.1997, tj. snížení počtu zaměstnanců sekretariátu vrchního ředitele sekce III o jednoho, tj. ze 14 na 13.
Z přehledu systemizovaných míst k 1.10.1997 v příslušných útvarech Nejvyššího kontrolního úřadu, který je přílohou rozhodnutí prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu ze dne 5.6.1997 o organizační změně účinné od 1.10.1997 (spočívající ve „snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce v Nejvyšším kontrolním úřadu a navazující na úsporná opatření vlády České republiky ve státních orgánech z dubna a května 1997“), vyplývá, že na sekretariátu vedoucího ředitele sekce III bylo plánováno namísto dosavadních 14 pracovních míst (ve složení: vedoucí sekretariátu-1, zástupce vedoucího-1, referent-7, metodik-3, právník-2) pouze 13 pracovních míst (ve složení: vedoucí sekretariátu-1, zástupce vedoucího-1, referent-7, metodik-2, právník-2). V rámci organizačních změn tedy mělo dojít na sekretariátu vrchního ředitele sekce III k 1.10.1997 ke snížení počtu metodiků o jednoho, zatímco počet referentů měl zůstat nezměněn. Žalovaná mínila dostát uvedené organizační změně tak, že za situace, kdy ke dni 30.6.1997 (skončením pracovního poměru Ing. Š.) došlo ke snížení počtu zaměstnanců ve funkci referent o jednoho, neprováděla snížení počtu zaměstnanců ve funkci metodik s odůvodněním, že „vlastního účelu organizační změny bylo dosaženo“.
Názoru odvolacího soudu, že „nabídková povinnost zaměstnavatele se týká pouze těch míst, které jsou určeny k obsazení, tedy která jsou z hlediska potřeb zaměstnavatele volná“, lze přisvědčit potud, že z ustanovení §46 odst. 2 zák. práce samozřejmě nevyplývá povinnost zaměstnavatele vytvářet pro zaměstnance, který se stal v důsledku rozhodnutí o organizační změně nadbytečným, nové pracovní příležitosti, aby mu mohl učinit nabídku ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 písm. b) zák. práce. Aby byla splněna nabídková povinnost, musí mít zaměstnavatel potřebu, aby určitá pracovní činnost byla reálně vykonávána; z tohoto hlediska obvykle není rozhodné, je-li potřeba této práce formalizována v podobě „funkčních schémat“, nýbrž rozhodující je potřeba určitou práci zajistit. Rozhodne-li však zaměstnavatel (jeho statutární orgán) o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce tím způsobem, že tuto organizační změnu vyjádří novým přehledem systemizovaných míst, vyjadřuje tím - až do nového rozhodnutí statutárního orgánu – nejen, která z dosavadních pracovních míst v dosavadní organizační struktuře jako nepotřebná ruší, ale – jak z logiky věci plyne - rovněž i to, která z nich považuje i nadále za potřebná.
Uvedené je třeba mít na zřeteli v posuzovaném případě tím spíše, že žalovanou stranou (zaměstnavatelem žalobce) je organizační složka státu (srov. §3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích), u níž - vzhledem k její povaze a postavení – je třeba respektovat rozhodnutí statutárního orgánu o novém složení zaměstnavatele, které za daných vnějších podmínek odpovídá co nejlépe jeho potřebám. Jestliže tedy prezident Nejvyššího kontrolního úřadu v rozhodnutí o organizační změně ze dne 5.6.1997 vydal jako přílohu č. 1 „přehled systemizovaných míst k 1. říjnu 1997 v příslušných útvarech Úřadu“ a uložil příslušným zaměstnancům „rozhodnout o nadbytečných zaměstnancích v návaznosti na tuto organizační změnu“, není z hlediska posouzení projednávané věci významné, že toto rozhodnutí statutárního orgánu žalované nebylo realizováno ohledně snížení počtu metodiků na sekretariátu vrchního ředitele sekce III o jednoho; podstatné je, že prezident Nejvyššího kontrolního úřadu stanovil organizační strukturu žalované tak, že počet funkčních míst referentů v sekretariátu vrchního ředitele sekce III zůstal ke dni 1.10.1997 nezměněn. Okolnost, že místo referenta, které se uvolnilo ke dni 30.6.1997, nemělo být přesto obsazováno na základě úvahy, že „vlastního účelu organizační změny bylo dosaženo“ faktickým poklesem počtu zaměstnanců bez ohledu na jejich funkční složení a kvalifikační strukturu, jíž mělo být podle rozhodnutí prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu o organizační změně dosaženo, neumožňuje jiný závěr, než že ke dni 6.10.1997 (ke dni dání výpovědi) bylo jedno místo ze 7 míst referentů v sekretariátu vrchního ředitele sekce III volné.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzující části o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto v této části a v akcesorickém výroku o nákladech řízení zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.), a jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil podle ustanovení §243b odst. 3 věty druhé o.s.ř. ve stejném rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. února 2004
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu