ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.1815.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 1815/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně M. J., zastoupené advokátkou, proti žalované S. L., a.s., za účasti K. p., a.s., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o náhradu nákladů na výživu pozůstalé manželky, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 19 C 724/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 28. března 2003 č.j. 36 Co 526/2002-191, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila na náhradě nákladů na její výživu za dobu od 15.4.1999 do 31.8.2002 částku 273.740,- Kč s 8% úrokem z prodlení z částky 189.300,- Kč od 1.12.2001 do 31.8.2002 a „dalším zákonným úrokem“ z částky 273.740,- Kč od 1.9.2002 do zaplacení a aby jí z tohoto důvodu platila od 1.9.2002 částku 9.380,- Kč měsíčně. Žalobu odůvodnila tím, že její manžel J. J. jako zaměstnanec žalované utrpěl dne 15.4.1999 pracovní úraz, na jehož následky téhož dne zemřel. Protože za odškodnění pracovního úrazu „přinejmenším zčásti“ odpovídá žalovaná, náleží žalobkyni jako pozůstalé manželce ve smyslu ustanovení §197 odst. 1 zák. práce náhrada nákladů na její výživu ve výši odpovídající „rozdílu mezi tím, co by měla mít k dispozici“ (tj. ¾ součtu průměrného výdělku zemřelého ve výši 15.056,- Kč a jejího průměrného výdělku ve výši 11.000,- Kč, respektive po 30.6.2001 jejího starobního důchodu ve výši 7.559,- Kč), „a tím, co skutečně v jednotlivých měsících měla“ (tj. její průměrný výdělek, respektive starobní důchod, a vdovský důchod).
Žalovaná namítala, že podle ustanovení §191 odst. 1 zák. práce se odpovědnosti za smrtelný pracovní úraz J. J. (manžela pozůstalé žalobkyně) zcela zprostila, neboť podle výsledků šetření inspektorátu bezpečnosti práce a Policie České republiky si jej poškozený přivodil v opilosti zcela vlastní vinou, přičemž opilost poškozeného byla jedinou příčinou pracovního úrazu.
Okresní soud v Liberci mezitímním rozsudkem ze dne 30.1.2001 č.j. 19 C 724/99-106 rozhodl, že „základ žalobního nároku je zcela opodstatněn“. Dospěl k závěru, že „za situace, kdy mechanismus zranění mohl vzniknout i jinak než žalovanou tvrzeným způsobem“, žalovaná neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzení, že opilost poškozeného byla jedinou nebo, jednou z příčin smrtelného úrazu, a proto „podle 190 ost. 1 zákoníku práce odpovídá za vzniklou škodu v plném rozsahu“.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 20.6.2001 č.j. 36 Co 183/2001-121 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „ve správném znění, že žalovaná plně odpovídá za škodu vzniklou pracovním úrazem J. J. ze dne 15.4.1999“. Podle názoru odvolacího soudu „je sice skutečností“, že v rámci soudní pitvy byla zjištěna přítomnost alkoholu v krvi poškozeného zaměstnance a že podle jeho množství znalec hodnotí stav poškozeného před smrtí jako střední opilost, avšak k prokázání tvrzení žalované, že „příčinou úrazu byl alkohol, je třeba nezvratného důkazu“. Jelikož takový důkaz „navržen nebyl a nemůže jím být pouhé zjištění, že postižený zaměstnanec byl před úrazem ve stavu opilosti“ (nelze totiž „jednoznačně vyloučit“ takový úrazový děj, který nemá žádnou příčinnou souvislost s opilostí), přisvědčil odvolací soud závěru soudu prvního stupně, že žalovaná neprokázala, že opilost byla jedinou, nebo jednou z příčin úrazu, a že z tohoto důvodu „plně odpovídá ve smyslu §190 odst. 1 zák. práce za škodu vzniklou pracovním úrazem J. J.“.
Okresní soud v Liberci poté rozsudkem ze dne 16.9.2002 č.j. 19 C 724/99-165 uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni na náhradě nákladů na její výživu v době od 16.4.2000 do 20.11.2000 částku 13.670,- Kč a počínaje dnem 1.7.2001 částku 440,- Kč měsíčně, dále 7% úrok z částky 13.670,- Kč od 1.12.2001 do zaplacení a 4% úrok z částky 4.400,- Kč od 1.9.2002 do zaplacení; žalobu za období od 15.4.1999 do 15.4.2000 a od 21.11.2000 do 30.6.2001 a „ve zbylém rozsahu“ ohledně příslušenství zamítl a za období od 16.4.2000 do 20.11.2000 žalobu zamítl „v rozsahu 6.542,- Kč měsíčně a od 1.7.2001 nadále v rozsahu 8.940,- Kč měsíčně“; zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu Liberec soudní poplatek ve výši 400,- Kč a „náklady vzniklé vyplaceným znalečným a svědečným“ ve výši 4.734,50 Kč. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že součet průměrného výdělku žalobkyně a jejího manžela v rozhodném období zjištěný podle ustanovení §17 zákona č. 1/1992 Sb. činil 26.000,- Kč měsíčně. Protože - jak zdůraznil - rozsah nákladů na výživu pozůstalých se podle předpisů zákona o rodině stanoví tak, aby hmotná a kulturní úroveň obou manželů byla stejná, náleží každému z nich 13.000,- Kč, a protože žalobkyně dosahovala průměrného výdělku 11.000,- Kč, „svědčí jí pro zachování shodné životní úrovně nárok na dorovnávací podíl v rozsahu 2.000,- Kč“. Za období od 15.4.1999 do 15.4.2000 a od 21.11.2000 do 30.6.2001, kdy žalobkyně „měla náhradu nákladů uhrazenu zcela vdovským důchodem“, soud prvního stupně neshledal uplatněný nárok opodstatněným; za období od 16.4.2000 do 20.11.2000, kdy byla výplata vdovského důchodu přerušena, přiznal žalobkyni náhradu nákladů na její výživu ve výši 2.000,- Kč měsíčně (celkem tedy 13.670,- Kč) a od 1.7.2001, kdy žalobkyně nastoupila do starobního důchodu a její příjem tvořil starobní důchod ve výši 5.997,- Kč a redukovaný vdovský důchod ve výši 1.562,- Kč, náleží žalobkyni podle jeho názoru z tohoto titulu pouze 440,- Kč měsíčně, neboť „od uznaného nároku 2.000,- Kč“ je třeba odečíst přiznaný vdovský důchod ve výši 1.562,- Kč.
K odvolání žalobkyně a vedlejšího účastníka Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 28.3.2003 č.j. 36 Co 526/2002-191 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů na její výživu za období od 16.4.1999 do 31.3.2003 částku 92.853,- Kč spolu s 7,5% úrokem z prodlení z částky 31.618,- Kč od 1.12.2001 do 30.9.2002 a z částky 69.468,- Kč od 1.10.2002 do zaplacení, a počínaje dnem 1.4.2003 měsíčně částku 4.010,- Kč; zamítl žalobu o zaplacení další částky 245.286,- Kč za období od 16.4.1999 do 31.3.2003, částky 5.370,- Kč měsíčně od 1.4.2003 a dalších úroků z prodlení a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a že žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu Liberec soudní poplatek ve výši 900,- Kč, náhradu nákladů řízení ve výši 1.278,- Kč a „doplatit“ soudní poplatek za odvolací řízení ve výši 500,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že při určení výše náhrady na výživu pozůstalé manželky (žalobkyně) podle ustanovení §199 odst. 2 zák. práce je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanoveních §91 a §96 odst.1 zákona o rodině, neboť v daném případě „nebyly zjištěny žádné mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly přiznání náhrady na výživu žalobkyně ve vyšším ani nižším rozsahu než takovém, která představuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň obou manželů“. Částku, kterou by žalobkyně – nebýt smrti manžela - měla do svého odchodu do starobního důchodu každý měsíc k dispozici, stanovil odvolací soud ve výši 13.028,- Kč (respektive od 1.12.2000 ve výši 13.479,- Kč), odpovídající jedné polovině ze součtu průměrného výdělku zemřelého ve výši 15.055,- Kč (po valorizaci od 1.12.2000 ve výši 15.958,- Kč) a průměrného výdělku žalobkyně ve výši 11.000,- Kč. Za dobu od 16.4.1999 do 16.4.2000 a od 21.11.2000 do 30.6.2001, kdy žalobkyně vedle svého průměrného měsíčního výdělku 11.000,- Kč pobírala vdovský důchod ve výši 4.285,- Kč, respektive 4.434,- Kč, pak stejně jako soud prvního stupně dovodil, že žalobkyni žádná náhrada nepřísluší, neboť „je zřejmé, že v uvedeném období jí žádná ztráta nevznikla“. Za období od 16.4.2000 do 20.11.2000, kdy žalobkyni nebyl vyplácen vdovský důchod a pobírala pouze mzdu ve výši 11.000,- Kč (a do 13.028,- Kč jí tak scházela měsíčně částka 2.028,- Kč), odvolací soud přiznal žalobkyni celkem 14.526,- Kč. Pokud jde o období od 1.7.2001, kdy byl žalobkyni přiznán starobní důchod ve výši 5.997,- Kč a vedle něho i částečný vdovský důchod ve výši 1.562,- Kč, vycházel odvolací soud ze součtu průměrného výdělku zemřelého „valorizovaného“ podle příslušných právních předpisů (od 1.12.2000 na 15.958,- Kč, od 1.12.2001 na 16.692,- Kč a od 1.1.2003 na 17.142,- Kč) a starobního důchodu žalobkyně. Protože žalobkyně měla v tomto období z ½ součtu těchto příjmů k dispozici pouze 5.997,- Kč, její nárok na výživu vůči manželovi by tak podle názoru odvolacího soudu do 30.11.2001 odpovídal částce 4.980,50 Kč, do 31.12.2002 částce 5.347,50 Kč od 1.1.2003 nadále částce 5.572,50 Kč; po odečtení vdovského důchodu ve výši 1.562,- Kč pak přísluší žalobkyni za období od 1.7.2001 do 31.3.2003 náhrada nákladů na její výživu v celkové výši 78.327,- Kč a počínaje dnem 1.4.2003 částka 4.010,- Kč měsíčně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu „dle ust. §241a odst. 3 o.s.ř.“. Připustila, že závěr odvolacího soudu o tom, že rozsah náhrady je určen rozsahem výživného, které by jí náleželo podle §91 a §96 odst. 1 zákona o rodině, je správný, avšak podle jejího názoru „to neznamená, že součet příjmů žalobkyně a zemřelého manžela má být aritmeticky rozdělen na polovinu“. Takový postup totiž „zcela pomíjí výdaje, které žalobkyni v převážné míře zůstávají i po smrti manžela“ (tj. výdaje na bydlení, provoz auta či podporování zdravotně těžce postižené starší dcery J. J.), i skutečnost, že „zemřelý manžel měl minimální osobní spotřebu, takže odčerpával minimum příjmů rodiny“. Žalobkyně v průběhu řízení vycházela z rozdělení součtu příjmů na čtyři díly, kdy po jednom dílu počítala sebe a manžela (jejichž „osobní potřeby byly skutečně nízké“) a dva díly na provoz domácnosti, který jí zůstává zachován i po smrti manžela, a „jako spravedlivější se jí proto jeví předpoklad“, že by měla mít i po smrti manžela k dispozici ¾ jejich společných příjmů a nikoli jen polovinu, jak předpokládají soudy obou stupňů. Dovolatelka má zato, že jí zvolený postup odpovídá judikatuře i „hlediskům obsaženým v ust. §199 zák. práce a komentáři k němu“. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
I když žalobkyně v dovolání uvedla že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nenapadá skutková zjištění, z nichž odvolací soud vychází, ale že podrobuje kritice pouze právní posouzení věci odvolacím soudem (t.j. způsob, jakým odvolací soud vyložil ustanovení §199 zák. práce a stanovil rozsah náhrady nákladů na výživu pozůstalé manželky). Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. ustanovení §41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavuje dovolání žalobkyně uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., ale uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že se žalobkyně domáhá peněžitého plnění za období od 16.4.1999 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/92 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb. a č. 138/1996 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1999 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení §197 odst.1 písm. c) zák. práce jestliže zaměstnanec následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání zemřel, je zaměstnavatel povinen v rozsahu své odpovědnosti poskytnout náhradu nákladů na výživu pozůstalých.
Podle ustanovení §199 odst.1 zák. práce náhrada na výživu pozůstalých přísluší pozůstalým, kterým zemřelý výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat.
Podle ustanovení §199 odst. 2 zák. práce při výpočtu této náhrady se vychází z průměrného výdělku zemřelého, náhrada nákladů na výživu všech pozůstalých nesmí však úhrnem převýšit částku, do které by příslušela zemřelému náhrada za ztrátu na výdělku podle §195 a nesmí být poskytována déle, než by příslušela zemřelému podle §195 odst. 4.
Podle ustanovení §199 odst.3 zák. práce náhrada nákladů přísluší, pokud není uhrazena dávkami důchodového zabezpečení poskytovanými z téhož důvodu.
Nárok na náhradu nákladů na výživu pozůstalých představuje dílčí nárok na náhradu škody z pracovního úrazu (nemoci z povolání), který přísluší pozůstalým, vůči nimž měl zemřelý zaměstnanec vyživovací povinnost podle zákona o rodině nebo jimž výživu ve skutečnosti fakticky poskytoval. V posuzovaném případě je žalobkyně z hlediska ustanovení §199 odst.1 zák. práce osobou, které byl zemřelý J. J. jako své manželce povinen poskytovat výživu. Soudní praxe, která již v minulosti odmítla způsob výpočtu této náhrady pomocí tzv. „dílové teorie“, vychází z názoru (ze kterého vycházejí rovněž soudy obou stupňů v dané věci), že rozsah náhrady nákladů na výživu pozůstalých je určen rozsahem výživného, které jim náleží podle hledisek zákona o rodině (srov. například právní názor vyjádřený ve zhodnocení rozhodování soudů o odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání, schválený občanskoprávním kolegiem býv. Nevyššího soudu ČSR dne 27.1.1975, sp. zn. Cpj 37/74, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11 na str. 56, roč. 1976, a rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25.4.1972 sp. zn. 2 Cz 7/72, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14, roč. 1973).
Ve vztahu k nároku pozůstalého manžela to znamená, že rozsah náhrady nákladů na jeho výživu je určen rozsahem výživného, které mu náleží ve smyslu ustanovení §91 a §96 odst.1 zák. o rodině. Ustanovení §199 odst. 2 zák. práce pak určuje možnosti a schopnosti zemřelého k plnění výživného, jde-li o jeho výdělek u zaměstnavatele, ve výši jeho průměrného výdělku [s přihlédnutím k jeho případnému zvýšení - tzv. valorizaci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22.10.2002 sp. zn. 21 Cdo 773/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 38, roč. 2003)], a současně stanoví, že náhrada nákladů na výživu všech pozůstalých nesmí úhrnem převýšit částku, do které by příslušela zemřelému náhrada za ztrátu na výdělku podle ustanovení §195 zák. práce, a že může být poskytována pozůstalým pouze do doby, do níž by zemřelému nejdéle příslušela náhrada za ztrátu na výdělku podle ustanovení §195 zák. práce, tedy nejdéle do konce kalendářního měsíce, v němž by zemřelý dovršil 65 let věku.
Z uvedeného je zřejmé, že při určení výše náhrady nákladů na výživu pozůstalého manžela musí být mimo jiné přihlédnuto ke schopnostem a možnostem zemřelého (určenými výší jeho průměrného výdělku – srov. §199 odst. 2 zák. práce), k odůvodněným potřebám druhého manžela [určenými zejména jeho osobními a majetkovými poměry, výší důchodu přiznaného z titulu smrtelného pracovního úrazu (nemoci z povolání) a výší jeho vlastních příjmů (ze zaměstnání, podnikání či ve formě důchodu z jeho důchodového pojištění)] a k péči o společnou domácnost. Rozsah, v jakém zemřelý byl povinen poskytovat výživné, se stanoví tak, aby hmotná a kulturní úroveň obou manželů byla zásadně stejná.
Uvedená hlediska zásadně stejné hmotné a kulturní úrovně obou manželů nemusí být vždy naplněna – a v tom lze s dovolatelkou souhlasit – tak, že by součet příjmů zemřelého zaměstnance a pozůstalého manžela měl být „aritmeticky rozdělen na polovinu“. Tento postup, jestliže by byl aplikován bez přihlédnutí k okolnostem konkrétního případu, by byl stejně nesprávný, jako tzv. dílová teorie, neboť by stejně jako tato teorie vycházel z mechanických hledisek spočívajících v podstatě na mechanickém rozdělování výdělku zemřelého, resp. součtu výdělků, na určité díly. V posuzovaném případě však odvolací soud – jak se podává z odůvodnění napadeného rozsudku – vycházel ze skutkových okolností vlastních projednávané věci a teprve na základě zjištění, že „nebyly zjištěny žádné mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly přiznání náhrady na výživu žalobkyně ve vyšším ani nižším rozsahu, než v takovém, který představuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň obou manželů“, akceptoval výsledek úvah soudu prvního stupně. Postup odvolacího soudu při určení rozsahu náhrady nákladů na výživu žalobkyně je za tohoto stavu jen zdánlivě mechanický, neboť vzal v úvahu všechny skutečnosti, které jsou v daném případě významné pro určení vyživovací povinnosti mezi manžely podle hledisek uvedených v ustanovení §91 a §96 zák. o rodině.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady, které by byly účelně vynaloženy na obranu jejího práva, nevznikly (§142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. února 2004
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu