ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.1923.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 1923/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně J. N. (dříve S.), zastoupené advokátkou, proti žalované L. K., zastoupené advokátkou, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a náhradu mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 251/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2004, č.j. 18 Co 376/2003-172, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.915,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 15. 8. 1997 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Důvod k výpovědi spatřovala v „soustavném závažném porušování pracovní kázně“, na které žalobkyni „několikrát upozornila ústně i písemným napomenutím ze dne 8. 7. 1997 a 24. 7. 1997“, s tím, že se jedná „o nedodržování pracovní doby, vyvolávání konfliktů se zaměstnavatelem před zákazníky a výkony prováděné v provozovně pro příbuzné a známé bez účtování příslušných cen“, čímž žalobkyně „krátí tržby a poškozuje obchodní jméno zaměstnavatele“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná, a aby jí žalovaná zaplatila na náhradě mzdy poskytované při neplatném rozvázání pracovního poměru částku 26.714,- Kč, na náhradě mzdy za 3 dny dovolené částku 1.113,- Kč a na mzdě za říjen 1997 částku 6.354,- Kč, vše s 16% úrokem od 5. 11. 1997 do zaplacení. Neplatnost výpovědi z pracovního poměru spatřovala v tom, že důvody uvedené v dopise ze dne 15. 8. 1997 „neexistují“, že jsou „obecné a nekonkrétní“ a že se jednání, které jí žalovaná vytýká, nedopustila, neboť „pracovní dobu dodržovala, žádné konflikty nikdy nevyvolávala a žádné výkony neprováděla bez účtování příslušných cen“.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 12. 11. 1998, č.j. 14 C 193/97-15, ve znění usnesení ze dne 12. 3. 1999, č.j. 14 C 193/97-25, rozhodl o části předmětu řízení tak, že určil, že výpověď daná žalobkyni dopisem ze dne 15. 8. 1997 je neplatná. Dospěl k závěru, že výpovědní důvody „nejsou skutkově dostatečně vymezeny tak, aby je nebylo možné zaměnit s jinými důvody“; výpověď z pracovního poměru je proto ve smyslu ustanovení §44 odst. 2 zák. práce neplatným právním úkonem.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 5. 1999, č.j. 19 Co 232, 233/99-31, rozsudek soudu prvního stupně „ve spojení s opravným usnesením ze dne 12. 3. 1999“ potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že výpověď z pracovního poměru je neplatná. Kdyby se u žalobkyně mělo jednat ve smyslu ustanovení §46 odst.1 písm.f) zák. práce o soustavné méně závažné porušení pracovní kázně, muselo by podle odvolacího soudu po písemném napomenutí ze dne 8. 7. 1997, v němž žalovaná vytkla žalobkyni porušení pracovní kázně, dojít k opětovnému porušení pracovní kázně, což však žalovaná netvrdí. Kdyby šlo o závažné porušení pracovní kázně, jehož se žalobkyně měla dopustit dne 2. 7. 1997 a dne 7. 7. 1997, žalovaná je nepovažovala za tak závažné, aby přistoupila k výpovědi, neboť zaslala žalobkyni „výtku“, v níž ji upozorňovala na možnost „okamžitého zrušení pracovního poměru“. Odvolací soud uzavřel, že „důvod výpovědi není skutkově vymezen“ a že výpověď z pracovního poměru je proto ve smyslu ustanovení §44 odst. 2 zák. práce neplatným právním úkonem. O návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání proti svému rozsudku, který žalovaná učinila v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud nerozhodl.
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 1. 11. 2000, č.j. 21 Cdo 2875/99-49, rozsudek odvolacího soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 11. 1998, č.j. 14 C 193/97-15, a usnesení téhož soudu ze dne 12. 3. 1999, č.j. 14 C 193/97-25, zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení. Vytknul odvolacímu soudu, že nesprávně vyložil ustanovení §44 odst. 2 zák. práce ve vztahu k výpovědi z pracovního poměru, kterou žalovaná dala žalobkyni dopisem ze dne 15. 8. 1997 uvedl, že pro posouzení, zda výpovědní důvod byl ve výpovědi uveden v souladu s ustanovením §44 odst. 2 zák. práce, není významné, zda zaměstnanci vytýkané jednání představovalo (mohlo představovat) podle tvrzení zaměstnavatele soustavné méně závažné porušení pracovní kázně, závažné porušení pracovní kázně nebo porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Podstatné je, zda ve výpovědi z pracovního poměru byl výpovědní důvod vymezen tak, aby jej nebylo možné zaměnit s jiným důvodem a aby bylo zajištěno, že výpovědní důvod nebude dodatečně měněn. Není potřebné, aby výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce obsahovala všechny údaje významné pro zjištění, s jakou intenzitou zaměstnanec porušil pracovní kázeň, neboť i bez těchto údajů může být zřejmé, proč byla zaměstnanci dána tato výpověď. Protože dopis žalované ze dne 15. 8. 1997 neobsahuje údaje o tom, v jakém konkrétním jednání žalobkyně mělo toto „nedodržování pracovní doby“ a „vyvolávání konfliktů se zaměstnavatelem před zákazníky“ spočívat a o jaké „výkony prováděné v provozovně pro příbuzné a známé bez účtování příslušných cen“ se konkrétně jednalo, měly se soudy pokusit uvedenou neurčitost projevu vůle žalované obsaženého v dopisu ze dne 15. 8. 1997 odstranit jeho výkladem. Přitom měly vzít v úvahu, že při výkladu projevu vůle (§240 odst. 3 zák. práce) není významná samotná existence skutečností, které by jinak mohly být způsobilým důvodem pro rozvázání pracovního poměru, a není podstatné ani to, co o nich žalovaná uváděla v průběhu řízení, ale jen zjištění takových objektivních okolností existující v době doručení výpovědi, za kterých byl projev vůle vůči žalobkyni učiněn, a z nichž lze na obsah vůle písemným projevem vyjádřené objektivně usuzovat. Jen v případě, kdyby ani pomocí výkladu projevu vůle nebylo možné spolehlivě a přesně zjistit to, co bylo po stránce skutkové důvodem k rozvázání pracovního poměru výpovědí, šlo by o právní úkon neplatný podle ustanovení §44 odst. 2 zák. práce.
Obvodní soud pro Prahu 6 (poté, co řízení „co do zaplacení částky 1.744,- Kč s příslušenstvím“ pro zpětvzetí žaloby v této části zastavil) rozsudkem ze dne 11. 9. 2001, č.j. 14 C 251/2000-80, určil, že výpověď daná žalobkyni dopisem ze dne 15. 8. 1997 je neplatná, uložil žalované zaplatit žalobkyni „náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku 27.827,- Kč“, žalobu co do zaplacení 4.580,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 15.093,- Kč k rukám „právní zástupkyně žalobkyně“ advokátky. Po doplnění dokazování dovodil, že důvod výpovědi spočívající ve vyvolávání konfliktů se zaměstnavatelem před zákazníky, ke kterým mělo dojít dne 2. 7. a 7. 7. 1997, nebyl prokázán, neboť z výpovědí svědkyň J. D. a E. B. bylo pouze zjištěno, že došlo k výměně názorů ohledně vztahů mezi zaměstnavatelkou a zaměstnankyní zvýšeným hlasem; nebylo však prokázáno, že by padly nějaké nadávky či sprostá slova. Za neprokázaný považoval i důvod výpovědi spočívající v provádění výkonů v provozovně pro příbuzné a známé žalobkyně bez účtování příslušných cen, když žalobkyně měla česat a stříhat D. B., které pouze sdělila, kolik má zaplatit, a peníze převzala bez vypsání účetního dokladu. Jevilo se totiž poněkud nelogické a nepravděpodobné, že žalobkyně „zrovna u zákaznice, která byla obsluhována žalovanou (a žalobkyně ji obsluhovala zcela výjimečně) by právě v tomto případě inkasovala peníze, aniž by vystavila účetní doklad“. Neuvěřil v tomto směru svědkyni I. B. a, protože žalovanou nebyl tvrzen žádný jiný případ, dospěl k závěru, že skutek uvedený ve výpovědi nemůže zakládat výpovědní důvod ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Prokázán nebyl ani výpovědní důvod spočívající v tom, že žalobkyně nedodržovala pracovní dobu, a to v tom směru, že zákaznice Mgr. M. P., ač objednána, přišla do kadeřnictví, nebyla obsloužena, neboť žalobkyně nebyla přítomna. Svědkyně Mgr. M. P. však vůbec nevěděla, kdo její telefonickou objednávku akceptoval, a nevyloučila, že se mohlo jednat o žalovanou; nemohla si již časově ani vybavit, zda do P. k úkonu v provozovně dorazila před obědem či po obědě, a, vzhledem k tomu, že v kadeřnictví vůbec nebyla vedena kniha docházky, nebylo možno zjistit, zda svědkyně byla objednána na dopoledne či odpoledne, tedy, zda úkon měla provést žalobkyně nebo žalovaná. V řízení tak nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro které žalovaná žalobkyni dala výpověď z pracovního poměru. Protože výpověď byla posouzena jako neplatná, přiznal soud prvního stupně žalobkyni náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce, a to za listopad a prosinec roku 1997 a leden roku 1998 ve výši průměrného výdělku, a částku 1.113,- Kč za tři dny dovolené za rok 1997. Protože žalobkyni byla doplacena mzda za měsíc říjen 1997, zamítl žalobu v té části, v níž se žalobkyně tohoto doplatku domáhala.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 5. 2002, č.j. 18 Co 53/2002-99, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích o věci samé a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že, ačkoliv v řízení měl postupovat podle novely Občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb., neposkytl účastníkům poučení o jejich povinnostech tvrzení a důkazní (§118a o.s.ř.) ani o tom, že je třeba označit již v řízení před soudem prvního stupně všechny rozhodné skutečnosti a důkazy s tím, že k později uplatněným skutečnostem a důkazům nebude již odvolací soud přihlížet, s výjimkou případů uvedených v §205a o.s.ř. (§119a o.s.ř.). Řízení před soudem prvního stupně tak bylo postiženo vadou, která je zároveň i odvolacím důvodem podle ustanovení §205a odst. 1 písm. d) o.s.ř. Vytknul soudu prvního stupně dále, že při provádění důkazů nepostupoval v souladu s ustanovením §122 o.s.ř., neboť svědkyně byly vyslýchány při neúplném obsazení senátu, přičemž jejich svědectví v řádném složení senátu bylo možno hodnotit jen jako důkaz listinou (§120 o.s.ř.). Přisvědčil odvolatelce též v tom, že závěr soudu prvního stupně o nevěrohodnosti svědectví I. B., je nepřesvědčivý. Připomněl, že pro kvalifikovaný výpovědní důvod by nebylo významné pouhé opomenutí vydat zákazníkovi stvrzenku o zaplacení, ale že je důležité, zda inkasované finanční prostředky byly odevzdány v tržbě a řádně zúčtovány. Uložil soudu prvního stupně, aby v dalším řízení výslech svědků zopakoval.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 12. 12. 2002, č.j. 14 C 251/2000-140, ve znění usnesení ze dne 6. 6. 2003, č.j. 14 C 251/2000-155, určil, že výpověď daná žalobkyni dopisem ze dne 15. 8. 1997 je neplatná, uložil žalované zaplatit žalobkyni náhradu mzdy ve výši 27.827,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 5. 11. 1997 do zaplacení, žalobu co do zaplacení 4.580,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 25.088,60 Kč k rukám „právní zástupkyně“ advokátky. Poté, co soud prvního stupně znovu doplnil dokazování, dospěl opět k závěru, že nebylo prokázáno, že se stal skutek uvedený ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 15. 8. 1997, spočívající v tom, že žalovaná nedodržela pracovní dobu a v důsledku toho neprovedla objednané kadeřnické služby Mgr. P. Nebylo prokázáno ani to, že by se stal skutek označený ve výpovědi z pracovního poměru jako „výkony prováděné pro příbuzné a známé bez účtování příslušných cen“, neboť žalovaná v tomto směru označila pouze případ slečny D. B., která však nebyla známou ani příbuznou žalobkyně. Prokázáno bylo pouze konfliktní jednání mezi žalobkyní a žalovanou před zákaznicemi J. D. a E. B., a to verbální, jež však nenaplňuje zákonné znaky, pro které by bylo možno zrušit pracovní poměr z důvodu §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Protože výpověď byla posouzena jako neplatná, uložil soud prvního stupně žalované, aby žalobkyni zaplatila náhradu mzdy za listopad a prosinec 1997 a leden 1998, celkem ve výši 26.714,- Kč, a 1.113,- Kč za tři dny dovolené za rok 1997. Protože mzda za měsíc říjen 1997 byla žalobkyni doplacena, ohledně tohoto doplatku žalobu zamítl.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 3. 2004, č.j. 18 Co 376/2003-172, rozsudek soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 6. 2003, změnil tak, že žaloba o určení, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalované ze dne 15. 8. 1997 je neplatná, a žaloba o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 27.827,- Kč s příslušenstvím, se zamítají, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 35.146,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.425,- Kč k rukám advokátky. Poté, co doplnil dokazování opětovným výslechem svědkyň J. D. a E. B., na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že v chování žalobkyně, která před zákaznicemi vyvolala dva konflikty, jež byly zákaznicemi vnímány velmi negativně, lze spatřovat důvody, pro které by s ní mohl zaměstnavatel zrušit pracovní poměr okamžitě. Vycházel přitom z toho, že svědkyně J. D. po verbálním konfliktu, v němž aktivně vystupovala žalobkyně, přestala do kadeřnického salónu docházet, čímž nepochybně došlo k poškození obchodního jména podniku žalované. Jednání před svědkyní E. B. bylo z hlediska jeho intenzity velmi závažné, a proto odvolací soud uvěřil této svědkyni, narozené v roce 1918, že jí bylo velmi nepříjemné a trapné opakovat před soudem hrubé a vulgární výrazy, které v provozovně jako zákaznice během ostré hádky účastnic vyslechla; tyto výrazy svědkyně před odvolacím soudem zopakovala a její výpověď vyzněla logicky a věrohodně. Touto výpovědí bylo podle odvolacího soudu prokázáno, že žalobkyně „žalovanou jako svou zaměstnavatelku nevnímala jako nadřízenou“ a došla tak daleko, že ji v hádce, která se týkala pracovních problémů, napadla během pracovní doby před zákaznicemi hrubými a vulgárními výrazy. Použití hrubých a velmi neslušných výrazů vůči zaměstnavateli zaměstnancem nelze tolerovat, neboť vede ke snižování přirozené autority nadřízeného a ve svých důsledcích ke snižování pracovní morálky zaměstnance. Proto lze takové jednání posoudit jako zvlášť hrubé porušení pracovní kázně v souvislosti s plněním pracovních úkolů.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítá, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování a rozhodnutí spočívá na nesprávném rozhodnutí věci. Podle jejího názoru odvolací soud pouze formálně doplnil důkazní řízení o svědectví svědkyň J. D. a E. B., jejichž výpovědi jsou však prokazatelně nevěrohodné. Nezabýval se rozpory ve výpovědích svědkyň, které své další výpovědi uzpůsobovaly tak, aby za každou cenu pomohly žalované. Svědkyně E. B. dokonce žalobkyni vložila do úst taková slova, která žalobkyně nikdy nevyslovila. Je „zarážející“, že odvolací soud staví své rozhodnutí na svědkyni, která se narodila v roce 1918 a má ve svých výpovědích takové rozpory, že by se s tím soud měl zabývat a ne zdůvodnit své rozhodnutí, že svědkyni právě proto uvěřil. Rozsudek odvolacího soudu odporuje podle dovolatelky všem důkazům uvedeným ve spise, všemu co vyšlo za řízení najevo i svědeckým výpovědím svědkyň, na základě kterých odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně. Není pravdivé tvrzení, že svědkyně J. D. přestala do kadeřnictví docházet, neboť v jiné výpovědi uváděla, že tam chodila nejméně ještě tři roky po události. „Absurdně“ zní zdůvodnění, že žalobkyni bylo prokázáno, že žalovanou jako svou zaměstnavatelku nevnímala jako svou nadřízenou, a došla tak daleko, že ji v hádce, která se týkala pracovních problémů, napadla během pracovní doby před zákaznicemi vulgárními výrazy. Toto zdůvodnění vzbuzuje u žalobkyně obavy, zda neexistují mezi soudem a žalovanou nějaké vazby. Nadále je přesvědčená, že výpovědní důvod nenaplňuje ustanovení §44 odst. 2 zák. práce, neboť výpovědní důvod musí být ve výpovědi skutkově vymezen tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť hodnocení důkazů (svědeckých výpovědí) odvolacím soudem považuje za správné a výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 15. 8. 1997 byla žalobkyni dána po právu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 o.s.ř., oprávněnou osobou (účastníkem řízení) a že jde o rozsudek, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.) a protože nebylo zjištěno ani dovolatelkou tvrzeno, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1, 229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), dovolací soud mohl napadený rozsudek přezkoumat jen z hlediska důvodů uvedených v dovolání žalobkyně.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá určení neplatnosti výpovědi ze dne 15. 8. 1997 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 30. 9. 1999, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď pouze jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Podle ustanovení §44 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď pouze z důvodů výslovně stanovených v §46 odst. 1; výpovědní důvod musí ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem, jinak je výpověď neplatná. Důvod výpovědi nelze dodatečně měnit.
Jak bylo uvedeno již ve zrušovacím rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 11. 2000, č.j. 21 Cdo 2875/99-49, v případě výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce musí být důvod výpovědi uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů výpovědi obsažených v ustanovení §46 odst. 1 zák. práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v jakém konkrétním jednání zaměstnance je spatřován; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl se zaměstnancem rozvázán pracovní poměr, a že důvod výpovědi nebude možné dodatečně měnit. Skutečnosti, které byly důvodem pro výpověď, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle je výpověď neplatná jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla výpověď dána.
Výklad projevu vůle (§240 odst. 3 zák. práce) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou účastník v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil.
Domáhá-li se zaměstnanec žalobou podanou u soudu určení neplatnosti výpovědi (§64 zák. práce), soud z hlediska naplnění výpovědního důvodu zkoumá, zda zaměstnavatelem vymezený důvod výpovědi zakládá některý z důvodů uvedených v zákoně a zda nastaly takové skutečnosti, které právní norma předpokládá jako důvod k tomuto rozvázání pracovního poměru. Vychází přitom ze skutkového vylíčení důvodu použitého v písemné výpovědi; nemůže-li totiž zaměstnavatel důvod výpovědi dodatečně (tj. po výpovědi) měnit, nemůže ani soud přihlížet k takovým okolnostem, kterými zaměstnavatel výpověď neodůvodnil. V případě výpovědi učiněné podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce to znamená, že soud se může zabývat jen takovým jednáním zaměstnance, v němž zaměstnavatel podle skutkového vylíčení důvodu výpovědi spatřoval závažné porušení pracovní kázně. Zjistí-li se v řízení, že zaměstnanec porušil své povinnosti vyplývající z pracovního poměru jiným než ve výpovědi vytýkaným jednáním, nelze při rozhodování věci k takovýmto skutečnostem přihlížet, neboť nemohou založit důvodnost podané výpovědi.
Uvedeným způsobem soudy obou stupňů při objasňování, z jakého důvodu byl s žalobkyní rozvázán pracovní poměr výpovědí ze dne 15. 8. 1997, postupovaly. Dospěly k závěrům (a tyto závěry žalobkyně v průběhu řízení nezpochybňovala), že žalobkyně měla pracovní kázeň porušit tím, že nedodržovala pracovní dobu, když neprovedla objednané kadeřnické služby Mgr. P., že dne 2. 7. a 7. 7. 1997 vyvolala konflikty na pracovišti před zákaznicemi J. D. a E. B., a že prováděla v provozovně pro příbuzné a známé výkony bez vyúčtování příslušných cen, když stříhala a česala slečnu D. B. a, poté, co od ní převzala peníze, nevydala jí v tomto směru doklad. Uvedené skutkové zjištění je dostatečným objasněním výpovědního důvodu uvedeného ve výpovědi ze dne 15. 8. 1997 tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, případně, aby nebylo možno výpovědní důvod dodatečně měnit, tedy tak, jak to má na mysli ustanovení §44 odst. 2 zák. práce.
V projednávané věci bylo mezi účastnicemi sporné (a z toho důvodu také žalobkyně podává dovolání), zda se žalobkyně dopustila porušení pracovní kázně tím, že hrubými a vulgárními výrazy urážela žalovanou před zákaznicemi J. D. a E. B.
Závěr o tom, zda se žalobkyně uvedeného jednání dopustila či nikoliv, představuje skutkové zjištění soudů. Správnost tohoto závěru lze v dovolacím řízení zpochybnit dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové zjištění o tom, že žalobkyně „před zákaznicemi v kadeřnickém salónu vyvolala dva konflikty, které byly zákaznicemi vnímány velmi negativně“, učinil odvolací soud „po zopakování svědeckých výpovědí svědkyň J. D. a E. B.“, tedy z výsledků dokazování. Podle obsahu spisu (provedených důkazů, přednesů účastníků a toho, co za řízení před soudy vyšlo jinak najevo) nelze důvodně dovozovat, že by odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, že by pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo že by v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuelně věrohodnosti, byl logický rozpor, popřípadě, že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovení §133 až 135 o.s.ř. Uvedené skutkové zjištění odvolacího soudu tedy má oporu v provedeném dokazování.
Namítá-li dovolatelka, že svědkyně v průběhu řízení měnily své výpovědi, je toto její tvrzení v rozporu se skutečnostmi, jež v průběhu řízení vyšly najevo. Svědkyně J. D. podle obsahu protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 21. 6. 2001 neuvedla, že „naposledy v kadeřnictví byla asi před rokem“, ale že „naposledy u pí. K. byla asi před rokem“. A dodává, že „u pí. S. od události, která se stala a kvůli které byla předvolána, od té doby nebyla“. Ve své další výpovědi před soudem prvního stupně podle obsahu protokolu o jednání ze dne 5. 12. 2002 uvedla, že na své původní výpovědi nechce nic měnit, že celá záležitost pro ni byla nepříjemnou a že potom již do „kadeřnictví“ přestala chodit. Stejně vypovídala podle obsahu protokolu o jednání ze dne 12. 3. 2004 i před odvolacím soudem. Z uvedeného je zřejmé, že zatímco ve své první výpovědi ze dne 21. 6. 2001 se svědkyně J. D. vyjadřovala k tomu, kdy byla naposledy u žalované, v dalších výpovědích se již vyjadřovala k otázce, kdy byla naposledy v kadeřnictví (salónu), kde ke konfliktu mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít. Z uvedeného vyplývá, že z tohoto pohledu nelze výpověď svědkyně J. D. hodnotit jako nevěrohodnou a že závěr odvolacího soudu, že „svědkyně J. D. po verbálním konfliktu, v němž aktivně vystupovala žalobkyně, přestala do salónu docházet“, lze považovat za správný; to zejména za situace, kdy v řízení nebylo předestřeno ani tvrzení, ani navržen důkaz, kterým by výpověď svědkyně J. D. byla zpochybňována.
Akceptovat nelze ani tvrzení dovolatelky, která zpochybňuje věrohodnost svědkyně E. B., a to rovněž z důvodu, že tato svědkyně v průběhu řízení svou výpověď měnila. Podle obsahu protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 21. 6. 2001 tato svědkyně sice uvedla, že „co bylo konkrétně řečeno, to nevím, ale tón hlasu pí. S. a i slova nebyla vhodná ženy“, avšak v závěru svého výslechu k dotazu zástupkyně žalované uvedla, že „pokud jde o výrazy, které žalobkyně používala, nazvala bych je výrazy nehodícími se pro dámu“. Jestliže při dalším výslechu před soudem prvního stupně podle obsahu protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 5. 12. 2002 uvedla, že jí „je trapné zopakovat výrazy, tak jak uvedla, že jsou nevhodné ženy“, a poté ony „nevhodné“ výrazy do protokolu uvedla, a podle obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 12. 3. 2004 uvedla, že „padly velmi hrubé výrazy, o kterých před soudem prvního stupně nemluvila proto, že jí opravdu celá situace byla velmi trapná“ a že jí „ta slovní spojení přišla zvláštní“, nelze v tom spatřovat rozpory ve výpovědi této svědkyně. Lze souhlasit s odvolacím soudem, jestliže uvěřil svědkyni narozené v roce 1918, že jí bylo velmi nepříjemné a trapné opakovat před soudem hrubé a vulgární výrazy, které v provozovně jako zákaznice během ostré hádky účastnic vyslechla, i s tím, že poté, co tyto výrazy svědkyně před odvolacím soudem zopakovala, byla její výpověď posouzena jako znějící logicky a věrohodně.
Správné není ani tvrzení dovolatelky, že zdůvodnění, proč odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, „odporuje všem důkazům uvedeným ve spise“. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně - jak uvedeno výše - zejména proto, že po opětovném výslechu svědkyň J. D. a E. B. odchylně od soudu prvního stupně hodnotil výpověď svědkyně E. B. pouze v tom, že žalobkyně před svědkyní v hádce s žalovanou použila hrubé a vulgární výrazy. Ohledně této skutečnosti v řízení nebyly shromážděny žádné jiné důkazy ani poznatky, než toliko výpověď svědkyně E. B. a tvrzení žalobkyně v tom směru, že k žádným konfliktům mezi ní a žalovanou před zákazníky nedošlo. Odvolací soud však – jak rovněž výše uvedeno - logicky vyložil jak a proč hodnotil tyto skutečnosti. Námitky žalobkyně v dovolání tak pouze představují její vlastní hodnocení v řízení provedených důkazů a jako takové nemohou skutkový závěr odvolacího soudu zvrátit.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jeho práva, spočívají v odměně za zastupování advokátkou ve výši 6.840,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §16 odst. 2, §17 odst. 1 písm. b), §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb. a 68/2003 Sb.), tedy celkem 6.915,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradila; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalobkyně povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2004
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu