ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.2009.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 2009/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobkyně S. s. I., spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti žalovanému L. R., zastoupenému advokátem, o 148.872,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 9 C 251/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. března 2003, č.j. 23 Co 28/2003-102, ve znění usnesení ze dne 29. května 2003, č.j. 23 Co 28/2003-107, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.785,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 148.872,- Kč, neboť ve funkci vedoucího střediska spedice Ž. úmyslným jednáním porušil interní předpisy žalobkyně a celní předpisy, když vystavil „záruční listinu“, kterou poskytl ručení za případný celní dluh Ch. T. V. Platebním výměrem, kterým žalobkyně převzala dne 22. 3. 2001, jí byla vyměřena pohledávka na cle ve výši 43.852,- Kč a na dani z přidané hodnoty ve výši 105.025,- Kč v souvislosti s neukončením režimu tranzitu, na nějž žalobce ručení poskytl. Žalobkyni tím byla způsobena škoda, za nichž žalovaný odpovídá podle §172 odst. 1 zák. práce.
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 2. 5. 2002, č.j. 9 C 251/2001-81, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 27.065,- Kč k rukám advokáta JUDr. V. B. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaný sice při plnění pracovních povinností v konkrétním obchodě nepostupoval v souladu s interními předpisy, ale že mezi porušením povinností žalovaným a vznikem škody není příčinná souvislost; vznik škody žalobkyně zavinil zaměstnanec Celního úřadu F. Vycházel přitom z toho, že žalovaný převzal ručení za odbavované zboží Ch. T. V., přičemž s přijatou kaucí nenakládal v souladu s interními předpisy a podle těchto předpisů nepostupoval ani při vrácení kauce. Své pracovní povinnosti však porušil zaměstnanec Celního úřadu F., když režim tranzitu fiktivně ukončil. Při následné kontrole byl celními úřady fiktivně ukončený režim tranzitu zjištěn a teprve na základě tohoto zjištění byl žalobkyni zaslán platební výměr.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 3. 2003, č.j. 23 Co 28/2003-102, ve znění usnesení ze dne 29. 5. 2003, č.j. 23 Co 28/2003-107, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 26.915,- Kč do rukou advokáta JUDr. V. B.. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že nelze s jednoznačnou určitostí dovodit, že by žalovaný uzavřel obchod, který by interní předpisy žalobkyně jako rizikový zakazovaly. Nakládání žalovaného se složenou kaucí nebylo sice plně v souladu s vnitřními předpisy, zejména pokud jde o řádné zaevidování jejího přijetí, resp. vrácení; interní předpisy žalobkyně však byly značně nepřehledné. Pochybení neshledal ani v závěrech soudu prvního stupně o nedostatku příčinné souvislosti mezi porušením povinností žalovaného a vznikem škody. Jestliže celní správa, tj. státní orgán k tomu příslušný, v důsledku podvodného jednání svého zaměstnance, deklaroval ve svém oficiálním registru, že v daném případě došlo k ukončení tranzitu, nelze ze skutečnosti, že žalovaný z těchto údajů v dobré víře, že jsou pravdivé, vycházel, dovozovat příčinu vzniku škody tím spíše, že ani interní předpisy žalobce zcela jednoznačně netrvají na potvrzení ukončení tranzitu pouze ústřižkem celního prohlášení, neboť připouštějí i možnost „jiného dokladu“ potvrzujícího dodání zboží.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítá, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že ke vzniku škody žalobkyně došlo zaviněným porušením pracovních povinností žalovaným. Je přesvědčena, že příčinná souvislost je mezi vznikem škody a porušením právních předpisů žalovaným a nikoliv mezi vznikem škody a porušením právních předpisů pracovníkem celního úřadu neboť kdyby žalovaný neporušil prvotně své pracovní povinnosti, škoda by nevznikla. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil.
Žalovaný navrhl, aby jako zjevně bezdůvodné bylo dovolání odmítnuto, neboť podle svého přesvědčení vyvinul patřičné úsilí pro to, aby získal objektivní informaci o ukončení režimu tranzitu, a to tím, že osobně navštívil Registr přijatých tranzitních celních prohlášení na Celním úřadu P.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení §240 odst. 2 zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout. Lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
Podle ustanovení §164 o.s.ř. předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zřejmé nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí, vydá o tom předseda senátu opravné usnesení, které doručí účastníkům; přitom může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, pokud opravné usnesení nenabude právní moci.
Z citovaných ustanovení mimo jiné vyplývá, že jen takové opravné usnesení vydané podle ustanovení §164 o.s.ř., které se týká výroku rozhodnutí odvolacího soudu, má následky uvedené v ustanovení §240 odst. 1 větě druhé o.s.ř., tj. že od jeho doručení znovu běží lhůta k podání dovolání (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31.5.1993, sp. zn. 7 Cdo 60/93, uveřejněné v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 14, ročník 1994).
V posuzovaném případě bylo zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen do vlastních rukou žalobkyni (její tehdejší zástupkyni advokátce JUDr. J. M. - §49 odst. 1 o.s.ř.) uložením dne 9. 5. 2003 (§48b odst. 3 o.s.ř.). Dovolání žalobkyně bylo podáno na poště 142 00 Praha 411 (u orgánu, který má povinnost je doručit) k odeslání soudu dne 11. 7. 2003 (§57 odst. 3 o.s.ř.).
Opravným usnesením ze dne 29. 5. 2003, č.j. 23 Co 28/2003-107, odvolací soud „opravil“ rozsudek odvolacího soudu ze dne 19. 3. 2003 pouze v záhlaví a v poučení tak, že se spojení „v P.“ nahrazuje spojením „v M. B“. Samotné jeho doručení účastníkům řízení (jejich zástupcům) dne 16. 6. 2003 nemá za následek opětovný běh lhůty k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Takový význam by jeho doručení mohlo mít jen pro posouzení lhůty k dovolání ve smyslu ustanovení §240 odst. 3 věta druhá o.s.ř., jestliže by dovolání bylo podáno u jiného soudu, než se podává, neboť se účastník řídil nesprávným poučením soudu; o takový případ se však v projednávané věci nejedná.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu byl žalobkyni doručen dne 9. 5. 2003 a že lhůta k podání dovolání proti němu uplynula podle ustanovení §243c odst. 1 a §57 odst. 1 a 2 o.s.ř. dnem 9. 7. 2003. Protože dovolání bylo odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit soudu, až dne 11. 7. 2003, tedy po uplynutí dvouměsíční zákonné lhůty (§240 odst. 1 věta první o.s.ř.), jejíž zmeškání nelze prominout (§240 odst. 2 věta první o.s.ř.), je opožděné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218a o.s.ř. – protože to v rozporu s ustanovením §241b a 208 odst. 1 o.s.ř. neučinil soud prvního stupně – odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 6.710,- Kč (srov. §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §16 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.) a v paušální částce náhrad výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb. a č. 68/2003 Sb.), celkem 6.785,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradila; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalobkyně povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. února 2004
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu