ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.211.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 211/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Č. p., s.p., proti žalované M. B., zastoupené advokátem, o 39.960,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp.zn. 15 C 55/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. ledna 2003, č.j. 9 Co 412/2002-82, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 39.960,- Kč s 11% úrokem z prodlení od 1.2.2000 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovaná odpovídá na základě uzavřené dohody o hmotné odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách zjištěný dne 10.9.1998 ve výši 40.834,10 Kč, neboť dne 9.10.1998 ponechala finanční hotovost v neuzamčené zásuvce stolu (neuložila ji do trezoru), nechala přivřené okno a opustila pracoviště pošty; v noci z 9. na 10.9.1998 vnikl tehdy neznámý pachatel do budovy pošty L. V následném trestním řízení proti pachateli trestného činu krádeže J. V. byla žalobci jako poškozenému přiznána na náhradě škody pouze částka 840,- Kč. Přestože žalovaná písemně co do důvodu i výše uznala uvedenou částku za svůj dluh a zavázala se jej zaplatit ve splátkách po 1.000,- Kč, zaplatila pouze částku 34,10 Kč a na výzvu, aby vzniklou škodu nahradila, nereagovala.
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 14.6.2002, č.j. 15 C 55/2000-72, žalované uložil, aby zaplatila žalobci 19.980,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně, počítaným z této částky od 1.2.2000 do zaplacení, to vše ve splátkách po 1.500,- Kč měsíčně, splatných vždy do každého 20. dne běžného měsíce, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek, žalobu o zaplacení další částky 19.980,- Kč a ohledně „zbytku úroku z prodlení požadovaného žalobcem ve výši 11% ročně z částky 39.960,- Kč od 1.2.2000 do zaplacení“ zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně, vycházeje ze zjištění, že žalovaná byla vedoucí pošty v L., že měla uzavřenu platnou dohodu o hmotné odpovědnosti, že dne 9.9.1998 v podvečerních hodinách opustila pracoviště pošty, ponechala pootevřené okno v prostoru pro veřejnost, na svém pracovním stole volně položené mince v hodnotě kolem 800,- Kč a v neuzamčené zásuvce stolu finanční hotovost ve výši asi 40.000,- Kč, že v noci z 9. na 10.9.1998 došlo k vloupání na poštu, že dne 10.9.1998 ráno byla zjištěna ztráta hotovosti v celkové výši 40.834,10 Kč a že J. V. byla v trestním řízení uložena povinnost k náhradě škody ve výši 840,- Kč (ve zbytku byl žalobce odkázán na řízení občanskoprávní), dospěl k závěru, že žalovaná odpovídá za vzniklou škodu podle ustanovení §176 odst. 1 zák. práce, neboť neprokázala, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jejího zavinění (§176 odst. 3 zák. práce). Soud prvního stupně však využil mimořádného zmírňovacího práva podle ustanovení §183 zák. práce a náhradu škody snížil na polovinu; přihlédl přitom k okolnostem případu (uvedl, že se „zdá nepravděpodobné, že by pachatel vloupání do pošty odcizil pouze částku 840,- Kč ze stolu a částku 40.000,- Kč v neuzamčené zásuvce téhož stolu ponechal bez povšimnutí“) a zejména k poměrům na straně žalované (uvedl, že „byla zaměstnankyní žalobce od roku 1964 až do svého odchodu do starobního důchodu, přičemž za celou dobu trvání jejího pracovního poměru nebyly ze strany zaměstnavatele žádné výhrady k její pracovní kázni či pracovním výsledkům a nikdy v minulosti nezpůsobila svému zaměstnavateli škodu“), která ve funkci vedoucí pošty pouze dočasně zastupovala svého nemocného manžela (v době, kdy ke krádeži došlo, vykonávala funkci teprve měsíc) a která je starobní důchodkyní.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 21.1.2003, č.j. 9 Co 412/2002-82, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části ve věci samé, tj. v zamítavém výroku ohledně částky 19.980,- Kč s příslušenstvím, potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že žalovaná je povinna „nahradit“ žalobci náklady řízení ve výši 800,- Kč, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zdůraznil, že nepřezkoumával rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 19.980,- Kč s příslušenstvím, ani ve výroku o zamítnutí „zbytku úroku z prodlení požadovaného žalobcem ve výši 11% ročně z částky 39.960,- Kč od 1.2.2000 do zaplacení“, neboť v této části nebyl odvoláním napaden a nabyl právní moci. Při posouzení věci samé se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a rovněž dovodil, že je dána odpovědnost žalované za vzniklý schodek („schodek vznikl v důsledku nedbalého jednání žalované, která svou nedbalostí umožnila vloupání na poštu a odcizení zde volně uložených peněz“) a že jsou splněny podmínky pro aplikaci ustanovení §183 zák. práce; snížení náhrady škody na polovinu považoval za přiměřené okolnostem případu a poměrům žalované. Vytkl však soudu prvního stupně, že rozhodl o náhradě nákladů řízení podle ustanovení §142 odst. 2 o.s.ř. Uvedl, že soud nemůže vycházet z výše náhrady škody snížené podle ustanovení §183 zák. práce, nýbrž že vychází ze zjištěného poměru odpovědnosti za vzniklou škodu, který představuje úspěch ve věci dosažený účastníky řízení. I když žalobce měl ve věci plný úspěch a náležela by mu náhrada nákladů řízení v celém rozsahu, odvolací soud mu náhradu nákladů řízení, které představuje soudní poplatek ve výši 1.600,- Kč, snížil na polovinu s přihlédnutím k poměrům žalované (§150 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které - jak výslovně uvádí - „směřuje proti všem výrokům napadeného rozsudku, a to v celém jeho rozsahu“. Vycházeje z toho, že „napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, kterým jí byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 19.980,- Kč s přísl.“, namítá, že „oba soudy pochybily v tom, že nesprávně aplikovaly ustanovení §176 odst. 3 zák. práce“. Považuje za nepochybné, že její hmotná odpovědnost ve vztahu k žalobci byla narušena tím, že do provozovny poštovního úřadu se vloupal J. V., který peníze odcizil, a dovozuje, že nelze po ní požadovat, aby žalobci nahradila škodu, která vznikla jako rozdíl prostředků, které obdržela a které má vyúčtovat, neboť vznik schodku nezavinila. Skutečnost, že ponechala na poštovním úřadě nezavřené okno, považuje za bezvýznamnou, neboť okno bylo zajištěno mřížemi, které musel pachatel vypáčit, stejně jako skutečnost, že peníze neuložila do pokladny, neboť žádné takové pokyny od žalobce neobdržela a žádnou povinnost ve vztahu k žalobci neporušila. Poukazuje rovněž na to, že J. V., který byl odsouzen za to, že se vloupal do poštovního úřadu v L. a odcizil částku 840,- Kč, svým jednáním (odstraněním mříží) přivodil stav, že poštovní úřad byl zcela nechráněný. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc „vrátil k novému projednání“.
Nejvyšší soud České republiky jako dovolací soud (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst.1 o.s.ř., a po přezkoumání věci, které provedl bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání zčásti podal ten, kdo k němu nebyl oprávněn (subjektivně legitimován), a zčásti směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení §240 odst.1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.10.1997, sp.zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
V posuzované věci žalovaná napadá dovoláním rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21.1.2003, č.j. 9 Co 412/2002-82, když vychází z toho, že „napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, kterým jí byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 19.980,- Kč s přísl.“. Odvolací soud však ve svém rozsudku (výrokem I.) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ve výroku, kterým byla žaloba na zaplacení částky 19.980,- Kč s příslušenstvím zamítnuta. Jak odvolací soud s poukazem na ustanovení §206 odst. 2 a §212 o.s.ř. správně zdůraznil, nemohl přezkoumávat rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 19.980,-Kč s 10% úrokem z prodlení od 1.2.2000 do zaplacení, ani ve výroku o zamítnutí „zbytku úroku z prodlení požadovaného žalobcem ve výši 11% ročně z částky 39.960,- Kč od 1.2.2000 do zaplacení“, neboť v této části nebyl napaden odvoláním a nabyl právní moci. Protože ohledně částky 19.980,- Kč s příslušenstvím byla žaloba soudem prvního stupně zamítnuta (jen v této části odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně přezkoumával a jen ohledně tohoto zamítavého výroku ve věci samé rozhodoval), nemohla být žalované způsobena újma na jejích právech a žalovaná nemůže mít z objektivního hlediska žádný skutečný zájem, aby rozhodnutí odvolacího soudu v této části bylo zrušeno.
K podání dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé tedy není žalovaná oprávněna (subjektivně legitimována). Nejvyšší soud České republiky proto její dovolání v tomto směru podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o.s.ř. odmítl.
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu – mimo výše uvedený potvrzující výrok ve věci samé - také ve výrocích, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
O náhradě nákladů řízení soud v občanském soudním řízení rozhoduje usnesením (srov. §167 odst.1 o.s.ř.); povahu usnesení toto rozhodnutí neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu je proto třeba posoudit shodně, jako kdyby bylo dovoláním napadeno usnesení odvolacího soudu.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže dovolání není jinak přípustné a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé o žalobě na obnovu řízení, o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí podle ustanovení §235h odst.1 věty druhé o.s.ř., ve věci konkursu a vyrovnání, o žalobě pro zmatečnost, o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí, o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí nebo o povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních §336m odst.2 (§336n) a v §338za odst.2 o.s.ř. (§238 a §238a o.s.ř.).
Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§239 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení §107 odst.5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení §107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení §92 odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení §92 odst.2 o.s.ř. [§239 odst.1 písm.b) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení §104 odst.1 o.s.ř. [§239 odst.2 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení §107 odst.5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení §107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení §92 odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení §92 odst.2 o.s.ř. [§239 odst.2 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření podle ustanovení §75a o.s.ř. [§239 odst.3 o.s.ř.].
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů podle ustanovení §237, §238 a §238a o.s.ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení §239 o.s.ř., protože nejde o případy v něm uvedené.
Vzhledem k tomu, že dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu v této části - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst.5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaná nemá s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení náklady, které by byly potřebné k účelnému bránění jeho práva, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. května 2004
JUDr. Mojmír Putna,v.r.
předseda senátu