ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.2139.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 2139/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně D. s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. Š., zastoupenému advokátem, o určení neexistence zástavního práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 144/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2003 č.j. 18 Co 116/2003-70, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby byla určena \"neexistence zástavního práva žalovaného k objektu bydlení č.p. 193 na st. parc. č. 1889, stav. parc. č. 1889 - zast. plocha o výměře 160 m2, stav. parc. č. 1867/2 - zast. plocha o výměře 119 m2, poz. parc. č. 1867/1 - zahrada o výměře 1142 m2 a poz. parc. č. 1890 - zahrada o výměře 848 m2, vše zapsáno na LV č. 473 pro obec P. a katastrální území R. u Katastrálního úřadu P., zapsaného v katastru nemovitostí na základě zástavní smlouvy o zřízení zástavního práva, uzavřené dne 4.11.1998 mezi žalobkyní a žalovaným, na základě kteréžto smlouvy byl vklad zástavního práva do katastru nemovitostí povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu P. ze dne 11.10.1994 (správně 11.10.1999) č.j. V2-23339/99 s právnímu účinky vkladu dne 16.9.1999 vzniklými\". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že o pohledávce 2.000.000,- Kč, k jejímuž zajištění bylo zástavní právo zřízeno, nebyla mezi účastníky smlouva o půjčce nikdy uzavřena a že tato částka nikdy nebyla žalobkyni předána. Zástavní smlouva ze dne 4.11.1998 navíc nebyla \"za žalobkyni řádně uzavřena\", neboť písemné úkony žalobkyně se \"dle společenské smlouvy činí tak, že k vytištěnému nebo nadepsanému názvu společnosti připojí oprávněná osoba svůj podpis, což se v tomto případě nestalo\".
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 14.1.2003 č.j. 18 C 144/2001-50 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit České republice \"na účet Obvodního soudu pro Prahu 6\" na náhradě nákladů řízení 6.234,- Kč a že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 10.375,- Kč k rukám \"právního zástupce žalovaného\". Na základě provedených důkazů dovodil, že žalovaný dne 4.7.1997 předal žalobkyni \"prostřednictvím manžela jednatelky žalobkyně p. Š.\" částku 2.000.000,- Kč a že k zajištění této pohledávky účastníci uzavřeli dne 4.11.1998 zástavní smlouvu, i když zajištěná pohledávka byla ve smlouvě označena \"s odlišným datem\". Zástavní smlouva sice trpí \"relativní neplatností dle ust. §40a obč. zák., a to absencí otisku razítka žalobkyně\", nicméně tuto neplatnost způsobila žalobkyně a nemůže se jí dovolávat\". Žaloba je nedůvodná, neboť mezi stranami byla uzavřena platná zástavní smlouva.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16.5.2003 č.j. 18 Co 116/2003-70 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.150,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěním soudu prvního stupně o tom, že manžel jednatelky žalobkyně K. Š. převzal půjčku 2.000.000,- Kč \"nikoliv vlastním jménem, ale jménem firmy žalobkyně a na její účet\", a že jazykovým a logickým výkladem projevu vůle obsaženého v zástavní smlouvě bylo možné objasnit sjednání zajištění zástavou \"k dosud nesplacenému závazku ze smlouvy o půjčce uzavřené původně dne 4.7.1997 mezi oběma účastníky\". Žalobkyní namítaný nedostatek podpisu zástavní smlouvy z její strany nezpůsobuje absolutní neplatnost smlouvy; i když tuto otázku nelze posuzovat podle ustanovení §40a občanského zákoníku (jak to učinil chybně soud prvního stupně), z ustanovení §40 odst.3 ve spojení s ustanovením §20 odst.1 občanského zákoníku vyplývá \"pouze nutnost podpisu jednající osoby, tedy statutárního zástupce žalobkyně\", a jediná jednatelka žalobkyně také zástavní smlouvu podepsala. Podpis za žalobkyni na zástavní smlouvě tedy splňuje zákonem vyžadované náležitosti projevu vůle právnické osoby, které jsou nutné pro platný právní úkon. Námitku žalované, že částka 2.000.000,- Kč \"neprochází jejím účetnictvím\", odvolací soud odmítl s odůvodněním, že půjčka byla prokázána jinými důkazy, které mají \"vyšší vypovídací hodnotu\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že dokazováním před soudem prvního stupně bylo \"jednoznačně\" prokázáno, že \"žalovaný ke dni 4.7.1997 žádný právní úkon vůči žalobkyni nesměřoval, protože ani nevěděl, že žalobkyně v té době existuje\". Soudy obou stupňů, které dovodily, že smlouva o půjčce byla dne 4.7.1997 sjednána mezi účastníky řízení, tedy v rozporu s ustanovením §35 odst.2 občanského zákoníku doplnily ve smlouvě obsažené projevy vůle; jednak svým výkladem nahradily \"projev vůle žalovaného při uzavření smlouvy o půjčce dne 4.7.1997 s osobou od žalobkyně odlišnou\", jednak doplnily projev vůle Ing. K. Š., který nebyl nikdy oprávněn jednat jménem žalobkyně. V rozporu s hmotným právem soudy dále posoudily podle názoru žalobkyně \"danost právního úkonu\"; protože \"vůbec nebyl dán\" právní úkon žalovaného směřující k žalobkyni a žalobkyně směřující k žalovanému, nemohl být \"založen, měněn, zajišťován nebo rušen právní vztah\". Závěr odvolacího soudu o stavu účetnictví u žalobkyně představuje tvrzení, že účetnictví je zkreslené, a ve své podstatě konstatuje, že osoba odpovědná za vedení účetnictví žalobkyně se dopustila trestného činu, aniž by bylo v tomto směru \"vedeno jakékoliv dokazování\". Přípustnost dovolání žalobkyně dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst.2 o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Žalobkyně spatřuje zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu v tom, že odvolací soud v rozporu s ustálenou interpretací ustanovení §35 odst.2 občanského zákoníku doplnil projevy vůle zúčastněných stran, když dovodil, že smlouva o půjčce ze dne 4.7.1997 byla uzavřena mezi účastníky řízení, zatímco dokazováním před soudem prvního stupně bylo \"jednoznačně\" (podle názoru žalobkyně) prokázáno, že \"žalovaný ke dni 4.7.1997 žádný právní úkon vůči žalobkyni nesměřoval, protože ani nevěděl, že žalobkyně v té době existuje\". Takovýmto vylíčením důvodů dovolání žalobkyně však nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale ve skutečnosti podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou námitek žalobkyně je totiž nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy, skutková zjištění soudů považuje za chybná a na základě vlastního hodnocení důkazů dovozuje, že smlouva o půjčce ze dne 4.7.1997 nebyla uzavřena mezi žalovaným a žalobkyní, ale mezi žalovaným a Ing. K. Š., tedy nesouhlas se skutkovými zjištěními odvolacího soudu a nikoliv s jeho právním posouzením (z hlediska ustanovení §35 odst.2 občanského zákoníku) zjištěného skutkového stavu věci. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavuje dovolání žalobkyně uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., který - jak uvedeno výše - nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst.5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 o.s.ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. února 2004
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu