ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.2171.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 2171/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně S., a.s., zastoupené advokátkou, proti žalovanému V. K., zastoupenému advokátkou, o 22.001,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 28 C 176/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. července 2003 č.j. 10 Co 376/2003-226, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.975,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Žalobkyně (IPS a.s. se sídlem v Praze 10, Kubánské nám. č. 11, IČ 16189400) se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 22.001,- Kč s 11% úrokem z prodlení od 1.4.2000 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovanému, který u ní pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 1.2.1999 jako stavbyvedoucí ve středisku 500, byla „v souladu s čl. VII Stimulačního listu“ (uzavřeného mezi účastníky dne 26.3.1999 na dobu do 31.12.1999) vyplacena spolu se mzdou za srpen 1999 „vratná záloha na prémie“ za rok 1999 v hrubé výši 34.500,- Kč, po „zákonných odvodech“ 22.001,- Kč. Protože středisko 500 nesplnilo stanovené úkoly podmiňující výplatu prémií, vznikla žalovanému „ve smyslu čl. VII Stimulačního listu a příkazu ŘZ č. 3/99“ povinnost k vrácení vratné zálohy v uvedené výši. Žalovaný však tuto povinnost odmítá splnit s odůvodněním, že prémii převzal v dobré víře, že jeho pracovní výsledky byly uspokojivé.
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 30.11.2000 č.j. 28 C 176/2000-58 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 4.200,- Kč na účet „právní zástupkyně žalovaného“. Ve věci samé dospěl k závěru, že za situace, kdy se žalobkyni „nepodařilo prokázat“, že by v měsíci srpnu 1999 převzal žalovaný „tzv. vratnou zálohu na prémie ve smyslu stimulačního listu“ (neboť tento akt stanovil výplatní termín tzv. vratných záloh na prémie na 30.6. a 30.9.), a kdy žalovaný „rozhodně“ nemohl vědět a nevěděl z okolností případu, že se jedná o částku nesprávně určenou nebo omylem vyplacenou („lze hovořit pouze o odměně, kterou žalovaný získal od žalobkyně jako součást své mzdy“), „se rozhodně nemůže v případě žalovaného jednat o bezdůvodné obohacení ve smyslu ust. §243 odst. 1 zák. práce“, které by byl povinen žalobkyni vydat. Uplatněný nárok není podle názoru soudu prvního stupně důvodný též proto, že „stimulační list“ je ve vztahu k žalovanému neplatným právním úkonem, neboť „tuto listinu nelze sjednávat v pracovněprávních vztazích“, a protože „zákoník práce neupravuje institut tzv. vratné zálohy na prémie“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 27.2.2001 č.j. 10 Co 148/2001-73 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovodil, že z ustanovení §121 odst. 1 písm. c) zák. práce je zřejmé, že „lze poskytnout zálohu na složku mzdy“, a že závěr soudu prvního stupně o neplatnosti „stimulačního listu“ je „v rozporu s ust. §112 odst. 1 zák. práce“, podle kterého zaměstnavatelé poskytují zaměstnancům mzdu podle kolektivních smluv, popř. vnitřních mzdových předpisů nebo pracovních smluv. I kdyby byl „stimulační list“ v některých částech neplatný, nelze – jak odvolací soud zdůraznil - přehlédnout existenci „Příkazu ředitele závodu č. 3/99“, který „je bezesporu mzdovým předpisem ve smyslu zmíněného ustanovení“, z něhož nelze jednoznačně dovodit, že by výplata částky 34.500,- Kč mohla být považována za vratnou zálohu pouze tehdy, jestliže by byla provedena v měsíci červnu nebo září, neboť „z logiky věci vyplývá“, že výplata vratné zálohy „k období 01-06“ mohla být provedena i později až po zjištění hospodářských výsledků. Soudu prvního stupně proto uložil, aby se v dalším řízení zaměřil na zjištění, zda žalobkyně podle „Příkazu ředitele závodu č. 3/99“ a „stimulačního listu“ splnil podmínku pro výplatu prémie (event. její poměrné části), a jakým způsobem žalobkyně v tomto směru postupovala vůči jiným zaměstnancům.
Okresní soud Plzeň-město (poté, co usnesením ze dne 3.12.2002 č.j. 28 C 176/2000-145 rozhodl, že namísto původní žalobkyně bude nadále jednáno s její právní nástupkyní – S., a.s. rozsudkem ze dne 13.3.2003 č.j. 28 C 176/2000-205 uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni 22.001,- Kč s 11% úrokem z prodlení od 1.4.2000 do zaplacení, „a to do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku“, a rozhodl, že v téže lhůtě je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 14.100,- Kč „k rukám právní zástupkyně žalovaného“. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že „Příkaz ředitele závodu č. 3/99“ i článek IV. „stimulačního listu“ umožňovaly žalobkyni poskytovat žalovanému tzv. vratné zálohy na prémie mimo jiné i za období leden-červen 1999, jestliže středisko, ve kterém žalovaný pracoval, splnilo poměrnou část cílové částky (tj. docílilo poměrné části základního zisku 6,000.000 Kč stanoveného pro celý rok 1999); zároveň uvedené akty stanovily povinnost žalovaného vyplacenou částku vrátit, jestliže ke konci roku 1999 středisko nedosáhne „alespoň 70% (správně 75%) cílové částky“. Protože v daném případě tato situace nastala (za 1. pololetí roku 1999 vykázalo středisko zisk 3.550.721,97 Kč, ke konci roku pouze 87.369,96 Kč), a protože žalovaný neprokázal, že by vyplacená částka 22.001,- Kč „čistého“ byla vyplacena z jiného důvodu, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovanému, který „si musel být vědom, že jsou mu poskytovány vratné zálohy na prémie“, vznikla povinnost požadovanou částku žalobkyni vrátit. Skutečnost, že vratná záloha nebyla žalovanému (stejně jako ostatním zaměstnancům střediska) vyplacena v termínu 30.6.1999, ale až v rámci srpnové výplaty za rok 1999, nemá na uvedený závěr žádný vliv, neboť - jak zdůraznil – „z logiky věci vyplývá“, že vratná záloha na prémie za období leden-červen 1999 nemohla být vyplacena ještě během června 1999, protože nebyly známy výsledky hospodaření střediska za 1. pololetí roku 1999.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10.7.2003 č.j. 10 Co 376/2003-226 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., v níž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 22.001,- Kč s příslušenstvím, a „v části lhůty k plnění“ tento výrok změnil tak, že uvedenou částku je žalovaný povinen zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku; zároveň změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni 18.075,- Kč k rukám zástupkyně žalobkyně „rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku“, a rozhodl, že v téže lhůtě je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 7.950,- Kč k rukám zástupkyně žalobkyně. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že za daného stavu, kdy středisko, ve kterém žalovaný pracoval, v roce 1999 splnilo zisk na méně než 75% (dosáhlo zisku cca 87.000,- Kč oproti plánovaným 6,000.000 Kč, přičemž „sám žalovaný ani nenamítal, že docílený zisk představuje jinou částku“), žalovanému ve smyslu „Příkazu ředitele závodu č. 3/99“, jímž byly stanoveny zásady a pravidla mzdové zainteresovanosti pro rok 1999, a „Stimulačního listu“ ze dne 26.3.1999 vyplacená „návratná“ záloha na prémii nenáležela a žalobkyně proto „byla ve smyslu ust. §121 odst. 1 písm. c) zák. práce oprávněna částku 22.001,- Kč žalovanému srazit ze mzdy“. Jelikož však pracovní poměr žalovaného skončil ke dni 31.1.2000, ke srážce ze mzdy, „jak tomu bylo u jiných pracovníků střediska“, nedošlo a žalobkyně se tudíž „důvodně domáhala na žalovaném vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. §243 zák. práce“ v požadované výši. Námitku žalovaného, že žalovaná částka mohla představovat jinou pohyblivou složku mzdy odvolací soud odmítl s odůvodněním, že podle „stimulačního listu“ i zmíněného příkazu ředitele závodu sice mohla být zaměstnanci vyplacena ještě mimořádná odměna, ovšem pouze do výše 24.000,- Kč (resp. do výše 20.000,- Kč celému středisku) a navíc musel být pro přiznání takovéto odměny určen mimořádný výrobní úkol (jehož splněním byla výplata odměny podmíněna), což se však v případě žalovaného - jak vyplynulo z výsledků dokazování – nestalo, ze strany žalobkyně mu žádný takový úkol uložen nebyl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho potvrzujícího výroku ve věci samé) podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Především namítal, že „tzv. vratná záloha na prémie“ není institut, který je v souladu s pracovněprávními předpisy a zákoníkem práce, neboť „se nejedná o zálohu určenou k vyúčtování, jako je tomu např. v případě záloh na cestovné či na nákup materiálu“. Podle jeho názoru je tzv. vratná záloha, jak ji v daném případě pojímá a vykládá žalobkyně, „jakousi blíže nespecifikovanou půjčkou s blíže neurčenou dobou splatnosti“, kterou může zaměstnavatel kdykoli (i když je zcela nesporné, že sám zaměstnanec svou činností obtížně ovlivní míru zisku střediska, v němž je zařazen) požadovat zpět. Takovéto pojetí odměny jako svého druhu půjčky nepochybně odporuje pracovněprávním předpisům, jež vnímají odměnu či prémii jako určitý druh mzdy, který se váže k vykonané práci a nikoli k míře zisku zaměstnavatele, „která je dána způsobem hospodaření zaměstnavatele a úzce souvisí s tzv. hospodářských rizikem“, za něž zaměstnanec ve smyslu ustanovení §178b odst. 2 zák. práce neodpovídá. Žalovaný proto dovozoval, že ustanovení o tzv. vratné záloze (jejímž vrácením má žalovaný přispět na určitou hospodářskou ztrátu žalobkyně, kterou prokazatelně svým jednáním nijak nezapříčinil) obsažené v čl. VII bodu 1. „stimulačního listu“ je třeba považovat za neplatné pro rozpor s ustanovením §244 (správně §242) odst. 1 zák. práce , přičemž tato neplatnost, kterou žalovaný nezpůsobil, mu nemůže být na újmu. I kdyby šlo o platné ujednání, neměly soudy přehlédnout, že v případě žalovaného nebyl dán žádný z důvodů uvedených v článku VII. stimulačního listu pro krácení prémie a že předmětná záloha byla poskytnuta nikoli ve zde uvedených termínech 30.6. a 30.9., nýbrž v srpnu 1999, „tedy zcela mimo tyto termíny, v nichž mohla být poskytována vratná záloha“. Dovolatel rovněž zdůraznil, že ve smyslu ustanovení §243 odst. 3 zák. práce může zaměstnavatel požadovat po zaměstnanci vrácení mzdy jen tehdy, pokud zaměstnanec věděl, nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené. O takovou situaci se však podle jeho názoru v daném případě nejednalo, neboť bylo zcela nesporně prokázáno, že v 1. pololetí roku 1999, ke kterému se prémie vztahovala, byly splněny veškeré předpoklady pro její poskytnutí, a kromě toho i na výplatní pásce, která byla žalobkyní žalovanému za měsíc srpen 1999 vystavena, byla částka 34.500,- Kč zúčtována jako tzv. prémie THZ, nikoli jako záloha a byla také odpovídajícím způsobem zdaněna; skutečnost, že se mělo jednat o „vratnou“ zálohu přitom nevyplývá ani ze žádného z dokumentů vyhotovených v této souvislosti zaměstnanci žalobkyně Ing. Š. či paní V. Za těchto okolností tedy žalovaný přijal předmětnou částku jako určitý druh odměny za svou činnost v 1. pololetí roku 1999, tedy v dobré víře, že mu tato odměna náleží. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto, neboť podle jejího názoru žádnou z námitek žalovaného nelze považovat za opodstatněnou.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, že se žalobkyně se domáhá uspokojení nároku, jehož vznik měl záviset na hospodářském výsledku za rok 1999 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb. a č. 225/1999 Sb., tedy podle ustanovení zákoníku práce ve znění účinném do 30.6.2000 (dále jen „zák. práce\"), a podle ustanovení zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění zákonů č. 590/1992 Sb., č. 10/1993 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb. a č. 118/1995 Sb. (dále jen „zákon o mzdě“), vzhledem k tomu, že tento zákon upravuje poskytování mzdy a odměny za pracovní pohotovost, jakož i zjišťování a používání průměrného výdělku pro pracovněprávní účely (srov. §1 zákona o mzdě) pro zaměstnance zaměstnavatele, který není rozpočtovou organizací anebo, pokud tak stanoví zvláštní zákon, který není příspěvkovou organizací (srov. §2 zákona o mzdě), a použití ustanovení §111 až 123 zákona č. 65/1965 Sb. (zákoníku práce) na tyto vztahy je ustanovením §22 zákona o mzdě vyloučeno.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že dne 26.3.1999 uzavřeli účastníci na dobu do 31.12.1999 smlouvu „o mzdě a podmínkách pro poskytnutí prémií za splnění dohodnutých úkolů pro rok 1999 a ostatních podmínkách výkonu funkce“ označenou jako „Stimulační list“, ve které kromě stanovení základní měsíční mzdy 16.000,- Kč (čl. III) byla sjednána možnost vyplacení prémií (čl. IV), které „jsou stanoveny a současně hodnoceny v bezprostřední závislosti a návaznosti na základní zisk, když stavbyvedoucí je z hlediska mzdové zainteresovanosti a tedy hodnocení prvotně vázán na docílený základní kalendářní zisk střediska jako celku“; základní kalendářní zisk střediska byl stanoven ve výši 6,000.000 Kč. V části čl. IV nazvané „Zásady hodnocení“ bylo mimo jiné ujednáno, že „plnění se hodnotí součtově od začátku roku za období 01-06, 01-09 a 01-12/99“ a že „v případě splnění zisku střediska jen na 75% upravené základní sazby a méně se prémie nepřiznává“. Za 1. pololetí roku 1999 dosáhlo středisko, ve kterém žalovaný pracoval, hospodářský výsledek - zisk 3,550.721,97 Kč; žalovanému byla vyplacena ve výplatním termínu pro mzdu za měsíc srpen 1999 vedle základní měsíční mzdy též „prémie THZ“ ve výši 34.500,- Kč (po zákonných srážkách ve výši 22.001,- Kč) jako záloha na prémie za období 1-6/1999. Za celý rok 1999 dosáhlo středisko hospodářského výsledku - kalendářního zisku ve výši 87.369,96 Kč; v průběhu roku 1999 nebyl mezi účastníky dohodnut žádný další konkrétní výrobní úkol pro účely cílové odměny (čl.V), popřípadě vypsány mimořádné odměny k zabezpečení mimořádných jednorázových úkolů (čl VI).
Námitce dovolatele, že „ustanovení o tzv. vratné záloze, které je obsaženo v čl. VII bod 1 stimulačního listu, je nutno považovat za ustanovení, které je neplatné“, a že jde ve skutečnosti o zálohu „nevratnou“, přisvědčit nelze.
Podle ustanovení §4 odst. 1 zákona o mzdě zaměstnanci přísluší za vykonanou práci mzda. Mzdou se rozumí podle ustanovení §4 odst. 2 zákona o mzdě peněžitá plnění nebo plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytovaná zaměstnavatelem zaměstnanci za práci; nepovažují se za ni plnění poskytovaná podle zvláštních předpisů v souvislosti se zaměstnáním, zejména náhrady mzdy, odstupné, cestovní náhrady, výnosy z kapitálových podílů (akcií) nebo obligací a odměna za pracovní pohotovost.
Podle ustanovení §4 odst. 3 zákona o mzdě se mzda především sjednává v pracovní smlouvě nebo v jiné smlouvě nebo v kolektivní smlouvě.
Mzda, kterou zaměstnavatel poskytuje zaměstnanci za vykonanou práci, se sjednává - jak vyplývá z výše citovaných ustanovení zákona o mzdě - především v pracovní smlouvě nebo v jiné smlouvě. Pro sjednání mzdy v těchto smlouvách právní předpisy stanoví pouze to, že mzda nesmí být dohodnuta nižší než minimální mzda, popřípadě nižší než mzda, která náleží podle kolektivní smlouvy nebo podle zákona o mzdě (srov. §4 odst. 4 větu první a druhou zákona o mzdě); v ostatním zákon o mzdě zaměstnavateli a zaměstnanci umožňuje, aby si mzdu dohodli podle své úvahy (mzdu lze sjednat například jako mzdu měsíční, hodinovou nebo podílovou, jako mzdu, jejíž poskytnutí nebo výše závisí na splnění konkrétních pracovních úkolů, hospodářských výsledků zaměstnavatele nebo jiných hledisek, jako mzdu poskytovanou ve formě příplatků, odměn apod.; uvedené způsoby samozřejmě lze i kombinovat), a neomezuje je ani stanovením nejvyšší přípustné mzdy. Jestliže si účastníci v posuzovaném případě sjednali ve smlouvě označené jako „Stimulační list“ ze dne 26.3.1999 na dobu do 31.12.1999 vedle základní měsíční mzdy ve výši 16.000,- Kč rovněž možnost vyplacení prémií, které „jsou stanoveny a současně hodnoceny v bezprostřední závislosti a návaznosti na základní zisk, když stavbyvedoucí je z hlediska mzdové zainteresovanosti a tedy hodnocení prvotně vázán na docílený základní kalendářní zisk střediska jako celku“, jedná se o platnou smlouvu o mzdě, neboť účastníci postupovali v souladu s pracovněprávními předpisy, které jim takové ujednání umožňují.
Pracovněprávní předpisy rovněž zaměstnavateli umožňují, aby zaměstnanci poskytl ještě předtím, než bude možné hodnotit, zda byly splněny podmínky pro přiznání mzdy (její složky), zálohu na mzdu (její složku). Při své úvaze, že ustanovení obsažené v čl. VII bodu 1. „stimulačního listu“ je třeba považovat za neplatné, neboť „tzv. vratná záloha na prémie“ není institut, který je v souladu s pracovněprávními předpisy a zákoníkem práce, dovolatel nepřihlíží náležitě k tomu, že zákon počítá se zálohou na mzdu jako s běžným prostředkem mzdové praxe a pro případ dodatečného zjištění, že podmínky pro přiznání mzdy nebyly splněny, umožňuje srazit zálohu na mzdu ze mzdy zaměstnance i bez jeho souhlasu [srov. §12 odst. 1 písm. b) zákona č, 1/1992 Sb., o mzdě, a obdobná ustanovení §18 odst. 1 písm. b) zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, jakož i §121 odst. 1 písm. c) zák. práce]. Protože samotná povaha zálohy na mzdu, která je poskytována ještě předtím, než vůbec mohl vzniknout vlastní mzdový nárok, předpokládá její dodatečné vyúčtování, je pojmově vyloučeno, aby jako záloha (předdavek) bylo poskytnuto peněžité plnění, kde by se však – jak dovolatel dovozuje - „nejednalo o zálohu určenou k vyúčtování“.
Podle ustanovení §243 odst. 1 zák. práce získá-li zaměstnanec bezdůvodné obohacení na úkor zaměstnavatele nebo zaměstnavatel na úkor zaměstnance, musí je vydat. Podle ustanovení §243 odst. 2 zák. práce bezdůvodným obohacením je prospěch získaný plněním bez právního důvodu nebo plněním z neplatného právního úkonu.
Prospěchem získaným bez právního důvodu se ve smyslu ustanovení §243 odst. 2 zák. práce rozumí jednak plnění přijaté bez toho, aniž by pro toto plnění vůbec někdy vznikl právní důvod, a jednak plnění, které sice bylo původně přijato na základě právního důvodu, avšak tento právní důvod později odpadl. Soudní praxe v tomto směru vycházela již dříve z názoru, že poskytne-li zaměstnavatel zaměstnanci zálohu na mzdu a ta potom není kryta další vykonanou prací tohoto zaměstnance, popřípadě je-li zjištěno, že nebyly splněny podmínky pro přiznání této složky mzdy, jde o plnění bez právního důvodu, jímž zaměstnanec získává bezdůvodné obohacení (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.4.1975 sp. zn. 5 Cz 13/1975, uveřejněný ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1977, pod č. 32, anebo Zprávu občanskoprávního kolegia býv. Nejvyššího soudu ČSR o zhodnocení úrovně řízení a rozhodování soudů ve mzdových věcech ze dne 23. 4. 1979 sp. zn. Cpj 32/78, str.114, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1979, pod č. 14).
Protože žalovaný – jak vyplývá z výše uvedeného - přijal zálohu na složku mzdy (zálohu na prémie), a protože později (koncem roku 1999) se ukázalo, že smluvené předpoklady podmiňující výplatu prémie za rok 1999 nebyly splněny, soudy obou stupňů správně dovodily, že žalovaný přijetím zálohy na prémie získal na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení.
Dovolateli lze přisvědčit v tom, že povinnost zaměstnance vydat bezdůvodné obohacení získané na úkor zaměstnavatele, zakotvená v ustanovení §243 odst. 1 zák. práce, je ustanovením §243 odst. 3 zák. práce podstatně modifikována ve prospěch zaměstnance. Spočívá-li totiž bezdůvodné obohacení zaměstnance v přijetí neprávem vyplacených částek, může - jak vyplývá z ustanovení §243 odst. 3 zák. práce - zaměstnavatel požadovat na zaměstnanci jejich vrácení (a tedy vydání takto získaného bezdůvodného obohacení), jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a to ve lhůtě tří let od jejich výplaty. Dovolatel, který namítá, že „po vyúčtování a vyplacení mzdy zaměstnanci nemůže být případný přeplatek mzdy posuzován zásadně jako nárok na vrácení zálohy na mzdu“, však ponechává stranou svých úvah, že v posuzované věci se nejedná o výplatu mzdy po jejím vyúčtování, nýbrž o případ opačný - výplatu zálohy na prémii za rok 1999, kdy teprve následně se „plnění hodnotí součtově od začátku roku za období 01-06, 01-09 a 01-12/99“ za účelem zjištění, zda podle předem sjednaných podmínek na uvedenou složku mzdy vznikl nárok, či nikoliv. Soudní praxe v těchto případech již v dřívější době [srov. Závěry býv. Nejvyššího soudu ČSR přijaté ve věcech neoprávněného majetkového prospěchu (nyní bezdůvodné obohacení) ze dne 28. 3. 1975 sp. zn. Cpj 34/74, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1975, pod č. 26, str. 165] dovodila, že pokud je zaměstnanci poskytnuta nějaká peněžitá částka jako záloha, nemůže přicházet v úvahu aplikace ustanovení §243 odst. 3 zák. práce v tom smyslu, že by totiž pracovník přijal takovou zálohu v dobré víře; zaměstnanec si tu musí být vědom, že jde o zálohu, která bude později zúčtována. Tento názor sdílí dovolací soud i nyní a ani v současné době neshledává důvod k jeho změně.
Z uvedeného vyplývá, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jejího práva, spočívají v odměně za zastupování advokátkou ve výši 3.900,- Kč (srov. §3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3 a §18 odst.1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.), tedy celkem 3.975,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobkyni nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalobkyni v tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. dubna 2004
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu