ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.2172.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 2172/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátem, o úpravu potvrzení o zaměstnání a o 17.199,- Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě žalovaného o zaplacení 15.590,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 27/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2002 č.j. 22 Co 222/2002-162, takto:
I. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu se v části, v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 16.199,- Kč, odmítá.
II. Rozsudek odvolacího soudu se v části, v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že „žalovaný je povinen upravit potvrzení o zaměstnání tak, že pracovní poměr žalobce u žalovaného skončil okamžitým zrušením ze strany zaměstnance – žalobce dle §54 odst. 1 písm. b) zák. práce“, a v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby žalovaný „provedl opravu potvrzení při změně zaměstnání a to tak, že důvod skončení pracovního poměru bude uveden dle §54 odst. 1 písm. b) zákoníku práce“, a aby mu zaplatil 17.199,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že u žalovaného pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 19.9.1998 jako bezpečnostní pracovník a že poté, co ve výplatním termínu, který „měl proběhnout dne 20.11.1998“, neobdržel doplatek mzdy za měsíc říjen 1998, zaslal žalovanému dne 8.12.1998 doporučeným dopisem okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §54 odst. 1 písm. b) zák. práce. Nato mu žalovaný dopisem ze dne 14.12.1998 sdělil, že s ním „ruší s okamžitou platností pracovní poměr pro hrubé porušení pracovní kázně dle §53 zák. práce“, a tentýž důvod skončení pracovního poměru uvedl i do tzv. zápočtového listu. S tímto postupem však žalobce nesouhlasí, neboť v době, kdy obdržel přípis žalovaného ze dne 14.12.1998, byl již pracovní poměr zrušen podle ustanovení §54 odst. 1 písm. b) zák. práce. Po žalovaném požadoval rovněž dlužnou mzdu za listopad a část prosince 1998 a náhradu mzdy podle ustanovení §54 odst. 3 zák. práce.
Žalovaný v průběhu řízení uplatnil vůči žalobci vzájemnou žalobu na zaplacení částky 15.590,- Kč představující škodu, kterou mu žalobce způsobil tím, že dne 14.11.1998 nesprávnou manipulací poškodil vysílačku ALINCO 1400 ev. č. 4 i její zdroj, a dále že nevrátil pracovní oblečení - uniformu (2x košile, 1x kravata, 1x svetr, 1x šedé kalhoty, 1x letní bunda, 1x zimní bunda), které převzal na písemné potvrzení.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 12.8.1999 č.j. 7 C 27/99-29 žalobu zamítl a žalobci uložil, aby žalovanému zaplatil 9.601,- Kč a náklady řízení ve výši 5.100,- Kč k rukám advokáta. Dovodil, že za situace, kdy žalobce „nepředložil přesvědčivý důkaz o tom, že okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §54 odst. 1 písm. b) zák. práce bylo žalovanému řádně doručeno“ (z kopie podacího lístku vyplývá pouze to, že dne 8.12.1998 žalobce „zaslal žalovanému nějaký dopis“), došlo k platnému ukončení pracovního poměru účastníků okamžitým zrušením ze strany žalovaného „dle §53 ZP pro hrubé porušení pracovní kázně“ spočívající v tom, že žalobce (jak sám dosvědčil) ve dnech 9., 10., 12. a 14.12.1998 nenastoupil na pracovní směny. Vzhledem k uvedenému závěru soud prvního stupně „žalobu uplatněnou podle §60 odst. 4 ZP zamítl“ a neopodstatněným shledal rovněž nárok žalobce na zaplacení náhrady mzdy podle ustanovení §54 odst. 3 zák. práce. Důvodně se žalobce domáhá pouze zaplacení dlužné mzdy ve výši 5.785,- Kč, protože však „soud vzal v souladu s ust. §172 ZP za prokázaný“ vzájemnou žalobou uplatněný nárok žalovaného na zaplacení 15.386,- Kč, po „započtení nároků“ uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému 9.601,- Kč.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 8.2.2000 č.j. 22 Co 713/99-59 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že o věci rozhodl, aniž by provedl potřebné dokazování navržené žalobcem k prokázání jeho tvrzení o tom, že dne 8.12.1998 zaslal žalovanému doporučeným dopisem (který mu byl doručen dne 14.12.1998) sdělení, jehož obsahem bylo okamžité zrušení pracovního poměru z důvodu uvedeného v ustanovení §54 odst. 1 písm. b) zák. práce. Kromě toho zůstal neobjasněn i rozsah náhrady škody, kterou žalovaný požaduje po žalobci za nevrácený služební oděv a za poškození vysílačky, neboť soud prvního stupně vycházel pouze z tvrzení žalovaného o výši škody, aniž by přihlédl k opotřebení věcí, a v důsledku toho nebyla zjištěna jejich obecná cena, kterou žalovaný může po žalobci požadovat při ztrátě svěřených předmětů podle ustanovení §178 zák. práce a při jejich poškození podle ustanovení §172 zák. práce. Soudu prvního stupně proto uložil, aby řízení v tomto směru doplnil.
Okresní soud v Kolíně [poté, co usnesením ze dne 16.7.2001 č.j. 7 C 27/99-113 řízení o vzájemné žalobě žalovaného ohledně částky 4.420,- Kč zastavil] rozsudkem ze dne 17.9.2001 č.j. 7 C 27/99-122, ve znění rozsudku ze dne 18.4.2002 č.j. 7 C 27/99-143, zamítl žalobu o úpravu potvrzení o zaměstnání a o 17.199,- Kč i „vzájemný návrh co do částky 5.785,- Kč“, uložil žalobci, aby zaplatil žalovanému 5.385,- Kč, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení 15.300,- Kč k rukám advokáta a České republice do pokladny Okresního soudu v Kolíně „na proplaceném znalečném“ částku 463,- Kč. Soud prvního stupně s poukazem na skutečnost, že žalobce odeslal žalovanému okamžité zrušení pracovního poměru, jehož důvodem bylo nevyplacení doplatku mzdy za měsíc říjen 1998, „až poté, co tento nedoplatek mzdy právě 8.12. obdržel“, dospěl k závěru, že zrušovací projev vůle žalobce ze dne 8.12.1998 doručený žalovanému dne 14.12.1998 je neplatný a že „k platnému ukončení pracovního poměru došlo okamžitým zrušením ze strany žalovaného ze dne 14.12.1998“, neboť žalobce porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, když ve dnech 9.,10.,12. a 14.12.1998 nenastoupil do práce; proto uplatněné nároky žalobce na úpravu potvrzení o zaměstnání a na zaplacení dvojnásobku průměrného výdělku podle ustanovení §54 odst. 3 zák. práce nejsou opodstatněné. Vzhledem k tomu, že žalobce je podle ustanovení §172 odst. 1 a §178 odst. 1 zák. práce povinen k náhradě škody, kterou způsobil žalovanému ztrátou uniformy a znehodnocením vysílačky ALINCO a jejího zdroje, v rozsahu stanoveném znaleckým posudkem ve výši 11.170,- Kč, a protože žalovaný uznal, že doposud dluží žalobci na mzdě 5.785,- Kč, soud prvního stupně „provedl zápočet nároků“ a přiznal žalovanému 5.385,- Kč.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12.11.2002 č.j. 22 Co 222/2002-162 rozsudek soudu prvního stupně „ve znění doplňujícího rozsudku“ změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 16.199,- Kč a „upravit potvrzení o zaměstnání tak, že pracovní poměr žalobce u žalovaného skončil okamžitým zrušením ze strany zaměstnance – žalobce dle §54 odst. 1 písm. b) zák. práce“, „v dalším“ (tj. v části, v níž byla zamítnuta žaloba do částky 1.000,- Kč a žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovanému 5.385,- Kč) tento rozsudek potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 14.751,- Kč k rukám „právního zástupce“ žalobce a České republice do pokladny Okresního soudu v Kolíně „na nákladech státu“ 463,- Kč a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalobce na poště K. odeslal doporučenou zásilku dne 8.12.1998 pod R 7285 a že tuto zásilku, která obsahovala dopis žalobce žalovanému o tom, že okamžitě ruší pracovní poměr podle ustanovení §54 odst. 1 písm. b) zák. práce proto, že mu nebyl vyplacen doplatek mzdy za říjen 1998, převzal žalovaný dne 14.12.1998. Jelikož žalovaný v dvouměsíční lhůtě uvedené v ustanovení §64 zák. práce neuplatnil u soudu neplatnost rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením ze strany žalobce, nelze se již neplatností tohoto právního úkonu zabývat, rozvázání pracovního poměru je účinné a pracovní poměr účastníků tak skončil dnem 14.12.1998. Odvolací soud proto na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žaloba o úpravu potvrzení o zaměstnání podaná žalobcem „včas dle §60 odst. 4 ZP“ je důvodná, a za opodstatněný považoval rovněž nárok žalobce na doplacení mzdy za měsíc listopad a prosinec 1998 ve výši 5.785,- Kč a na náhradu mzdy ve výši dvojnásobku „průměrné měsíční mzdy před zdaněním“ ve výši 10.414,- Kč, tedy celkem 16.199,- Kč; ohledně zbývajících 1.000,- Kč žalovaný prokázal, že tuto částku představující zálohu na mzdu za měsíc listopad 1998 žalobci vyplatil. Protože vzájemný návrh žalovaného odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně shledal důvodným do celkové částky 11.170,- Kč (zahrnující zůstatkovou hodnotu ztracené uniformy ve výši 1.800,- Kč a poškozené vysílačky se zdrojem ve výši 9.370,- Kč), a protože do částky 5.785,- Kč byl vzájemný návrh pravomocně zamítnut, je žalobce povinen zaplatit žalovanému 5.385,- Kč.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o.s.ř. Namítal, že odvolací soud nesprávně vycházel z toho, že žalobce doručil žalovanému okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §54 odst. 1 písm. b) zák. práce dne 14.12.1998, když doporučenou zásilku předal k poštovní přepravě dne 8.12.1998. V celém řízení před soudy obou stupňů přitom nikdy nebylo prokázáno, že údajné okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 8.12.1998 bylo žalobcem podáno a žalovanému doručeno, ale – jak zdůraznil - „naopak v řízení bylo prokázáno, že k podání ani k doručení nedošlo“. Podle názoru dovolatele se při doručování zaměstnavateli „postupuje analogicky“ jako v případě doručování písemností zaměstnanci, které je upraveno v ustanovení §266a zák. práce. Protože žalovaný okamžité zrušení pracovního poměru od žalobce nikdy neobdržel, ke skončení pracovního poměru tímto způsobem nedošlo a žalovaný proto ani nemohl podat k soudu žalobu na určení neplatnosti tohoto zrušovacího projevu vůle učiněného ze strany žalobce. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) o.s.ř.]. Uvedené neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.] a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalovaný – jak vyplývá z obsahu dovolání - napadá rozsudek odvolacího soudu mimo jiné v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé změněn tak, že bylo vyhověno žalobě na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 16.199,- Kč. Dovoláním dotčeným výrokem rozsudku bylo tedy rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč. Protože dovolání proti této části rozsudku odvolacího soudu není podle hledisek uvedených v ustanovení §237 o.s.ř. přípustné, protože v takovém případě - jak vyplývá z ustanovení §237 odst. 2 o.s.ř - přípustnost dovolání nezakládá ani nesprávné poučení o dovolání udělené v závěru rozhodnutí odvolacího soudu bez přihlédnutí k uvedenému zákonnému omezení, je nepochybné, že dovolání žalovaného směřuje v této části proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu v části, v níž bylo rozhodnuto o částce 16.199,- Kč - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5, věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Po zjištění, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že bylo vyhověno žalobě na uložení povinnosti žalovanému upravit potvrzení o zaměstnání podle požadavku žalobce, je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zák. práce, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §60 odst. 2 zák. práce (ve znění účinném do 30.9.1999) při skončení pracovního poměru je zaměstnavatel povinen vydat zaměstnanci, popřípadě jinému zaměstnavateli na jeho žádost potvrzení o zaměstnání a uvést v něm zejména dobu jeho trvání, skutečnosti rozhodné pro posouzení jeho nároku na dovolenou na zotavenou a závazky zaměstnance vůči zaměstnavateli, a zda, v jaké výši, v jakém pořadí a v čí prospěch jsou prováděny z zaměstnancovy mzdy srážky, jakož i další skutečnosti stanovené právními předpisy.
Podle ustanovení §60 odst. 4 zák. práce nesouhlasí-li zaměstnanec s obsahem pracovního posudku nebo potvrzení o zaměstnání, může se domáhat ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy se o jejich obsahu dověděl, u soudu, aby zaměstnavateli bylo uloženo přiměřeně je upravit.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno (správnost uvedených skutkových zjištění dovolatel nenapadá), že žalobce pracoval u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 19.9.1998 jako bezpečnostní pracovník s místem výkonu práce „K. + okr. K., K. + okr. K.“. Dne 8.12.1998 (tj. 18-tý den po výplatním termínu) žalobce obdržel od žalovaného doplatek mzdy za měsíc říjen 1998 a téhož dne žalobce podal na poště K. doporučenou zásilku určenou žalovanému; podle duplikátu doručenky a sdělení vedoucí pošty K. ze dne 19.4.2000 byla tato zásilka dodána příjemci dne 14.12.1998 s tím, že ji převzal osobně p. K. – žalovaný. Protože žalobce ve dnech 9., 10., 12. a 14.12.1998 nepřišel do práce, žalovaný mu z tohoto důvodu dopisem ze dne 14.12.1998, který žalobce převzal dne 17.12.1998, sdělil, že s ním „ruší s okamžitou platností pracovní poměr pro hrubé porušení pracovní kázně dle §53 zák. práce“. Dne 15.12.1998 žalovaný vystavil žalobci „Potvrzení při změně zaměstnání“ (potvrzení o zaměstnání), ve kterém uvedl jako důvod skončení pracovního poměru „RPP dle §53 ZP – hrubé porušení pracovní kázně“. S tímto údajem však žalobce nesouhlasí a domáhá se jeho opravy, neboť podle jeho názoru „k řádnému ukončení pracovněprávního vztahu“ mezi účastníky došlo na základě okamžitého zrušení ze strany žalobce z důvodu uvedeného v ustanovení §54 odst. 1 písm. b) zák. práce (proto, že mu žalovaný nevyplatil doplatek mzdy za měsíc říjen 1998 do 15 dnů od výplatního termínu), které bylo dne 8.12.1998 podáno k poštovní přepravě a žalovanému doručeno dne 14.12.1998, tedy ještě předtím než bylo žalobci doručeno okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalovaného.
Podle ustanovení §55 zák. práce okamžité zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve stanovené lhůtě doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí dodatečně měnit.
Okamžité zrušení pracovního poměru je jednostranným právním úkonem směřujícím k rozvázání pracovního poměru (§240 odst. 1 zák. práce). Právní účinky okamžitého zrušení pracovního poměru proto nastanou až dnem, kdy byl písemný projev vůle o okamžitém zrušení pracovního poměru druhému účastníku doručen; jakýkoliv jiný časový údaj uvedený ve zrušovacím projevu vůle nemůže tyto zákonné účinky změnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 19.3.1971 sp. zn. 3 Cz 4/71, uveřejněný pod č. 14 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972).
Za výše uvedeného skutkového stavu tedy byl pro posouzení opodstatněnosti uplatněného nároku žalobce na úpravu potvrzení o zaměstnání v údaji o důvodu skončení pracovního poměru především významný závěr o tom, zda okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalobce bylo žalovanému dne 14.12.1998 skutečně doručeno a zda jeho právní účinky nastaly dříve, než bylo naopak žalobci doručeno okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalovaného.
Zákoník práce upravuje v ustanovení §266a jen způsob doručování písemností zaměstnavatele týkající se vzniku a zániku pracovního poměru, vzniku, změn a zániku povinností zaměstnance vyplývajících z pracovní smlouvy a vzniku, změn a zániku práv a povinností vyplývajících z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr. Nelze tedy sdílet názor dovolatele, že při doručování písemností zaměstnance „se postupuje analogicky“ jako v případě doručování písemností zaměstnavatele.
Doručování jiných písemností upraveno není a může být prováděno jakýmkoliv způsobem. O písemnostech zaměstnance určených jeho zaměstnavateli proto platí, že je lze zaměstnavateli doručit nejen prostřednictvím pošty (držitele poštovní licence), ale i pomocí každé fyzické nebo právnické osoby, která bude ochotna doručení provést, nebo osobním předáním statutárnímu orgánu zaměstnavatele, k tomu určenému zaměstnanci, popřípadě každému vedoucímu zaměstnanci, který mu je nadřízen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.9.2001 sp. zn. 21 Cdo 2708/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 69, ročník 2002).
Závěr o tom, zda a kdy byl zrušovací projev vůle doručen druhému účastníku pracovněprávního vztahu představuje skutkové zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. §132 o.s.ř.).
V dovolání žalovaný zpochybňuje právě závěr odvolacího soudu o tom, že „žalobce doručil žalovanému okamžité zrušení pracovního poměru dle §54 odst. 1 písm. b) ZP, a to dne 14.12.1998, když doporučenou zásilku předal k poštovní přepravě dne 8.12.1998“; podle názoru dovolatele „bylo v řízení naopak prokázáno, že k podání ani k doručení nedošlo“. Ačkoli tedy v dovolání uvádí, že uplatňuje dovolací důvody uvedené v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o.s.ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nenapadá právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že toliko podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Protože dovolací důvod se neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník označuje, ale především podle svého obsahu (srov. též §41 odst. 2 o.s.ř.), dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu s ohledem na obsah dovolání jen z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst.1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu a z obsahu spisu vyplývá, že při zjišťování, zda a kdy bylo žalovanému doručeno písemné vyhotovení okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení §54 odst. 1 písm. b) zák. práce ze strany žalobce, vycházel odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil) pouze z výpovědi žalobce a z obsahu listinných důkazů o podání a doručení zásilky č. 7285 - podacího lístku ze dne 8.12.1998 vystaveného poštou K., zprávy vedoucí pošty K. ze dne 19.4.2000 a kopie doručenky o převzetí zásilky podané žalobcem na poště K. dne 8.12.1998 osobně žalovaným dne 14.12.1998, ze kterých vyplývá jen to, že žalobce dne 8.12.1998 na poště K. odeslal doporučenou zásilku určenou žalovanému a že tuto zásilku převzal žalovaný osobně dne 14.12.1998.
Takovéto hodnocení důkazů však není možno považovat za odpovídající zákonu, neboť skutečnost, že tato zásilka obsahovala dopis žalobce žalovanému, ve kterému mu sděluje, že s ním okamžitě ruší pracovní poměr podle ustanovení §54 odst. 1 písm. b) zák. práce, z těchto důkazů již dovodit nelze. Odvolací soud nehodnotil všechny důkazy provedené v řízení u soudu prvního stupně a v řízení odvolacím, které se vztahovaly k uvedené rozhodné skutkové otázce (každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti), nýbrž jen okolnosti svědčící ve prospěch zaujatého závěru. Do procesu hodnocení důkazů nezahrnul skutečnosti, které uvedenému skutkovému závěru odvolacího soudu odporují, a s těmito důkazy se nevypořádal. Protože obsah doporučené zásilky podané dne 8.12.1998 přímo prokázat nelze, je možné závěr v tomto směru učinit jen na základě důkazů nepřímých, jestliže jejich nepřerušený řetězec umožní učinit o obsahu předmětné zásilky jednoznačný úsudek.
Z hlediska uvedeného závěru bylo proto zapotřebí náležitě uvážit, co o obsahu této zásilky tvrdil nejen žalobce (jejím obsahem bylo okamžité zrušení pracovního poměru), nýbrž co tvrdil také žalovaný (zásilka obsahovala kopii potvrzení Úřadu práce), a zda se jim (komu z nich) zdařilo tyto tvrzené, pro rozhodnutí věci významné skutečnosti (srov. §101 odst. 1 o.s.ř.) také prokázat. Vedle již zmíněných důkazů se jedná zejména o zhodnocení výpovědi personálního ředitele žalovaného - svědka P. L., který popřel žalobcovo tvrzení, že dne 8.12.1998 se za ním žalobce dostavil a předával mu dopis o okamžitém zrušení pracovního poměru adresovaný žalovanému a že jmenovaný svědek odmítl tento dopis převzít. V této souvislosti neměla být pominuta ani okolnost, že žalobce podle svého vyjádření zaslal žalovanému okamžité zrušení pracovního poměru, jehož důvodem bylo nevyplacení nedoplatku mzdy za měsíc říjen 1998, až poté, co dne 8.12.1998 převzal od výše jmenovaného svědka doplatek mzdy za měsíc říjen 1998. Kromě toho bylo zapotřebí zahrnout do procesu hodnocení důkazů rovněž skutečnosti vyplývající z písemných údajů v podacím deníku žalovaného z roku 1998 o tom, jaké zásilky žalovaný v rozhodné době obdržel prostřednictvím pošty od žalobce a co mělo být jejich obsahem. Skutkové zjištění, že doporučená zásilka, kterou žalobce dne 8.12.1998 odeslal na poště K. a kterou žalovaný převzal dne 14. 12. 1998, „obsahovala dopis žalobce žalovanému, kde uvedl, že okamžitě ruší pracovní poměr dle ust. §54 odst. 1 písm. b) ZP proto, že mu nebyl vyplacen doplatek mzdy za odpracované směny v měsíci říjnu 1998“, jako výsledek takto vadného hodnocení důkazů soudem, neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., a rozhodnutí soudu založené na takovém skutkovém zjištění proto nemá oporu v provedeném dokazování.
Z uvedeného vyplývá, že měnící rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo vyhověno žalobě o úpravu potvrzení o zaměstnání, není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto v této části a v akcesorických výrocích o nákladech řízení účastníků (výrok o nákladech řízení státu reflektuje výsledek řízení o vzájemné žalobě) zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta prvá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. května 2004
JUDr. Zdeněk Novotný,v.r.
1
předseda senátu