ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.2240.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 2240/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce A. Q. proti žalovanému M., spol. s r.o., o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 78/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. ledna 2001 č.j. 21 Co 106/98-62, takto:
Dovolání žalovaného se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že okamžité zrušení jeho pracovního poměru provedené dopisem žalovaného ze dne 13.5.1996 je neplatné a aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit mu 149.400,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru nebyl řádně skutkově vymezen, že žalovaný nedodržel jednoměsíční prekluzívní lhůtu uvedenou v ustanovení §53 odst. 2 zák. práce a že se vytčené porušení pracovní kázně spočívající v tom, že žalobce „umožnil odcizení materiálu v hodnotě více jak 400.000,- Kč tím, že ho předal bez dokladů o jeho převzetí“, nezakládá na pravdě, neboť „právě takový doklad žalovaný po předání cit. materiálu od odběratele obdržel“. Vzhledem k tomu, že žalobce písemně sdělil žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání, požadoval v souladu s ustanovením §61 odst. 1 zák. práce za dobu od 9.6.1996 do 28.2.1997 rovněž náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 7.11.1997 č.j. 49 C 78/97-28 vyhověl žalobě na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci 99.490,- Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výrokové části rozsudku, zamítl žalobu o zaplacení 49.910,- Kč s příslušenstvím a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 15.442,- Kč na účet Mgr. P. M. a státu na soudním poplatku 1.688,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru je pro rozpor se zákonem neplatné, neboť nebylo prokázáno, „že by žalobce jakkoli porušil pracovní kázeň“. Protože žalobce dne 7.6.1996 oznámil žalovanému, že trvá na svém dalším zaměstnávání, náleží žalobci podle názoru soudu prvního stupně rovněž požadovaná náhrada mzdy, ovšem jen za šest měsíců (§61 odst. 2 zák. práce), neboť žalobce „neprokázal svůj zájem na dalším zaměstnávání, nebyl registrován na úřadu práce“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16.1.2001 č.j. 21 Co 106/98-62 rozsudek soudu prvního stupně „v napadených přísudečných výrocích o věci samé“ potvrdil, a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky tento rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud dovodil, že okamžité zrušení pracovního poměru provedené dopisem žalovaného ze dne 13.5.1996 nemá náležitosti vymezené v ustanovení §55 zák. práce a je „natolik neurčité, že ani výkladem nelze dospět k závěru, jaká byla skutečná vůle žalovaného ke dni 13.5.1996“. Již z tohoto důvodu jde podle jeho názoru o právní úkon absolutně neplatný ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 písm. b) zák. práce, nehledě k tomu, že je třeba přisvědčit i názoru soudu prvního stupně, že žalovaný neprokázal důvod okamžitého zrušení pracovního poměru. Za správný odvolací soud považoval rovněž závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobci - vzhledem k neplatnému rozvázání pracovního poměru a oznámení žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání - náleží náhrada mzdy za dobu šesti měsíců, neboť – jak zdůraznil - eventuelní výkon výdělečné činnosti ze strany žalobce by ve smyslu ustanovení §61 odst. 2 zák. práce mohl mít právní relevanci pouze ve vztahu k náhradě mzdy přesahující šest měsíců.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítal, že jím zpracované a podané okamžité zrušení pracovního poměru bylo provedeno „v souladu s literou zákona“, neboť bylo učiněno písemnou formou, ve lhůtě stanovené zákonem a podle jeho přesvědčení s uvedením důvodu, který nebyl dodatečně měněn a který je podle jeho přesvědčení určitý. Žalobce neprovedl v inkriminovaném období více podobných úkonů, které by byly zaměnitelné a tím neurčité, nýbrž – jak dovolatel zdůraznil – úkon provedený žalobcem „byl jediným úkonem svého druhu v této době, takže byl a je nezaměnitelný“. Současně šlo podle jeho názoru o chování, které nebylo možno vyhodnotit jinak, než jako „hrubé“ porušení pracovní kázně. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001, ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - jak vyplývá také z jeho odůvodnění - po řízení provedeném podle „dosavadních právních předpisů“ (podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rovněž podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozumí rovněž posouzení včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.4.2001 sp. zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 70, roč. 2001).
Podle ustanovení §240 odst. 1, věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení §240 odst. 2, věty druhé o.s.ř. je lhůta zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
V posuzovaném případě bylo z obsahu spisu zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen do vlastních rukou zástupci žalobce Mgr. P. M. (§49 odst. 1 o.s.ř.) dne 12.2.2001 a žalovanému (§48 odst. 1 o.s.ř.) dne 26.2.2001 a že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu sepsané dne 19.4.2001 bylo podáno osobně u soudu prvního stupně dne 25.4.2001.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dnem 26.2.2001 (§159 odst. 1 o.s.ř.) a že lhůta k podání dovolání uplynula dnem 26.3.2001. Dovolání bylo tedy podáno po uplynutí zákonem stanovené lhůty, jejíž zmeškání nelze prominout (§240 odst. 2, věta první o.s.ř.), a proto Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. jako opožděné odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243c, §151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. dubna 2004
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu