ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.2261.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 2261/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně JUDr. B. P., zastoupené Odborovým svazem státních orgánů a organizací se sídlem v P., S. č. 23, proti žalované České republice – Ministerstvu zdravotnictví se sídlem v Praze 2, Palackého nám. č. 4, zastoupené advokátem, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 18 C 110/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2003, č.j. 64 Co 128/2003-212, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 31.1.2000 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Důvod k výpovědi spatřovala v tom, že žalobkyně byla dne 14.12.1999 odvolána z funkce ředitelky „odboru PRO“ a současně jí byla nabídnuta funkce vrchního rady v 11. platové třídě, kterou odmítla; proto pracovní poměr žalobkyně skončí dnem 30.4.2000.
Žalobkyně se žalobou (doručenou soudu dne 9.6.2000) domáhala, aby bylo určeno, že „žalovaná nenabídla žalobkyni další pracovní zařazení podle ustanovení §65 odst. 3 ZP a že tato nabídková povinnost žalované nadále trvá“, že „mezi účastníky řízení nebyla uzavřena dohoda podle ust. §65 odst. 3 ZP o dalším pracovním zařazení žalobkyně“ a že „rozvázání pracovního poměru žalované se žalobkyní ke dni 30.4.2000 výpovědí ze dne 31.1.2000 je neplatné“, dále (ve znění podání ze dne 14.9.2000 a ze dne 30.1.2001, jímž žalobu „upřesnila“ a změnila), aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni „náhradu ušlého výdělku od 3.3.2000 do právní moci rozsudku s 11% úroky ode dne splatnosti“, a „vydat žalobkyni notářsky ověřené kopie listin z jejího osobního spisu vedeného žalovanou, 5 disket s osobní dokumentací a korespondenci a odbornou dokumentaci a korespondenci uloženou v 15 rychlovazačích“. Žalobu odůvodnila - ve vztahu k žalobě o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 31.1.2000 - zejména tím, že její pracovní poměr u žalované vznikl podle ustanovení §27 odst. 2 zák. práce na základě pracovní smlouvy ze dne 19.10.1998 (ve znění dohod ze dne 17.12.1998 a ze dne 6.12.1999), uzavřené na dobu určitou (do 31.12.2004) na druh práce ministerský rada (ve 12. platové třídě), že opatřením ministra zdravotnictví byla podle ustanovení §27 odst. 4 a 5 zák. práce jmenována do funkce ředitelky odboru právního a privatizace majetku („PRO“) a že od 9.11.1999 byla též pověřena vykonáváním nezbytné agendy spojené s funkcí náměstkyně ministra zdravotnictví pro legislativu. Poté, co byla odvolána z funkce ředitelky odboru „PRO“, jí žalovaná nenabídla další pracovní zařazení podle ustanovení §65 odst. 3 zák. práce, i když měla volná pracovní místa v odboru „PRO“ i v odborech dalších, ale jen pracovní zařazení podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce, spočívající ve snížení platu o jednu platovou třídu (funkce vrchního rady v 11. platoví třídě); uvedenou nabídku považovala za nekonkrétní a neurčitou. Výpověď z pracovního poměru ze dne 31.1.2000 jí nebyla řádně doručena.
V průběhu řízení před soudem prvního stupně vzala žalobkyně žalobu zčásti - ohledně určení, že „žalovaná nenabídla žalobkyni další pracovní zařazení podle ustanovení §65 odst. 3 ZP, že tato nabídková povinnost žalované nadále trvá“ a že „mezi účastníky řízení nebyla uzavřena dohoda podle ust. §65 odst. 3 ZP o dalším pracovním zařazení žalobkyně“ (podáním ze dne 14.9.2000), a ohledně určení, že pracovní poměr žalobkyně u žalované trvá (do protokolu o jednání ze dne 8.8.2002) - zpět.
Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 16.8.2001, č.j. 18 C 110/2000-85, potvrzeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1.10.2001, č.j. 16 Co 349/2001-104, řízení v rozsahu zpětvzetí žaloby, k němuž došlo podáním žalobkyně ze dne 14.9.2000, zastavil. Usnesením ze dne 22.10.2001, č.j. 18 C 110/2000-106, potvrzeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13.12.2001, č.j. 16 Co 436/2001 – 112, podání žalobkyně ze dne 10.6.2000 „pod bodem II. a) a b) žalobního návrhu“, doplněné podáním ze dne 14.9.2000 „pod bodem 4 žalobního návrhu“ a podáním ze dne 30.1.2001 „pod bodem 5 písm. a) a b)“, kterým se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované vydat osobní dokumentaci a osobní odbornou dokumentaci a korespondenci, podle ustanovení §43 odst. 2 o.s.ř. - pro neurčitost a nevykonatelnost žalobního nároku - odmítl. Dalším usnesením ze dne 8.8.2002, č.j. 18 C 110/2000 – 148, Obvodní soud pro Prahu 2 jednak zastavil řízení o určení, že pracovní poměr žalobkyně u žalované trvá (tj. v rozsahu zpětvzetí žaloby do protokolu o jednání ze dne 8.8.2002), jednak podle ustanovení §43 odst. 2 o.s.ř. odmítl (pro jeho neurčitost) návrh žalobkyně „na uložení povinnosti žalované nahradit jí ušlý výdělek od 3.3.2000 do právní moci rozsudku s 11% úrokem ode dne splatnosti“.
Předmětem řízení před soudem - jak vyplývá z výše uvedeného - zůstala pouze žaloba o určení neplatnosti „rozvázání pracovního poměru žalované se žalobkyní ke dni 30.4.2000 výpovědí ze dne 31.1.2000“.
Obvodní soud pro Prahu 2 dále rozsudkem ze dne 8.11.2002, č.j. 18 C 110/2000-179, žalobu „o určení neplatnosti rozvázání pracovního žalované se žalobkyní ke dni 3.4.2000 výpovědí ze dne 31.1.2000“ zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna „nahradit“ žalované náklady řízení 11.825,- Kč k rukám „jejího právního zástupce“. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobkyně začala pracovat u žalované na základě pracovní smlouvy ode dne 19.10.1998 jako odborný rada I, že dne 1.12.1998 byla jmenována do funkce ředitelky odboru právního a správy majetku, že s účinností od 9.11.1999 byla pověřena vykonáváním nezbytné agendy spojené s funkcí náměstka pro legislativu a že dne 8.11.1999 byla jmenována do funkce náměstkyně ministra pro legislativu, aniž by byla odvolána z funkce ředitelky odboru právního a správy majetku; dovodil, že u žalobkyně došlo „ke kumulaci těchto dvou funkcí vzniklých jmenováním“ s tím, že „funkci náměstkyně ministra pro legislativu vykonávala pouze z důvodu, aby mohla v oblastech právní činnosti zastupovat při jednáních ministra tam, kde to předpisy vyžadují a kde není možné, aby byl ministr zastoupen pouze ředitelem odboru“. Soud prvního stupně dále zjistil, že dopisem ministra zdravotnictví (žalované) ze dne 13.12.1999 byla žalobkyně odvolána z funkce ředitelky odboru právního a správy majetku ke dni 14.12.1999 s tím, že jí byla nabídnuta funkce vrchního rady v platové třídě 11, a že ministr zdravotnictví svým rozhodnutím ze dne 13.12.1999 zrušil pověření žalobkyně k „vykonávání nezbytné agendy spojené s funkcí náměstka pro legislativu“; obě uvedené písemnosti žalobkyně převzala dne 14.12.1999. Námitku žalobkyně, že nebyla odvolána z funkce náměstkyně ministra pro legislativu odmítl s odůvodněním, že „zrušení pověření vykonáváním nezbytné agendy spojené s funkcí náměstka pro legislativu je de facto odvoláním z funkce náměstka pro legislativu, neboť by nebylo logické, aby ministr zrušil pověření výkonem agendy a ponechal žalobkyni ve funkci náměstka pro legislativu“; s odkazem na ustanovení §240 odst. 3 zák. práce uvedený právní úkon vyložil tak, že „žalobkyně byla odvolána, respektive byla zrušena její funkce náměstka pro legislativu“. Protože žalovaná splnila nabídkovou povinnost ve smyslu ustanovení §65 odst. 3 zák. práce (žalobkyně nabídnuté konkrétní pracovní místo vrchního rady v 11. platové třídě odmítla), byla žalobkyni dána platná výpověď z pracovního poměru podle §46 odst. 1 písm. c) zák. práce; účinky doručení výpovědi žalobkyni nastaly dnem 31.1.2000 (§266a odst. 4 zák. práce).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5.6.2003, č.j. 64 Co 128/2003-212, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že rozvázání pracovního poměru žalované se žalobkyní výpovědí ze dne 31.1.2000 je neplatné a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 4.150,- Kč. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že se dostatečně nevypořádal se skutečností, že žalobkyně byla z rozhodnutí tehdejšího ministra zdravotnictví dne 8.11.1999 jmenována do funkce náměstkyně pro legislativu a že z této funkce nebyla odvolána, ačkoli v době podání výpovědi dne 31.1.2000 uvedená funkce - jak zjistil v odvolacím řízení z příkazu ministra č. 24/1999 a z příkazu ministra č. 4/2000 - existovala. Odvolací soud se neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, podle něhož listinu, na jejímž základě bylo žalobkyni zrušeno pověření k výkonu nezbytné agendy spojené s funkcí náměstka pro legislativu, lze fakticky považovat za odvolání žalobkyně z funkce náměstkyně pro legislativu, neboť právě takový výklad by - podle jeho názoru - odporoval ustanovení §240 odst. 3 zák. práce; zdůraznil přitom, že pomocí výkladu projevu vůle nelze nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou účastník mohl mít, ale neprojevil ji, a že není ani dovoleno měnit smysl jinak jasného právního úkonu, jímž bylo zrušení předmětného pověření žalobkyně k výkonu nezbytné agendy spojené s funkcí náměstka pro legislativu. Připomněl, že pojem „pověření“ zákoník práce vůbec nezná, že však v daném případě „pověřovací listinou ze dne 8.11.1999 zaměstnavatel potvrdil žalobkyni oprávnění k zastupování jiného zaměstnance, které vyplývá z vnitřních organizačních předpisů“. Protože ke dni dání výpovědi z pracovního poměru nebyla žalobkyně odvolána z funkce náměstkyně ministra pro legislativu, ačkoli tato funkce existovala, dospěl odvolací soud - aniž se zabýval dalšími námitkami žalobkyně uvedenými v odvolání - k závěru, že nebyly splněny hmotněprávní podmínky podle ustanovení §65 odst. 3 zák. práce a že tedy výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce je neplatným právním úkonem.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že není správný závěr odvolacího soudu, podle kterého listinu, na jejímž základě bylo žalobkyni zrušeno pověření k výkonu nezbytné agendy spojené s funkcí náměstka pro legislativu, nelze považovat za odvolání žalobkyně z funkce náměstkyně pro legislativu, který odůvodnil tím, že takový výklad by odporoval ustanovení §240 odst. 3 o.s.ř. Podle názoru žalované měl odvolací soud vycházet „z úplného obsahu ustanovení §240 zák. práce, jehož jednotlivé odstavce tvoří vzájemně propojený a souvislý celek a nelze je aplikovat odtrženě“. Žalovaná proto s poukazem na ustanovení §240 odst. 2 zák. práce považuje za správný závěr soudu prvního stupně, který „ve světle tohoto ustanovení“ dovodil, že „by nebylo logické, aby ministr zrušil pověření žalobkyně výkonem agendy a přitom ponechal žalobkyni ve funkci náměstka pro legislativu“. Dovozuje, že „způsobem nevzbuzujícím pochybnosti tedy žalovaná projevila vůli odejmout žalobkyni oprávnění výkonu zmíněné funkce“, a proto „je současně namístě aplikace odstavce 3 citovaného zákonného ustanovení“, tedy „vyložit projev vůle žalované se zřetelem k okolnostem, za nichž byl učiněn, jako faktické odvolání žalobkyně z této funkce“. Je současně přesvědčena, že vůle žalované byla projevena dostatečně určitě a srozumitelně, takže nebyla „nahrazována ani doplňována“, a že nebyl „měněn smysl vykonaného právního úkonu“. I když pojem „pověření“ zákoník práce výslovně nezná (v tomto směru souhlasí s odvolacím soudem), výslovně jej nevylučuje, z čehož rovněž dovozuje správnost výkladu soudu prvního stupně. Protože podle žalované odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované pro zjevnou bezdůvodnost odmítl nebo její dovolání - pro věcně správné důvody rozhodnutí odvolacího soudu - zamítl. Poukazuje na to, že dovolání žalované nerespektuje skutečnost, že předmětem řízení je posouzení dvou právních úkonů s rozdílným obsahem, z nichž jmenování žalobkyně do funkce náměstkyně pro legislativu podléhá režimu zvláštní právní úpravy vyplývající z ustanovení §65 zák. práce. Sděluje rovněž, že ministryně zdravotnictví MUDr. Marie Součková ji po rozhodnutí odvolacího soudu - opatřením ze dne 2.9.2003, č.j. MZDR 24675/2003 - odvolala z funkce náměstkyně ministra pro legislativu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací soud je oprávněn přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu jen v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o.s.ř.), a jen z důvodů v dovolání uplatněných (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, 229 odst. 2 písm. a) a b) a 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Protože v projednávané věci nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst.1 o.s.ř., §229 odst.2 písm.a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst.3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, otvírá se dovolacímu přezkumu rozsudek odvolacího soudu jen z důvodů v dovolání uplatněných, tedy pro posouzení, zda je správný právní závěr odvolacího soudu, podle kterého listinu, na jejímž základě bylo žalobkyni zrušeno pověření k výkonu nezbytné agendy spojené s funkcí náměstka ministra pro legislativu, nelze považovat za odvolání žalobkyně z funkce náměstkyně ministra pro legislativu, do níž byla jmenována dopisem žalované (ministra zdravotnictví) ze dne 8.11.1999 s účinností od tohoto dne.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatelka nenapadá), že žalobkyně, která začala pracovat u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 19.10.1998 jako odborný rada I, byla dopisem žalované ze dne 1.12.1998 s účinností od tohoto dne jmenována do funkce ředitelky odboru právního a správy majetku a posléze dopisem žalované ze dne 8.11.1999 s účinností ode dne 8.11.1999 také do funkce náměstkyně ministra - pro legislativu (v obou případech podle ustanovení §27 odst. 4 a 5 zák. práce); samostatným dopisem ze dne 8.11.1999 žalovaná žalobkyni sdělila, že ji „pověřuje od 9.11.1999 vykonáváním nezbytné agendy spojené s funkcí náměstka pro legislativu do doby jmenování náměstka“. Dopisem ze dne 13.12.1999, který byl žalobkyni doručen dne 14.12.1999, žalovaná pověření žalobkyně „vykonáváním nezbytné agendy spojené s funkcí náměstka pro legislativu“ dnem 13.12.1999 zrušila. Samostatným dopisem žalované ze dne 13.12.1999 byla žalobkyně odvolána z funkce ředitelky odboru právního a správy majetku Ministerstva zdravotnictví České republiky s tím, že výkon této funkce končí následujícím dnem po doručení tohoto odvolání, a současně jí byla učiněna nabídka dalšího pracovního zařazení - funkce vrchního rady v 11. platové třídě; uvedený dopis byl žalobkyni doručen dne 14.12.1999. Dopisem ze dne 31.1.2000 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle §46 odst. 1 písm. c) zák. práce.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že žalovaná dala žalobkyni výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 31.1.2000 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb. a č. 225/1999 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.6.2000 (dále jen „zák. práce“).
Zákoník práce umožňuje založit pracovní poměr třemi způsoby - smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, volbou nebo jmenováním (srov. §27 odst. 2, 3 a 4 zák. práce).
Podle ustanovení §27 odst. 2 zák. práce pracovní poměr se zakládá smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem.
Podle ustanovení §27 odst. 4 zák. práce jmenováním se pracovní poměr zakládá u vedoucích zaměstnanců, jmenovaných do funkce podle zvláštních předpisů a u vedoucích zaměstnanců, které do funkce jmenuje u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, statutární orgán a u zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, zaměstnavatel.
Ustanovení §27 odst. 5 zák. práce určuje funkce vedoucích zaměstnanců, do nichž u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, jmenuje statutární orgán, a u zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, zaměstnavatel.
Pracovní poměr nemůže vzniknout proti vůli zaměstnance; proto i v případech, v nichž se pracovní poměr zakládá volbou nebo jmenováním, může být občan (fyzická osoba) do funkce zvolen nebo jmenován jen se svým souhlasem (srov. §7 odst. 1 zák. práce a v něm vyjádřenou smluvní zásadu vzniku pracovněprávních vztahů).
Do funkce může být jmenován (zvolen) nejen občan (fyzická osoba), který u zaměstnavatele dosud nebyl zaměstnán; zákon nevylučuje (nezakazuje) jmenovat (zvolit) do funkce též občana (fyzickou osobu), který u zaměstnavatele již pracuje (např. v pracovním poměru vzniklém pracovní smlouvou, popřípadě volbou nebo jmenováním do jiné funkce). V posléze uvedeném případě dochází jmenováním (zvolením) do funkce ke změně v obsahu pracovního poměru (srov. ustanovení §36 odst. 1 zák. práce o dohodě o změně sjednaných pracovních podmínek, které vzhledem k ustanovení §68 zák. práce platí i pro pracovní poměry založené volbou nebo jmenováním); vždy se mění druh vykonávané práce, a má-li zaměstnanec vykonávat funkci, do níž byl jmenován (zvolen) jinde, než kde dosud pracoval, dochází ke změně i v místě výkonu práce. Právní postavení zaměstnance, který byl do funkce jmenován (zvolen) v době, kdy již u zaměstnavatele pracoval, se po provedeném jmenování (volbě) v dalším neliší od postavení těch, jejichž pracovní poměr u zaměstnavatele jmenováním (volbou) teprve vzniká. Znamená to, že takového zaměstnance lze z funkce, do níž byl jmenován (zvolen), podle §65 odst. 2 věty první zák. práce odvolat, a že i jinak se na jeho pracovní poměr vztahuje ustanovení §65 odst. 2 a 3 zák. práce o pracovním poměru založeném volbou nebo jmenováním.
Podle ustanovení §65 odst. 2 zák. práce zaměstnance, který byl do funkce zvolen nebo jmenován, lze z této funkce odvolat. Zaměstnanec se může této funkce též vzdát. Odvolání a vzdání se funkce musí být písemné a doručeno druhému účastníku, jinak je neplatné. Výkon funkce končí dnem následujícím po doručení odvolání nebo vzdání se funkce, nebyl-li v odvolání nebo vzdání se funkce uveden den pozdější.
Podle ustanovení §65 odst. 3 zák. práce uplynutím volebního období, odvoláním z funkce ani vzdáním se funkce pracovní poměr nekončí. Zaměstnavatel se zaměstnancem dohodne jeho další pracovní zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě na jinou pro něho vhodnou práci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci nebo zaměstnanec ji odmítne, je dán výpovědní důvod podle §46 odst. 1 písm. c); odstupné poskytované zaměstnancům při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z funkce v souvislosti s jejím zrušením v důsledku organizační změny. Pro skončení tohoto pracovního poměru platí jinak ustanovení o skončení pracovního poměru sjednaného pracovní smlouvou.
Ustanovení §65 odst. 2 a 3 zák. práce se tedy vztahuje nejen na pracovní poměr založený volbou podle §27 odst. 3 zák. práce nebo jmenováním zaměstnance do funkce vedoucího zaměstnance podle §27 odst. 4 a 5 zák. práce, ale i na ten pracovní poměr, který byl původně založen pracovní smlouvou (volbou nebo jmenováním zaměstnance do jiné funkce), a kde ke zvolení nebo jmenování zaměstnance do (jiné) funkce došlo až v průběhu tohoto pracovního poměru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.1. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2096/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1999, pod pořadovým číslem 51).
O jmenování zaměstnance do funkce ve smyslu ustanovení §27 odst. 4 zák. práce jde nejen tehdy, jestliže zaměstnavatel svůj projev vůle takto označí. Protože zákoník práce nezná pojem „pověření“, za jmenování do funkce lze považovat též takový projev vůle zaměstnavatele, kterým zaměstnance „pověřuje“ určitou funkcí (ať dočasně či trvale), jestliže je nepochybné, že nejde jen o zastupování jiného vedoucího zaměstnance (např. v době jeho nepřítomnosti), které vyplývá z vnitřních předpisů zaměstnavatele a které zaměstnavatel „pověřovací listinou“ jen potvrzuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.4.1998, sp. zn. 2 Cdon 382/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura ročník 1999, pod pořadovým číslem 174).
Z obsahu dopisů žalované ze dne 8.11.1999 adresovaných žalobkyni vyplývá, že v jednom dopise žalovaná sděluje žalobkyni, že ji „pověřuje od 9.11.1999 vykonáváním nezbytné agendy spojené s funkcí náměstka pro legislativu do doby jmenování náměstka“, a že v druhém dopise žalovaná sděluje žalobkyni, že ji „podle §27 odst. 4 a 5 zák. práce s účinností ode dne 8.11.1999 jmenuje do funkce náměstkyně ministra pro legislativu“. Jde nejen o dvě listiny, ale i o dva samostatné právní úkony, které se však oba nepochybně vztahují k činnosti žalobkyně ve funkci náměstkyně ministra pro legislativu. Obě listiny podle svého obsahu opravňovaly žalobkyni k výkonu funkce náměstkyně ministra pro legislativu v jiném rozsahu. Zatímco „pověření“, jež by případně podle svého obsahu mohlo být i jmenováním do funkce ve smyslu §27 odst. 4 zák. práce, opravňovalo žalobkyni vykonávat jen „nezbytnou agendu spojenou s funkcí náměstka pro legislativu“ a bylo časově omezeno „do doby jmenování náměstka“, druhým dopisem byla žalobkyně jmenována do funkce náměstkyně ministra pro legislativu bez jakýchkoli omezení. Znamená to, že byla-li žalobkyně nejprve „pověřena“ vykonáváním nezbytné agendy spojené s funkcí náměstka pro legislativu do doby jmenování náměstka a teprve poté jmenována do funkce náměstkyně ministra pro legislativu, ztratilo „pověření“ v okamžiku jmenování do funkce náměstkyně ministra pro legislativu ve vztahu k výkonu této funkce právní relevanci, protože tuto funkci vykonávala žalobkyně nadále (v plném rozsahu) na základě jmenování. V případě, že byla žalobkyně nejprve jmenována do funkce náměstkyně ministra pro legislativu a teprve poté „pověřena“ vykonáváním nezbytné agendy spojené s funkcí náměstka pro legislativu do doby jmenování náměstka, bylo toto pověření bez právní relevance již od počátku, neboť již před ním byla oprávněna (na základě jmenování) vykonávat funkci náměstkyně ministra pro legislativu v plném rozsahu, a z této funkce nebyla před „pověřením“ odvolána. V obou případech žalobkyně ke dni 13.12.1999 vykonávala funkci náměstkyně ministra pro legislativu na základě jmenování do této funkce dne 8.11.1999.
Protože platnost právního úkonu jmenování žalobkyně do funkce náměstkyně ministra zdravotnictví pro legislativu podle ustanovení §27 odst. 4 a 5 zák. práce nebyla dovolatelkou zpochybněna, je významné posouzení otázky, zda z této funkce byla platně, tedy způsobem uvedeným v ustanovení §65 odst. 2 zák. práce, odvolána.
Z ustanovení §65 odst. 2 zák. práce mimo jiné vyplývá, že platné je jen takové odvolání z funkce, které zaměstnavatel učinil písemnou formou a které v této formě bylo doručeno druhému účastníku (zaměstnanci) způsobem uvedeným v ustanovení §266a zák. práce. Náležitosti písemného právního úkonu zaměstnavatele o odvolání zaměstnance z funkce spočívají - mimo jiné - v tom, že se obsah tohoto právního úkonu uvede v příslušné listině. Listina o odvolání z funkce, u něhož se vyžaduje podle ustanovení §65 odst. 2 věty třetí zák. práce pod sankcí neplatnosti písemná forma, musí vždy obsahovat také vlastnoruční podpis účastníka právního vztahu, který odvolání z funkce činí, popřípadě jeho zmocněnce.
Odvolání z funkce je právním úkonem (§240 odst. 1 zák. práce); vztahují se proto na něj společná ustanovení části páté, hlavy první zákoníku práce o právních úkonech (srov. §240 - §245 zák. práce).
Podle ustanovení §240 odst. 1 zák. práce právní úkon (pracovní smlouva, výpověď, dohoda o náhradě škody apod.) je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.
Podle ustanovení §240 odst. 2 věty první zák. práce projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím, může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit.
Podle ustanovení §240 odst. 3 zák. práce je třeba projev vůle vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití. Je nepochybné, že o obsahu projevu vůle účastníka pracovněprávního vztahu mohou vzniknout pochybnosti. Pro takový případ ustanovení §240 odst.3 zák. práce stanoví pravidla, pomocí kterých lze neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle odstranit. Výklad projevu vůle však vždy musí směřovat k objasnění toho, co bylo skutečně projeveno; pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.10.1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).
Funkci náměstkyně ministra zdravotnictví pro legislativu vykonávala žalobkyně – jak výše uvedeno - nikoli na základě „pověření vykonáváním nezbytné agendy spojené s funkcí náměstka pro legislativu“, ale na základě jmenování do funkce náměstkyně ministra pro legislativu. Aby výkon této funkce z hlediska pracovního práva skončil odvoláním ve smyslu ustanovení §65 odst. 2 zák. práce, musela by být žalobkyně odvolána z funkce náměstkyně ministra pro legislativu.
V posuzované věci bylo soudy zjištěno, že dne 14.12.1999 doručila žalovaná žalobkyni dopis ze dne 13.12.1999, opatřený hlavičkou „PhDr. Vladimír Špidla, 1. místopředseda vlády, ministr zdravotnictví a ministr práce a sociálních věcí“ a jeho podpisem, s tímto obsahem: „Vážená paní doktorko, Od 9.11.1999 jste byla pověřena ministrem zdravotnictví MUDr. Ivanem Davidem, CSc., vykonáváním nezbytné agendy spojené s funkcí náměstka pro legislativu. Toto pověření ruším dnem 13.12.1999.“
S názorem dovolatelky, že „by nebylo logické, aby ministr zrušil pověření žalobkyně výkonem agendy a přitom ponechal žalobkyni ve funkci náměstka pro legislativu“, že „způsobem nevzbuzujícím pochybnosti tedy žalovaná projevila vůli odejmout žalobkyni oprávnění výkonu zmíněné funkce“ a že je třeba „vyložit projev vůle žalované se zřetelem k okolnostem, za nichž byl učiněn, jako faktické odvolání žalobkyně z této funkce“, dovolací soud nesouhlasí.
Odvolání z funkce je - jak výše uvedeno - jednostranným právním úkonem zaměstnavatele adresovaným zaměstnanci. Z obsahu dopisu žalované ze dne 13.12.1999 - jak správně dovodil odvolací soud - vyplývá, že vůle žalované (tak, jak v něm byla projevena) nesměřovala k odvolání žalobkyně z funkce náměstkyně ministra pro legislativu. Žalovaná projevila vůli směřující pouze „ke zrušení pověření vykonáváním nezbytné agendy spojené s funkcí náměstka pro legislativu“; jazykový projev vyjádřený v uvedeném dopise je v tomto směru jednoznačný a nezanechává žádné pochybnosti. Úmysl (vůli) odvolat žalobkyni z funkce náměstkyně pro legislativu nejenže v něm žalovaná neprojevila, ale takový výklad psaného projevu neodpovídá ani gramatickému a logickému významu použitých slov. Obsah projevu vůle žalované nelze tedy ani za použití ustanovení §240 odst. 3 zák. práce zák. práce vyložit tak, že směřoval k odvolání žalobkyně z funkce náměstkyně ministra pro legislativu, neboť pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou žalovaná v dopise neprojevila; projev vůle směřoval jednoznačně pouze ke zrušení „pověření vykonáváním nezbytné agendy spojené s funkcí náměstka pro legislativu“. Nelze navíc opomíjet, že - jak vyplývá z výše uvedeného - právní úkon je definován jako projev vůle směřující ke vzniku změně nebo zániku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují; vznik, změna nebo zánik jiných práv a povinností, než těch, které právní předpisy s určitým právním úkonem spojují, je proto vyloučen. Protože jiné účinky právní předpisy uvedené listině nepřiznávají, není ani možné tento právní úkon považovat zároveň za odvolání žalobkyně z funkce náměstkyně ministra pro legislativu podle ustanovení §65 odst. 2 zák. práce.
Kdyby žalovaná dopisem ze dne 13.12.1999 sledovala vyvolání účinků podle ustanovení §65 odst. 2 zák. práce, musel by tento dopis obsahovat navíc také další právní úkon, tj. odvolání žalobkyně z funkce náměstkyně ministra pro legislativu. Projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit (§240 odst. 2 věta první zák. práce). Jestliže však tento úkon chybí, nelze jeho existenci dovozovat ani výkladem (srov. §240 odst. 3 zák. práce), neboť smyslem výkladu projevu vůle může být jen zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Protože pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou (jako v projednávané věci) účastník v rozhodné době neměl nebo kterou neprojevil, nelze ani výkladem dopisu žalované ze dne 13.12.1999 dovodit, že jeho obsahem je také odvolání z funkce náměstkyně ministra pro legislativu.
Na uvedeném závěru by nemohlo nic změnit ani případné zjištění, že žalovaná měla v úmyslu svým úkonem ze dne 13.12.1999 odvolat žalobkyni z funkce náměstkyně ministra pro legislativu. Neodpovídá-li projev účastníka vůli, kterou chtěl ve skutečnosti vyjádřit, jedná se o právní úkon učiněný omylem. Právním následkem omylu není neplatnost právního úkonu; účastník, který jednal v omylu má však právo od právního úkonu odstoupit (srov. ustanovení §245 odst. 3 zák. práce). Proto i v takovém případě by se ze strany žalované jednalo o platný právní úkon (žalovaná by od něj za podmínek §245 odst. 3 zák. práce mohla odstoupit), který nemohl mít na výkon funkce žalované jako náměstkyně ministra pro legislativu žádný vliv.
Vzhledem k tomu, že dopisem žalované ze dne 13.12.1999 nebyla žalobkyně odvolána z funkce náměstkyně ministra pro legislativu, ale bylo jen zrušeno její „pověření vykonáváním nezbytné agendy spojené s funkcí náměstka pro legislativu dnem 13.12.1999“, je rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by tak měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. dubna 2004
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu