ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.2413.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 2413/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce M. S., proti žalované M. a.s., o neplatnost výpovědi a o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 10 C 106/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2001 č.j. 25 Co 497/2000-92, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 31.3.1998 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zák. práce a že jej po dobu od převzetí výpovědi do konce výpovědní doby (tj. od 1.4. do 30.6.1998) podle ustanovení §37 odst. 1 písm. a) zák. práce převádí na práci manipulačního dělníka v oddělení odpadového hospodářství. Naplnění výpovědního důvodu spatřovala v tom, že žalobce podle lékařského posudku ze dne 25.3.1998 dlouhodobě pozbyl způsobilost dále konat dosavadní práci gumaře, neboť „ze zdravotního hlediska má zakázáno vykonávat práce v prašném prostředí a práce s chemikáliemi“ a „celkově byla pro něj shledána jako nevhodná práce v provozu chemicko-gumárenském“, a že vzhledem k uvedeným zdravotním omezením žalovaná „nemá možnost žalobce dále zaměstnávat ve smyslu §46 odst. 2 písm. a) zák. práce“.
Dopisem ze dne 14.5.1998 žalovaná sdělila žalobci, že s ním podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobce „ve dnech 5.,6.,7.,11.,12. a 13.5.1998 bez omluvy nepřišel do zaměstnání, čímž mu vzniklo 6 dnů neomluvené absence“; žalovaná učinila závěr o neomluvené absenci v dohodě s podnikovou radou jako příslušným odborovým orgánem, která o tomto rozhodla dne 13.5.1998.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru a uvedené okamžité zrušení pracovního poměru jsou neplatné, a aby byla žalované uložena povinnost nadále žalobce zaměstnávat podle pracovní smlouvy ze dne 20.12.1996. Žalobu odůvodnil zejména tím, že na základě dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 20.12.1996 pracoval u žalované jako „gumař – obsluha velína“ v sedmé tarifní třídě a že výpověď dostal poté, co s ohledem na svůj zdravotní stav vyslovil nesouhlas s novým pracovním zařazením od 1.1.1998 (odůvodněným organizačními změnami) na práci „gumař – navažování“ ve čtvrté tarifní třídě. Žalobce připustil, že v období, které je uvedeno v okamžitém zrušení pracovního poměru, skutečně odmítl vykonávat práci manipulačního dělníka, avšak toto jednání „lze stěží označit jako porušení pracovní kázně“, neboť se jednalo o nevhodnou práci v prašném prostředí, a nelze přehlédnout ani skutečnost, že do doby než obdržel okamžité zrušení pracovního poměru, nabízel žalované přechod na jinou práci i ukončení pracovního poměru dohodou.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 9.11.1999 č.j. 10 C 106/98-59 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení 7.525,- Kč k rukám „právního“ zástupce žalované. Ve věci samé dospěl k závěru, že za situace, kdy žalobce podle lékařského posudku pozbyl zdravotní způsobilosti k výkonu dosavadní práce a, ač jej žalovaná převedla od 1.4.1998 na jinou vhodnou práci manipulačního dělníka, ve dnech 5.-7. a 11.-13.5.1998 nenastoupil do zaměstnání, přistoupila žalovaná důvodně jak k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zák. práce, tak k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Soud prvního stupně dále usnesením ze dne 16.1.2001 č.j. 10 C 106/98-84 uložil žalobci, aby zaplatil České republice „na účet zdejšího soudu“ náklady řízení ve výši 700,- Kč.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26.4.2001 č.j. 25 Co 497/2000-92 rozsudek soudu prvního stupně „ve znění usnesení ze dne 16.1.2001“ potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 2.150,- Kč k rukám JUDr. J. F. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě s ohledem na obsah lékařského posudku MUDr. U. ze dne 25.3.1998, podle kterého je pro žalobce nevhodná dosavadní práce v provozu chemickém a gumárenském, byly splněny podmínky pro dání platné výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zák. práce. Protože po předání výpovědi od 1.4.1998 byla žalobci ze strany žalované přidělována práce odpovídající jeho zdravotnímu stavu, postupovala žalovaná podle názoru odvolacího soudu v souladu se zákonem i v případě okamžitého zrušení pracovního poměru, neboť odmítnutí výkonu takovéto vhodné práce ze strany žalobce ve dnech uvedených v dopise žalované ze dne 14.5.1998 je třeba hodnotit jako zvlášť hrubé porušení pracovní kázně ve smyslu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Obojí rozvázání pracovního poměru žalobce ze strany žalované jsou proto platnými právními úkony.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že soudy obou stupňů rozhodly danou věc „v rozporu s platným právem i judikaturou“, neboť podle jeho názoru z provedených důkazů vyplývá, že žalovaná podanou výpovědí a následným okamžitým zrušením pracovního poměru pouze řešila organizační změny a že „celá anabáze případu vyplývá ze snahy zaměstnavatele vyhnout se vyplacení odstupného nadbytečnému zaměstnanci“. V této souvislosti dovolatel poukázal na skutečnost, že do převedení na práci „gumař – navažování“ ke dni 1.1.1998 žalobce neměl žádné zdravotní potíže, neboť pracoval na klimatizovaném pracovišti na velíně, poté se však dostal do prašného prostředí, následkem čehož se u něj projevila alergie. Ze zdravotních důvodů byl proto nucen výkon práce odmítnout a žalovaná mu tak dala výpověď nikoli podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, „jak by odpovídalo reálné situaci“, nýbrž podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zák. práce, ačkoli „z celého případu vyplývá, že žalobce nepozbyl způsobilost vykonávat dosavadní práci“, neboť „inkriminovanou alergii měl již před uzavřením pracovní smlouvy“, a kromě toho - jak zdůraznil - i nadále existovala u žalované v rámci zařazení „gumař“ pracoviště, kde by mohl práci vykonávat. Podle názoru dovolatele je postup žalované v rozporu nejen s dobrými mravy, ale i se zákonem, neboť žalobce se nedopustil žádného jednání, „které by ospravedlňovalo i z formálně právního hlediska výpověď podanou zaměstnavatelem a následné okamžité zrušení pracovního poměru“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. Protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku svého rozsudku, není dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že žalobce nenavrhl, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemůže být dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Za situace, kdy dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. ledna 2004
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu